Článek
Z dánského letiště Kastrup v Kodani odlétáme v jedenáct hodin večer. Tou dobou jsme už měli být dávno na Islandu, ale kvůli stávce pilotů SAS jsme nemohli ráno odletět z Osla (více o návštěvě Kodaně v mém dřívějším článku). Na cestu nás vyprovází rudý úplněk a temná obloha, která takhle daleko na severu jen neochotně opouští barvy dne. V Dánsku v červenci nikdy není úplná tma.
V letadlech se nevyznám, ale mám dojem, že letíme modelem Boeing 787 Dreamliner. Spoj na Island není příliš žádaný, a tak kromě naší výpravy a několika byznysmenů je letoun obsazený jen partičkou mladíků tak kolem 17 let, kteří spolu hlasitě rozmlouvají a často se smějí. Tipuji to na islandskou zlatou mládež. Ze spánku tedy nebude nic. Pozoruji venkovní oblohu, která se kolem jedné ráno začíná proměňovat: dánské husté šero ustupuje zlatému oparu slunce, které v zeměpisných šířkách Faerských ostrovů a ještě dál na sever, u samotného Islandu, v létě prakticky vůbec nezapadá. Když někdy po druhé hodině ranní dosedneme v Keflavíku (neuvěřitelně měkké přistání, na které se menší letadla, kterými létáme do Řecka či do Egypta, prostě nezmohou), už je šero opravdu jen symbolické. Přispívá k němu i kouř z nitra země, který krajina doslova vydechuje.
Za denního světla jsou fumaroly mnohem méně hrozivé.
„Nepřijeli jsme do pekla, že ne?“ šeptá mi můj doprovod, zatímco v šeru pozorujeme takřka měsíční krajinu, ze které puklinami hojně stoupá pára a valí se po zemi všude kolem. Ze všeho nejvíc mi to připomíná krajinu v Mordoru, kterou museli v Pánovi prstenů procházet Frodo se Samem na cestě k Osamělé hoře. Jen se pro sebe usměju. „Neboj, tahle země je pohádková. Uvidíš, že se ti bude moc líbit.“
Na má slova dojde téhož dne dopoledne. Po expresním ubytování a ještě expresnějším spánku vyrážíme ráno k vyhlášeným islandským gejzírům. Ten nejslavnější z nich, Geysir (v češtině také nazývaný Velký gejzír), měl poslední erupci v roce 2016. Jen o nějakých padesát metrů jižněji však leží jiný gejzír, Strokkur, který chrlí zhruba každých šest až deset minut, takže máme o zážitek postaráno. Na celém Islandu se nachází přibližně 40 gejzírů, z nichž zhruba polovina je aktivní. Je to důsledek výrazné sopečné činnosti v regionu.
Gejzír Strokkur může výjimečně chrlit vodu až do výše 40 metrů. Teplota vodního sloupce je kolem 90 °C, pár metrů pod povrchem i přes 200.
Trpělivě natáčím, dokud nedojde k erupci; od začátku videa to trvá asi čtyři minuty. Tahle erupce je průměrná, ale i tak to považuji za úspěch. Běžná výška vodního sloupce se pohybuje mezi 15 a 20 metry, ačkoli vzácně Strokkur chrlí až do 40 metrů. Je to opravdu působivý zážitek.
U gejzírů je důležitá trpělivost a nepřestat natáčet. Byla by velká smůla, kdyby svou aktivitu ukončil právě teď.
Popojedeme o kus dál, kde spatříme jednoznačné vysvětlení toho, proč je Island tolik vulkanicky aktivní a proč jsou na něm výbuchy sopek, gejzíry a fumaroly (výron vodních par a horkých plynů z puklin a průduchů) zcela běžnými jevy. Tenhle ostrov, jen o něco málo větší než Česká republika, totiž leží v oblasti styku dvou litosférických desek: Eurasijské a Severoamerické. Kaňon, kterým procházíme, to názorně dokumentuje. Jako bychom se propadali do nitra země mezi dvěma skalnatými hřebeny.
Tady se potkává Eurasijská a Severoamerická litosférická deska.
Zásadní nevýhodou je přítomnost rozsáhlých hejn vysoce otravných mušek, které se snaží dostat na lidské sliznice, tedy především do úst a očí. Dříve se prý vyskytovaly jen v oblasti jezera Mývatn daleko na sever odtud, letos nás však poctily svou přítomností i zde. Nevím, o jaký se jedná druh, ale jeho vyhubení by jistě světový ekosystém nijak zvlášť nevykolejilo. Raději rychle utíkáme do autobusu, o jehož skla se mušky v sebevražedných náletech rozplácávají.
Názorný pohled na kontinentální rift, kaňon Středoatlantského hřbetu, na kterém ostrov Island leží.
Míříme k prvnímu z mnoha obrovských vodopádů, kterými je Island vyhlášený. Tuším, že u některých se natáčely scény ze Hry o trůny a dalších fantasy snímků. Island je vůbec velice lukrativní filmařskou destinací. Země je jen řídce osídlena a dopravní značení je skoro neexistující, takže vytvořit iluzi, že se nacházíme v dávné vikingské vesnici, nebo třeba v pseudostředověkém světě s draky a mágy, není zase tak těžké. A na rozdíl třeba od Švýcarska tu nejsou poplatky naprosto likvidační. Ostatně mnoho filmů, které se mají odehrávat ve Švýcarsku (jeden příklad za všechny: Lék na život s DeHaanem, Isaacsem a Miou Goth), byly ve skutečnosti natočeny v bavorských či rakouských Alpách. Důvodem jsou zejména ceny.
Vodopád Gullfoss, jenž se pod námi rozprostírá jako na dlani, je jedním z nejznámějších islandských vodopádů. Za dobrých podmínek, tedy pokud stoupající vodní parou proniknou sluneční paprsky, je zde často k vidění duha. Existuje nespočet takových fotek, my však takové štěstí nemáme, protože je docela dost zamračeno. I tak je to ale impozantní pohled, jako z jiného světa. Ne však z pekla, ale spíš z nějaké fantasy pohádky. Jako digitálnímu nomádovi by se mi tady opravdu líbilo. Sleduji hučící kaskády vodopádu ležícího na řece Hvítá a na okamžik se zasním, že jednou takový život budu žít.
Vodopád Gullfoss, který se také nazývá Zlatý vodopád, na řece Hvítá.
Je to neskutečný pohled, opravdu jako z jiného světa. Jestli jsem si někde na Islandu připadal malý, bylo to zde. Nebylo to však naposledy.
Z mraků, které při pohledu do dáli visí velice nízko nad obzorem (neklamné znamení, že jsme hodně daleko na severu), se začíná snášet déšť. Někteří méně znalí z naší výpravy očekávali spíš sněžení, faktem ovšem je, že Island, ačkoli leží daleko na sever od Irska a Velké Británie, se celý nachází na jih od severního polárního kruhu. Nepanuje tam tudíž tak drsné klima jako třeba v kontinentálním Finsku, jehož severní část za polární kruh zasahuje dost daleko.
Druhý stupeň vodopádu, který padá do hloubky 21 metrů. Celková výška obou stupňů je 32 metrů. Tady je však hlavní objem vody.
I tak jsou však tady léta krátká, což se projevuje na vegetačním období rostlin. Rostou rychleji, plodí rychleji a účinněji a dorůstají větších rozměrů než v nižších zeměpisných šířkách. Vždyť už koncem září se dny výrazně zkrátí a za dlouhých nocí bude teplota často padat pod bod mrazu. V mrazivém prosinci pak slunce v Reykjavíku vyjde jen na čtyři hodiny. Jsme rádi, že je červenec a situace je přesně opačná. Slunce teď vychází o půl čtvrté ráno a zapadá až před půlnocí. Celé čtyři hodiny, kdy je pod obzorem, je však jen lehké až střední šero. Nedostatek světla tedy rozhodně nebrání nekonečným letním aktivitám.
Travní izolace se používá už od dob Vikingů. V létě chladí, v zimě zahřívá.
Neměl jsem s sebou pravítko, ale listy těchto pampelišek nezřídka dorůstaly i délky jednoho metru.
Tentokrát uléháme brzy, ještě za denního světla. Další dobrodružství v pohádkové zemi, do které jsme se přes veškeré útrapy nakonec dostali, na sebe jistě nenechají dlouho čekat.
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
vlastní zkušenost autora s návštěvou Islandu
Islandské vodopády: https://www.landmannalaugartours.com/post/biggest-waterfalls-iceland
Islandské gejzíry: https://www.bookmundi.com/ng/must-visit-geysers-in-iceland
Islandské sopky: https://www.visiticeland.com/article/volcanos
Film Lék na život (volně související): https://www.csfd.cz/film/66465-lek-na-zivot/prehled/
