Článek
Indie je jen pro odvážné a zkušené cestovatele. To jsme věděli. A shodovali jsme se na tom i s lidmi, jejichž znalosti indických reálií končí u filmu Indiana Jones a Chrám zkázy. My jsme byli připraveni o něco lépe, přesto nám však bylo jasné, že to není země pro lidi trpícími předsudky, slabým žaludkem nebo závislé na dokonalé hygieně. A hlavně nás zajímaly místní posvátné řeky v čele s legendární Gangou.
Rybář na řece Brahmaputra v indickém státě Ásám.
Peklo zvané Dillí
Znalci Indie vědí, že už hezkých pár let je hlavním městem Indie Nové Dillí. Tohle nové moderní město ovšem leží hned vedle „starého“ Dillí. S ohledem na extrémní nárůst indické populace v posledních desetiletích představují obě města jedinou obrovskou masu nekonečné zástavby, která se stále rozrůstá. Sčítání lidu se v Indii dlouho nekonalo a není to asi ani proveditelné, podle oficiálních odhadů tu ovšem žije něco přes 21 milionů lidí.
To lidské mraveniště s mrakodrapy, desítkami kilometrů úzkých uliček, špinavými říčkami a slumy táhnoucími se daleko za obzor pozorujeme už během přistání. Během osmihodinového letu z Amsterdamu jsme měli čas se psychicky připravit, přesto je to pohled, který nás zbavuje slov. Není to jako přistání v jiné zemi, v jiné kultuře, na jiném kontinentu. Je to jako jiná planeta. Ani celé Nizozemsko, slušně zalidněné, nemá tolik obyvatel jako tahle pulsující aglomerace.
Z mezinárodního letiště Indíry Gándhíové si vezmeme taxík. Jako člověk, co léta žije v Praze, bych sice jel v klidu oranžovou, modrou a růžovou linkou metra, můj společník mi to však vymluví. Když vidím situaci na silnicích (je odpolední špička), lituju toho. Taxikář Arjun, který umí perfektně anglicky, nás však za tohle rozhodnutí pochválí.
„Proč ti lidé nejsou uvnitř?“ zeptám se trochu naivně při pohledu na dav u jedné ze stanic metra. Popojíždíme teď krokem. Pruhy, pravidla silničního provozu ani ohleduplnost tu neexistují, jede ten, kdo je drzejší a má lepší auto. Cesta, kterou mi mapy.cz spočítaly na 21 minut, už trvá hodinu a jsme sotva v polovině.
„Je tam plno,“ pokrčí rameny taxikář a vesele zatroubí na jakéhosi staříka v turbanu, jenž se rozhodl v sebevražedném manévru se svou kárkou taženou dvojicí mul překonat hlavní silnici napříč. Kárka je naložená sudy a přikrytá špinavými červenými a zelenými dekami. K troubení se přidá asi dvacet dalších řidičů.
Soutokem řek Bhagirathi a Alaknanda začíná Ganga. V téhle řidčeji osídlené oblasti má řeka ještě krásnou barvu.
„Chcete mi říct, že ti lidé čekají, až se vejdou do některého metra?“ užasnu. „Vždyť to může trvat hodinu.“ Z okolních ulic se navíc k davu přidávají další a další lidé. Drtivá většina jsou muži.
„Vítejte v Indii,“ zasměje se Arjun. Kolona se konečně rozjede a za chvíli jsme v našem ubytování. Na indické poměry je to velmi klidná a čistá část města. Ruší nás jen muezzini z přibližně deseti okolních mešit.
Koupání tady není nejlepší
Městem Dillí protéká řeka Jamuna, jeden z největších přítoků Gangy. Když vyložíme našemu hostiteli plán se v řece tady v Dillí vykoupat, zatváří se, jako bychom mu právě oznámili, že hodláme vylézt nazí na Mount Everest. Na rozdíl od taxikáře neumí Malhar anglicky vůbec, s pomocí překladače nám však sdělí, že zítra ráno máme být připraveni, že nám něco ukáže.
V sedm ráno jsme nachystáni a jdeme se podívat na Jamunu. Žlutá linka metra je kupodivu málo vytížená, takže se vmáčkneme hned do první soupravy. Nejsme úplně jako sardinky, ale nemá to k tomu daleko. V Praze bych do takhle obsazeného metra nevlezl. Naštěstí jedeme jen asi deset minut.
„Co to proboha je?“ vyděsí se můj společník, když vystoupíme z metra v jakémsi parku a z kopce koukáme dolů na řeku. Popravdě to řekl trochu jinak, tady však nebudu zacházet do detailů.
„Jamuna,“ ukáže Malhar dolů. Jeho úsměv je teď dost zlomyslný.
Před písčitou pláží s trochou odpadků, ale jinak poměrně čistou, se v pár centimetrech vody modlí stovky lidí. Klečí, spínají ruce a občas se čelem nebo i ústy dotknou hladiny.
Nejvíc nás vyděsí něco jiného: snad pětimetrová vrstva převážně šedobílé pěny pokrývající mělkou řeku po celé šířce. Stojíme od ní možná kilometr daleko, ovšem i na tu dálku cítíme velice nepříjemný zápach. Odvaha mě pomalu opouští.
„Koupání tady není nejlepší. Evropan by nepřežil. V poledne můžeme jet na sever, kde přežije.“ – tak zní zpráva z překladače v mobilu našeho hostitele. Poprvé si všimnu, že to, co jsem považoval za nějakou místní dekoraci překladače, je indické písmo, které tam Malhar píše.
Popojdeme trochu blíž, zápach je však nesnesitelný. Doufám, že to, co se kus napravo skrývá za velkým chuchvalcem pěny (tady lehce narůžovělé), není mrtvé tele. Raději jdeme rychle zpět do metra. Proplétáme se davem, který míří za polední modlitbou k řece pěny.
Soutok Jamuny s Gangou je velmi frekventované místo i na indické poměry.
Malhar své slovo dodrží. Po vydatném vegetariánském obědě s ním nasedneme do auta a jedeme asi dvě hodiny na sever. Na farmě jeho bratrance, kam jede Malhar pro úrodu, je Jamuna úplně jiná. Neřekl bych, že dokonale čistá, ale není tu žádná pěna a voda je hluboká možná metr a půl. Sebereme odvahu a vlezeme do ní. Příjemně chladí a z protějšího břehu se ozývá kuňkání žab.
„Jak je to možné?“ ptám se Malharova bratrance. Ten anglicky umí slušně, i když s příšerným přízvukem. „V Dillí je řeka příšerně špinavá.“
„Všechnu vodu z řeky bereme na zavlažování,“ vysvětlí nám Malharův bratranec. „Zbytek bere průmysl na severu Dillí. Všechno, co teče dál ve městě, je už použitá voda. Někdy i několikrát. V podstatě to už není moc voda.“
Do Gangy jen po kolena
Ze zkušenosti v Dillí víme, že koupat se v indických řekách přímo ve městě nemá smysl. Na to, jak tam ty řeky vypadají, vás nemůže nic připravit. To prostě musíte zažít. Podobně tedy postupujeme i u dalších dvou řek, které máme na našem historicky prvním výletě do Indie v plánu. První z nich je slavná Ganga, do níž se Jamuna vlévá.
Přesuneme se napřed do Ágry, kde na břehu Jamuny leží Tádž Mahál, a pak do Váránasí. Je to neskutečně slavné, krásné, hlučné a nepředstavitelně špinavé město. Prodávají se tu hromady ovoce a syrového masa, přímo na ulici. Zcela nazí fakíři cvičí kobry a za odměnu jim dávají mrtvé myši. V některých případech je pytlík s myšmi hned vedle toho, do kterého jim lidé dávají peníze a jídlo.
Slavný Tádž Mahál leží na břehu Jamuny. Po průtoku Dillím musí být její ukazatele katastrofální.
Připadá mi, že tak polovina obyvatel města se živí žebráním. Na každém rohu jsou stánky s pouličním jídlem. Riskneme placky, které se trochu podobají našim langošům, jsou však mnohem křupavější a chutnají po česneku, kurkumě a zázvoru. Kupodivu nás zasytí dostatečně. „Žádné maso,“ vysloví můj společník jednu z nejdůležitějších pouček pro cestovatele v chudších asijských a afrických zemích.
Ganga tady protéká přímo pod obřími hinduistickými chrámy a kupodivu v ní není ani stopa po pěně. Jsme dvě stě kilometrů po proudu od jejího soutoku s Jamunou, takže kvalita vody musí být naprosto katastrofální. Ve vodě se brodí stovky a tisíce lidí, myjí se v ní, polévají si turbany za zpěvu hrdelních písní, a kdoví co ještě. Některé věci je lepší nevidět, i když cítit jsou.
Ganga ve Váránasí, jednom z nejposvátnějších měst Indie.
Kráčíme po břehu proti proudu a proplétáme se postupně řídnoucím davem. V záři zapadajícího slunce je Ganga nádherná. Po tom, co jsme viděli, nenajdeme odvahu si zaplavat, jen si na chvíli namočíme nohy sotva po kolena. Přestože jsme daleko nad místem, kde se v ní koupe nejvíc lidí, voda dost páchne a je nepříjemně teplá. Naboso dojdeme do našeho ubytování. Ze sprchy teče prvních pár minut hnědá voda, což nám moc nedodá. Naštěstí je to jen dočasný stav. Sprchuju se asi hodinu.
Za čistotou na východ
Zdaleka nejlépe ze srovnání třech řek, které jsme v Indii vyzkoušeli, vyšla Brahmaputra. Za tou jsme museli až do státu Ásám, na východ od Bangladéše, plných 1200 kilometrů od špinavého Váránasí. Vyhnuli jsme rychle se rozrůstající metropoli Guváhátí a na samotném severovýchodě státu jsme se ponořili do krásných průzračných vod řeky. Tahle hornatá oblast, domov mnoha slavných čajů v podhůří Himaláje, má svoje kouzlo. Brahmaputra sem přitéká z Tibetu a tenhle její úsek je skutečně nádherný.
Sklizeň v indickém severovýchodním státě Ásám. Místní čaje jsou vyhlášené.
Právě až v Ásámu nabere hodně znečištění, a pak v Bangladéši. Tam spolu s Gangou tvoří obrovskou deltu a záplavovou oblast, ve které na ploše jen o málo větší než Česká republika žije dvě stě milionů lidí. Střední tok Brahmaputry je v dobrém stavu, o tom horním ani nemluvě. S Čínou však nemáme moc dobré vztahy, a tak jsme o vstup do Tibetu radši ani nežádali. Když nás tam nepustili z Kyrgyzstánu, tak z Indie je to naprosto vyloučené. Tyhle dva státy se v lásce fakt nemají.
Indie je opravdu jen pro odvážného cestovatele. Když si ovšem necháte poradit a narazíte na místní, kteří ví, že s Evropany se musí jednat tak trochu v rukavičkách, můžete si tu zemi neuvěřitelně užít. Napřed mě trochu mrzelo, že jsme se v té Ganze nevykoupali, něco mi však říká, že kdybychom to udělali, dost možná bych tu dnes nebyl a nepsal tenhle článek. I odvaha musí mít svoje hranice.
Brahmaputra v Tibetu. Sedimenty, které zde nabírá, jsou přírodního charakteru. Za 1700 km v Tibetu nenabere tolik znečištění jako za 69 km v Bangladéši.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
