Článek
V rodině jsme se shodli, že kulatiny se sluší oslavit ve velkém stylu, k čemuž patří i nějaký honosný dárek. A co může být pro fanouška fotbalu lepší než výlet do Londýna spojený s návštěvou nádherných fotbalových stadionů a zápasem Premier League, nejlepší fotbalové ligy na světě? Vstupenky jsme koupili už někdy před polovinou srpna, dorazily však až o více než měsíc později, asi čtyři dny před zápasem. Skvěla se na nich jakási pákistánsky znějící jména.
Expresně z Prahy do Londýna
Večer před odletem tradičně balím na poslední chvíli a ještě komunikuji s podporou, jestli náhodou není špatně, že na vstupenkách nejsou naše jména. Jsem ujištěn, že vše je v pořádku (což je názor, který příliš nesdílím), i tak ale dokážu usnout až někdy před čtvrtou ranní. S ohledem na to, že jsme měli v sedm vyrážet na letiště, to není nejrozumnější. Znáte to ale, jak to někdy před cestou je. Nervy pracují.
Není se tak čemu divit, že mě v pátek ráno nebudí budík, který jsem zapomněl nastavit, ale můj společník telefonem, že už stepuje přede dveřmi. Je už půl osmé, ale letadlo odlétá až někdy v 9:40. Mám tedy dost času se obléct, nasnídat a rozloučit se se zvířaty. Na letišti jsme v 8:19, což je s ohledem na již provedené odbavení skvělý čas. Cestou ještě objednávám pojištění, na které jsem předtím nepomyslel.
Nástup do letadla se táhne a přestože máme každý místo někde jinde, nakonec se vyměníme s jakýmsi vietnamským párem a končíme vedle sebe. Pokud by letadlo spadlo, bude se na mě vzpomínat jako na pana Truonga. V kontextu nepravých jmen mi větší starost pořád dělají ty vstupenky, které jsme si podle instrukcí vytiskli, případné spárování s našimi doklady je ovšem nemožné. Chvíli si čtu knihu Příliš dlouhá swingers party, ze které chci čerpat inspiraci pro vlastní tvorbu. Na let jsou vyhrazené dvě hodiny, ale zvládneme ho za hodinu a 25 minut.
Trable na Temži
Na Lutonu přistáváme krátce po půl jedenácté místního času. Anglie nás vítá mlhou a lehkým mrholením, které by si laik s touto částí světa patrně spojoval. Ze své jediné návštěvy Londýna z roku 2006, kdy jsem tam byl se školou, si však pamatuji spoustu slunce, a předpokládám, že tentokrát bude počasí podobné. Koneckonců globální oteplování pokročilo o dalších 18 let. Koupíme si jízdenky na vlak a za chvíli už s větrem o závod uháníme do centra Londýna.
Fronta u nástupiště 9 ¾ je k uzoufání dlouhá. Každý navíc sděluje své požadavky, jak chce být vyfocen, a když přijde pětičlenná rodina, je nutné ji nafotit ve všech 120 kombinacích.
Na nádraží King’s Cross je u oblíbeného nápisu Nástupiště 9 ¾ až nelidská fronta. Klasicky jí dominují japonští turisté. Naším hlavním záměrem je se úspěšně ubytovat, takže nechávám povinný snímek na jindy a vyrážíme metrem (tmavě modrá linka) k Imperial College. Londýnské metro, leckde v úzkých průchodech a malých vlacích, má úplně jinou atmosféru než prostorné pražské tunely. Chvíli nám trvá se zorientovat, po nějaké době bloudění, při které málem infiltrujeme ambasádu Spojených arabských emirátů, se nám však daří najít recepci, kde jsme zaregistrováni a nasměrováni k ubytování.
Zápas je druhý den po poledni, a tak navečer ještě vyrážíme do města, abychom si nafotili Trafalgarské náměstí. K našemu značnému znechucení je ovšem celý střed náměstí uzavřen kvůli představování jakýchsi boxerů, kteří mají druhý den významný zápas ve Wembley. Značně to kazí fotogeničnost oblasti.
K naší smůle je na Trafalgarském náměstí nějaká akce se slavnými boxery.
V sobotu ráno se chopím mapy, na které máme zakroužkované, ve které budově se podává snídaně. Prostory Imperial College jsou rozsáhlé, a tak sice určím správnou budovu, ovšem přicházíme k ní ze špatné strany, přes veškeré zásobovací trasy, na nichž se musíme vyhýbat dodávkám a pracovníkům údržby. Zpátky už jdeme správně a přes park si to namíříme k metru, tentokrát červenému, které nás odveze až na stadion.
Češi v roli Pákistánců
Cestou metrem mám pořád pocit, že mi něco důležitého uniká. Několikrát se ujišťuju, že máme vytištěné vstupenky s sebou. Ráno mi přišel e-mail, ve které mi z portálu, kde jsme vstupenky koupili, oznamují, že papír se vstupenkou budeme muset složit na velikost mobilního telefonu, abychom je mohli strčit do kontrolního otvoru a naskenovat čárový kód. Tato informace byla doplněna upozorněním, že nemáme komunikovat se zaměstnanci stadionu a pokud se kód nepodaří naskenovat napoprvé, nenápadně odejít a po pár minutách to zkusit znovu. S ohledem na to, že na vstupenkách nejsou naše jména, bychom mohli být ze stadionu vykázáni.
Už v Praze jsem přemýšlel o tom, že na dokumentech jednoduše přepíšu jména na naše, nakonec jsem to však neudělal. Teď toho trochu lituju, konečně mě ale napadá spásná myšlenka. Můj společník si zapíná Bluetooth a já mu posílám jeho vstupenku v PDF. Takhle nemusíme skládat žádný papír a naskenujeme rovnou mobilní telefon, který má optimální velikost.
Kensingtonským zahradám, někdy považovaným za západní část Hyde Parku, dominuje památník prince Alberta, manžela královny Viktorie.
Cestu neznáme, ale jdeme s davem. Napřed proběhne tradiční osahávací kontrola, jestli na stadion neneseme zbraně či jiné zakázané věci, a pak už nastává okamžik O. Moje vstupenka pípne hned, ale můj společník se zasekne. Stroj mu nechce kód naskenovat a už si ho všímá asistentka, která bere mobil do ruky. V duchu se loučím se zápasem…
Jenže všechno proběhne v klidu. Asistentka po dvou pokusech usoudí, že se brána zasekla, a pouští mého společníka vedlejším vchodem, kde se kód podaří bez problémů naskenovat. Na samotnou vstupenku se ani nepodívá. A tak už jsme v bezpečí na stadionu. Mise se podařila.
Stadion se postupně zaplní více než 60 tisíci lidmi. Je to zážitek. Burácivý chorál, hymna domácího týmu, která zaznívá z tisíců hrdel všude kolem nás, když týmy nastupují na hrací plochu, je neskutečný zážitek. To v Čechách prostě nezažijete, a i kdyby ano, naše největší stadiony jsou proti tomu zdejšímu třetinové. Domácí už brzy po poločase prohrávají o tři góly, takže se stadion začne postupně vylidňovat už dlouho před koncem. My samozřejmě zůstáváme.
Chytrý mobil, hloupý mozek
Po zápase ještě zajdeme do obchodu pro fanoušky, je tam však tak narváno, že je to zážitek sám o sobě. Já jsem hlavně rád, že se vše podařilo, a že jsme se na zápas dostali. Ještě nás ale čeká jedna krize, kterou jsem úplně nepředvídal.
V místním bistru si dáme pizzu, kterou nám servíruje žoviální Ital. Už tam si všímám, že mobil, jehož baterka dostala desítkami fotek a videí na stadionu i v okolí pořádně zabrat, počítá poslední procenta. Vzdušnou čarou se nacházíme dobrých 12 kilometrů od ubytování, takže si ukládám do paměti (v hlavě, ne v mobilu), na kterou stanici metra musíme dorazit.
První linka dlouho nejede, dle hlášení vypukl na nějakém úseku požár, takže souprava stojí v každé stanici dobrých dvacet minut, než se pohne. Nějaké místní ženy si krátí dlouhou chvíli zpěvem, za který by byly vykopnuty s rozeběhem i ze Superstar. Je to peklo a vidím, že psychické síly mého společníka se rychle krátí. Netroufám si však hledat alternativní trasu, protože mapu Londýna v hlavě nemám. Asi po hodině jsme konečně na přestupu a na naší tmavomodré lince, která nás doveze domů.
Večer mi krokoměr ukazuje 17 tisíc kroků; s ohledem na to, že se mi mobil vybil zhruba ve dvou třetinách dne, jsme ve skutečnosti mohli ujít klidně dvojnásobek. Jsem rád, že vše dobře dopadlo, a umiňuji si, že příště kupujeme vstupenky jen od klubu. Jasně, spousta jich bude vyprodaných už před sezónou, ale ušetřím si tyhle nervy.
