Článek
Na cestu vyrážíme už před šestou hodinou ranní. Jsme ubytováni v jednom z hotelů albánské riviéry v obci Golem na jižním předměstí Durrësu. Autobus, do kterého vstupujeme, zatím zeje prázdnotou, což znamená jediné. Budeme objíždět celou oblast a další hodinu a půl nabírat všechny ostatní lidi, kteří si tenhle zájezd zaplatili. Zhruba do osmé, než konečně vyjedeme na dálnici, tak ještě dospáváme noc. S ohledem na to, že nám pod okny do jedenácti zněly od bazénu albánské popěvky, je to celkem potřeba.
Jsme ovšem rádi, že můžeme z hotelu někam zmizet. Je červenec 2021, covidové období, které zasáhlo celou Evropu a vlastně i celý svět. USA a Austrálie jsou v tuto chvíli mimo naši rozlišovací schopnost, ale stačí, že všude musíme chodit na testy, prokazovat se různými Tečkami, a i v parném létě chodit s rouškou na puse. Ukázalo se, že jediné dva státy z celé Evropy podobné povinnosti neukládají: Albánie a Rumunsko. Volíme Albánii. Stejně jako dalších asi dvacet milionů lidí. Albánské hotely na takový nápor nejsou připravené, služby váznou, personál to viditelně nezvládá.
Čechů je tu poměrně dost, ovšem málokdo má zájem vyrážet každý den na výlety po celé zemi. Přidáváme se tak k polské výpravě. Z výkladu rozumíme každé desáté slovo, což časem začíná být trochu nepříjemné. Zvlášť když průvodce nezmlkne ani na pět minut a my víme, že cesta autobusem až k jezeru Komani potrvá neskutečných 6 hodin. A to je to vzdušnou čarou jen nějakých 110 kilometrů.
Na vině jsou jednak albánské silnice, které jsou ve výrazně horším stavu než u nás a vedou členitým horským terénem, jednak občasné zastávky na občerstvení a toaletu. Cestou vidíme mnoho tváří Albánie: překrásné hory a jezera, téměř vyschlé řeky, opuštěné železnice a rozpadající se domy se spoustou odpadků. Po silnici běhají slepice a smečky toulavých psů. Jednu takovou máme i u hotelu. Poslední hodinu až dvě už se pohybujeme po strmých horských silnicích nad jezerem. Výhledy jsou parádní, z místní vodní elektrárny však vedou podél jezera tisíce drátů, kvůli kterým je focení trochu náročnější.
Všudypřítomné elektrické vedení trochu kazí fotografie, i tak je to ale nádherná scenérie.
Konečně dorazíme na parkoviště před přístavem, odkud vyplouvají lodě na severní cíp jezera Komani. Je to místo, které se velice podobá norským fjordům, jenže tady jsme na řece. Je to nejdelší řeka v Albánii, která napájí i obrovské Skadarské jezero na hranici s Černou Horou. My ale vyplujeme na sever, až pod jižní hřebeny nechvalně proslulého pohoří Prokletije. Hory tu dosahují „jen“ 1500 až 1700 metrů nad mořem, i tak ale vytvářejí pozoruhodné scenérie. Projdeme asi půlkilometrovým tunelem k lodím. Je v něm příšerný vzduch, a tak jsme rádi, když se po deseti nekonečných minutách vynoříme na břehu jezera.
Už samotný start je zážitek. Lodivod zatahá za špinavou šňůru spadající kamsi do vody a starý dieselový motor, ledabyle upevněný k zádi pramice, po několika pokusech naskočí. Celou loď přitom zahalí v oblaku modravého kouře a někteří starší cestující propuknou v záchvat kašle. Z motoru se ještě chvíli kouří a fronta cestujících čekající na další lodě se prohne do oblouku, aby se vyhnula tomu nejhoršímu. Když už není vidět ani na krok, pramice konečně vyrazí pozoruhodnou rychlostí vpřed. Svěží horský vítr nám čechrá vlasy a zanechává přístav, teď úplně skrytý v kouři, daleko za námi.
„Tohle je ještě krásnější než Thajsko,“ prohodí můj doprovod a já s úsměvem přikývnu. Nezbývá mi než věřit, protože v Thajsku jsem ještě nebyl. Z množství fotek, které jsem viděl, nicméně soudím, že tenhle názor nebude daleko od pravdy. Voda je nádherně čistá a modrozelená a okolní kopce porostlé svěžím středomořským lesem. Žádná vyprahlost jako v Chorvatsku.
Cesta po tomto sladkovodním fjordu je opravdovým zážitkem.
Cesta trvá asi hodinu a můj mobil se zvolna přestává orientovat. Soudím, že v téhle části Balkánu to se signálem nebude kdovíjaké a raději se věnuji focení okolí, tak jako všichni ostatní. Na rozdíl od nich se ale nenatahuji z lodi až daleko nad vodu. Netuším, jak je jezero hluboké, nepochybuji ovšem, že kdybych mobil upustil, můžu se s ním rovnou rozloučit. Stejně jako s tisícovkou fotek z Albánie.
Průvodce zase něco vykládá v polštině, nikdo mu však nevěnuje velkou pozornost. Snažím se pouštět jeho komentáře jedním uchem dovnitř a druhým ven, protože vím, že nás s ním čeká ještě šestihodinová zpáteční cesta. V duchu si umiňuji, že se mu musím v místě určení co nejvíc vyhýbat, abych se z tohoto výletu vrátil duševně aspoň trochu svěží. Abych mu zcela nekřivdil, občas prohodí směrem k nám dvěma i něco v angličtině, abychom z toho také něco měli.
Dozvídáme se tak, že přijedeme na místo, které je ještě nezkažené západním konzumentským stylem života. A že to jistě brzy přijde, protože je to nejkrásnější místo v Albánii, s tou nejprůzračnější vodou, nejluxusnější oblázkovou pláží a nejpůsobivější horskou scenérií vůkol. A skutečně: když dorazíme na bělostnou pláž, kde jezero končí, respektive kde se řeka, zde sotva větší než potůček, začíná rozlévat do krajiny, najdeme tu jen několikapatrovou dřevěnou konstrukci se stoly a lavicemi a s krbem, na kterém se grilují ryby ulovené v jezeře, pár lehátek se slunečníky a celkem přírodně vyhlížející plážový bar. Nenazval bych to úplně nedotčeným místem, ale přinejmenším to tu působí přirozeně a skromně. Žádný mekáč a podobně.
Hned vyzkoušíme vodu a okamžitě pochopíme, proč se tu skoro nikdo nekoupe. Voda je totiž pekelně ledová, jako by vytékala přímo z ledovce. Ale jsme přece v Albánii, ne někde na Islandu! Až při psaní tohoto článku zjišťuji, že na albánské straně pohoří Prokletije angličtí vědci v letech 2006–9 skutečně objevili několik malých ledovců, o jejichž existenci do té doby neměl nikdo tušení. Já to tedy tušil už při pokusech o koupel, protože jinak by voda nemohla být takhle ledová. Zajdeme si na jídlo, a zatímco nám grilují rybu s čerstvou zeleninou, bavíme se pohledem na muže i ženy zkoušející vodu v zátoce a rychle z ní utíkající.
Pláž je nádherná, ledová voda však umožní koupání jen těm nejotužilejším.
Z výhodné pozice můžete pozorovat nic netušící turisty zkoušející vodu, do které se posléze odvažují jen v lodích.
Je to tu opravdu fotogenické, a tak po obědě fotíme, seč můžeme. Nějací Poláci se mi smějí, když upustím mobil z výšky na oblázky, obejde se to však jen s uraženým růžkem ochranného skla. Na chvíli se natáhneme do stínu pod slunečníky, co možná nejdál od našeho průvodce, který už zase vede nějaký výklad v polštině, a pozorujeme odplouvající loďky. Lidí tu není vyloženě málo, ale proti hotelu je to vážně ráj na Zemi.
Vody je tu sice sotva po kolena, ti méně otužilí však vezmou zavděk i jednoduchým mostem.
Takhle se řeka Drina jako horská bystřina z ledovců Prokletije líně valí do údolí k jezeru Komani.
O internetu si můžu v Albánii nechat jen zdát (a hotelová wifi je brutálně přetížená), natož tady v horách, kde prakticky není ani mobilní signál, a tak si další informace o jezeře Komani zjišťuji až doma v Čechách. Délka jezera bez postranních zátok činí 35 km, šířka se pohybuje od 50 do 400 metrů. Objem zadržované vody je 430 milionů metrů krychlových, což je asi o polovinu víc než na Lipně, a maximální hloubka je téměř 100 metrů, průměrná kolem 30. Tam bych se tedy pro mobil potápět nechtěl. Za dobrého počasí je možné na severu zahlédnout druhou nejvyšší horu Albánie Maja e Jezercës (2 694 m n. m.). Jedná se o nejvyšší horu celých Dinárských hor, které sahají od italského Terstu přes Chorvatsko a Bosnu až do Kosova. Teplota vody se v severních ramenech pohybuje i v teplých letních měsících mezi 15 a 20 stupni Celsia, ovšem v případě výraznějšího přítoku z ledovcových potoků může být ještě o dva až čtyři stupně chladnější.
Pláž jako stvořená na romantické setkání ve dvou. Pokud tam doplavete.
Na zpáteční cestu vyrážíme řádně odpočatí. Lokální strava nám přišla k duhu a procházka podél překrásné pláže byla opravdový balzám na duši. Z té ledové vody jsme trochu rozpačití, ale na takováto místa se jezdí za krásou, ne za sportem. Toho si užíváme dost všude jinde. Průvodce nás tentokrát nechává v klidu a místo souvislého výkladu se omezuje jen na občasné komentování zajímavých míst, kolem kterých jedeme. Krajina se postupně proměňuje z thajské nádhery přes běžné balkánské hory, až nakonec připomíná ty nejchudší a nejšpinavější části Itálie.
Na hotelu jsme až kolem půlnoci. Šest hodin tam, šest na místě, šest zpátky. Už sotva pleteme nohama. Recepce je kupodivu ještě obsazena (nezapomeňte, tohle je Albánie, ne Francouzská riviéra) a obsluha nás pouští dovnitř. Bez dalších otázek uléháme prakticky hned ke spánku. Unavení, ale šťastní. Navštívili jsme totiž jedno z nejkrásnějších míst na světě, o jehož existenci jsme ještě před měsícem neměli ani tušení.
Po slovinském Bledu, rakouském Schladmingu a překrásné Madeiře je to další nádherné místo do mé cestovatelské sbírky.
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
vlastní zkušenost z návštěvy Albánie
