Článek
Ačkoli před vyvrcholením mistrovství Evropy 2024 v Německu převažoval na diskuzích názor, že Španělsko si jde jednoznačně pro titul a Angličané to mohou předem zabalit, já o tom tak moc přesvědčený nebyl. Současná Anglie je totiž zvláštní tým. Jeden by řekl, že není možné, aby tým s hodnotou více než 30 miliard korun předváděl takové výkony. Aby měl poločasy, kdy ani nevystřelí na bránu, aby přenechával (snad záměrně?) iniciativu soupeři, aby se na jeho fotbal prostě a jednoduše nedalo koukat. A přece to tak bylo. A přesto kdykoli, kdy Angličanům na letošním Euru teklo do bot, a že to tak bylo se Slováky, Švýcary i Nizozemci, dokázali na pár minut zapnout a skóre vyrovnat, v krajním případě i otočit. Stačila chvilka. Mnozí tak snad i právem získali dojem, že trenér Southgate pokouší trpělivost a příčetnost fanouška, natož fanouška neutrálního, protože si z něj jednoduše dělá legraci.
Mise „Jak vyhrát Euro v suchém triku“ nakonec nebyla úspěšná, i přesto si však anglická fotbalová reprezentace zaslouží velké uznání. Když se ohlédneme do historie, žádný anglický tým, možná s výjimkou toho, který opanoval domácí mistrovství světa v roce 1966, nebyl úspěšnější než ten, který trénuje Gareth Southgate. Ke čtvrtému místu na MS 2018, což je mimochodem druhý nejlepší výsledek Angličanů na mistrovství světa v historii, přidal dvě stříbrné medaile z Eura 2021 a 2024. Vytýkat mu vyřazení s tehdy asi nejlepším týmem světa Francií ve čtvrtfinále MS 2022 by bylo kruté. A kdoví, kdyby v tom zápase Harry Kane proměnil penaltu, možná by Anglie i na tomhle turnaji skončila mezi nejlepšími čtyřmi.
Často jsem si během turnaje říkal, že kdyby Anglie hrála takovým způsobem, jako když prohrává, celých 90 minut, musí se nevyhnutelně stát mistrem světa i Evropy. Nejlepším důkazem její kvality je totiž to, s jak nezáživným stylem se dostala až do finále. Jakýkoli jiný tým by nepostoupil ani ze skupiny. Značně podobným stylem se prezentovala Francie, která za celý turnaj dala jeden jediný gól ze hry: v semifinále proti Španělům. Ta je týmem, který podle mého názoru zoufale potřebuje nový impulz.
Když odhlédneme od Anglie, je třeba připustit, že Španělé hráli na poměry Eura vynikající fotbal. Už jsem pár turnajů zažil a řekněme si upřímně, že to nebylo nic světoborného, nicméně podávali stabilně solidní výkony, s řadou pasáží, kdy se příliš nehnali dopředu, se spoustou simulování a zdržování, ostatně jak jsme u nich zvyklí. Prokládali to ale fázemi, ve kterých se nebáli hrát přímočaře, kdy přihrávky směřovaly kupředu a kdy dokonce někdo občas i vystřelil z dálky, a to jim získalo sympatie fotbalové veřejnosti. O čerstvě sedmnáctiletém Yamalovi už toho bylo napsáno a vyřčeno tolik, že jsem na něj získal lehkou alergii, ještě než jsem ho viděl poprvé hrát, vedle něj mě však zaujal hlavně Dani Olmo, u kterého se nejen s ohledem na vizáž, ale především přímočarou hru ani nechce věřit, že je to Španěl.
Na Euru totiž nebylo mnoho týmů, které by zaujaly útočnou hrou. A když už se našly týmy, které ihned po ztrátě míče vyrážely do rychlých protiútoků, postrádaly dostatečnou kvalitu nebo zkušenosti, aby se dokázaly probojovat až do závěrečných fází turnaje. Pochvalu si v tomhle směru zaslouží Turecko, Rakousko nebo třeba i Gruzie, na jejichž fotbal se rozhodně dalo dívat. I jiné týmy měly snahu, však si vzpomeňme, jak český tým bušil celý zápas do Gruzínců a Turkům se dokázal i o deseti vyrovnat, v širším kontextu však letos platilo, že obraně je podřízeno vše. A turnaj, který začal šestigólovou kanonádou Němců proti nebohým Skotům, tak nakonec často nudil.
Anglickým fanouškům nakonec zbyly jen oči pro pláč. Přesto zaznamenali na Euru nejlepší výsledek v historii.
Není tak vůbec s podivem skutečnost, že nejlepší střelec letošního Eura zaznamenal pouhé tři góly. A to se hrálo pěkně prosím 51 zápasů! Když říkám střelec, myslím tím hned šestici hráčů. Vedle dvojice finalistů, které zastupuje Harry Kane z Bayernu a již zmíněný Dani Olmo z Lipska, se na tuto metu vypracoval také Gruzínec Georges Mikautadze z francouzských Mét, další hráč Bayernu Jamal Musiala, který reprezentuje Německo, Nizozemec Cody Gakpo z Liverpoolu a Slovák Ivan Schranz z pražské Slávie. Tato výrazná česká stopa nás tedy může alespoň částečně těšit. Generalita UEFA totiž rozhodla (navíc v průběhu turnaje), že letos nebudou žádná další kritéria pro krále střelců, a titul získá prostě ten, kdo dal nejvíc gólů. Patrik Schick, který před třemi lety prohrál na asistence, tedy doplňující kritérium, které nemá s tím, kolik dáte gólů, mnoho společného, s Cristianem Ronaldem, z toho asi velkou radost neměl. Na druhou stranu český tým tehdy došel dál než Portugalci.
Mějme radost zejména z toho, že se český tým objevil již na osmém závěrečném turnaji Mistrovství Evropy v řadě. Je to ojedinělá bilance, ve které jsou z celé Evropy lepší jen Němci (14) a Francouzi (9). Snad po dvaceti letech přijde i čas, kdy se probojujeme na závěrečný turnaj Mistrovství světa. Výsledek na Euru sice nebyl dobrý, ale v kontextu toho, že jsme tam přivezli nejmladší tým ze všech, který teprve sbírá zkušenosti, a s ohledem na to byl jeden z nejméně finančně hodnotných, si myslím, že hodnotit to jako ostudu by bylo nesmyslné. Má předpověď pro MS 2026 v USA, Kanadě a Mexiku je jasná: Pokud budou Angličané hrát 90 minut naplno, jako to letos ukazovali v těch chvílích, kdy prohrávali, stanou se 19. července 2026 v East Rutherfordu v New Jersey mistry světa. Doufejme, že naši fotbalisté u tohoto fotbalového svátku tentokrát nebudou chybět.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
