Článek
Severní Makedonie je stát, o kterém jsem si nemyslel, že ho někdy navštívím. Natož že to bude dřív, než stanu na půdě třeba Norska, Dánska nebo Islandu! A přesto jsem teď na palubě autobusu směřujícího od albánského pobřeží na východ podobnou trasou, kterou kdysi jezdili diktátoři Enver Hodža a Josip Broz Tito na romantická setkání na březích Ochridského jezera. To leží přímo na dnešní hranici Albánie se Severní Makedonií, která v dobách relativně nedávných bývala součástí Jugoslávie.
Přes římský amfiteátr a typické budovy jižního Balkánu poprvé shlížíme k jezeru.
Severní Makedonie má vůbec složitou historii, a to i tu moderní. Přihlášku do Evropské unie podala již na jaře 2004, teprve v roce 2020 však byla zahájena přístupová jednání. Její ambice totiž vetovalo napřed Řecko, kterému se nelíbilo, že názvem Makedonie se stát hlásí k tradičně řeckému antickému odkazu, a posléze i Bulharsko, jemuž nebylo po chuti, že úředním jazykem země je „makedonština“, a požadovalo, aby byl tento jazyk uznán jako dialekt bulharštiny. Makedonie se po vleklých jednáních přejmenovala na Severní Makedonii, což řecké požadavky uspokojilo.
Jeden ze starobylých kostelů ve městě Ochrid. Údajně jich tu stojí 365.
Jak kráčíme křivolakými uličkami starobylého města Ochrid, oblíbeného turistického cíle této jinak polozapomenuté země, míjíme desítky kostelů a také spousty nápisů v cyrilici, která se značně podobá azbuce. To nás sice může trochu rozhodit, protože menu v restauraci si takhle rozhodně nepřečteme, na druhou stranu kvůli tomu tu nejsme. Poznat novou zemi, zvlášť takovou, do které se jen tak nedostanete, je vždycky příjemné.
Výhled přes pozůstatky raně středověkých staveb na Ochridské jezero.
Tím hlavním důvodem je samozřejmě Ochridské jezero. Právě kvůli tomuto osvěžujícímu prvku sem za minulého režimu často jezdil albánský diktátor Hodža na návštěvu k jugoslávskému Titovi, a vedle hlubokých rozhovorů o možnostech rozvoje socialismu se samozřejmě oddávali hlavně odpočinku a různým kratochvílím. Být na nejvyšším postu socialistické země mělo, dokud jste si nikoho výrazně neznepřátelili, spoustu výhod.
U vstupů do významných klášterů nesmí chybět makedonská vlajka znázorňující slunce se žlutými a červenými paprsky.
Samotné jezero patří k nejstarším v Evropě: vzniklo před více než 3 miliony let a dosahuje maximální hloubky až 280 metrů. Leží v poměrně vysoké nadmořské výšce (700 m n. m.), je obklopený přes dva tisíce metrů vysokými horami a má jen omezený počet přítoků. Díky tomu se v něm během milionů let rozvinul jedinečný ekosystém s celou řadou endemických druhů. Patří mezi ně třeba ochridský pstruh, ochridský kapr nebo houba ochridská. Makedonská část jezera je na seznamu světového dědictví UNESCO od roku 1979 a albánská tam byla zapsaná v roce 2019.
Ve starobylých uličkách města narazíme na spoustu nápisů a vývěsek psaných cyrilicí. Některé si dokážeme lehce přeložit, jindy tápeme.
Nás však zajímá také uživatelský zážitek, a to z hlediska koupání. Přece jen jsme za ty roky navštívili celou řadu zemí: koupali jsme se na španělské Costa Bravě, v okolí italského Rimini, na Dianině pláži na Krétě (která je druhá nejjižnější v Evropě), v Rudém moři v Egyptě nebo v turecké Fethiyi. Osm let před Makedonií jsem dokonce na chvíli smočil nohy i v Tichém oceánu. Když rozložíme ručník na promenádě na břehu jezera, na chvíli váháme. „Není to moře, no,“ podotkne můj společník. Jen se tomu usměju a zmizím ve vlnách.
Sochy na břehu jezera odkazují vesměs na antické motivy. Severní Makedonie se k nim stejně jako Řecko hlásí.
Ze vzdálenosti několika stovek metrů se město jeví o něco menší, zato mám ideální výhled na obří vlajku na snad stometrovém stožáru. Moje původní domněnka byla správná: vlajka je tak velká, že na to, aby se plně rozvinula, by muselo Severní Makedonii zasáhnout tornádo o síle alespoň EF4. To dnes rozhodně nehrozí – lehký vánek mi jen lehce ovívá vlasy a když se zvedne vlna od nedaleko projíždějícího motorového člunu a já si trochu loknu vody, uvědomím si další výhodu oproti moři.
Kostel svatého Jana Evangelisty se pěkně vyjímá i při pohledu z vody. Některá panorámata prostě nejsou pro suchozemce.
„Není to tak špatný,“ ozve se za mnou a já zjistím, že můj společník mě konečně svým hlemýždím tempem doplaval. Jen mlčky kývnu hlavou směrem na skalnaté panoráma s kostelem svatého Jana Evangelisty, které dodává místní krajině pocit, že jsme se vrátili do dob Byzantské říše. Kromě občas proplouvající lodě jsme takhle daleko od břehu jediní. I to má své výhody: na albánské riviéře, odkud jsme sem přijeli, je touhle dobou hlava na hlavě.
Když si člověk vezme na plavání dalekohled, povinnou to výbavu cestovatelského nadšence, může historické byzantské budovy zkoumat i pěkně zblízka.
Voda má příjemnou teplotu, kterou odhaduji tak na 24 až 25 stupňů Celsia, a tak to chvíli trvá, než se vrátíme na břeh. Nejsou tu ani žádné medúzy, kvůli kterým jsme posledních pár dní v Albánii po opuštění moře vypadali, jako bychom dostali intenzivní kopřivku. Provoz lodí není nijak extrémní a i když nás občas ošplouchne větší vlna, je hladina jezera pozoruhodně klidná. Posadím se na zídku a ještě si v jezeře chvíli máčím nohy, zatímco můj společník si jde dát svačinu. Po pobytu ve vodě mi taky vždycky vyhládne.
Odkaz Cyrila a Metoděje, dobře známých i z moravských luhů a hájů, je v této tajuplné zemi stále živý.
Když se po pár minutách otočím, že si také dám něco k jídlu, všimnu si, že můj společník už není na dece sám: dělá mu společnost jakási silnější žena a o poznání štíhlejší muž. Ukazují mu něco v mobilu a zuřivě přitom gestikulují. V neblahé předtuše, že se jedná o prodejce (čti podvodníky) pochybného zboží z Rumunska, jichž bylo na pláži v Albánii plno, se urychleně zvedám, abych je odehnal. Tihle lidé do fyzického konfliktu obvykle nejdou, neboť přitáhnout pozornost policie či plážových hlídek je to poslední, co potřebují, přesto raději zatínám ruce v pěst.
Klidná hladina Ochridského jezera mě doslova svedla k tomu, abych si šel pořádně zaplavat. Pokud máte na místě jen pár minut, alespoň smočte nohy.
Když však přijdu blíž, uslyším češtinu. Tentokrát jsem se hodně spletl. K mému společníkovi se připojila dvojice turistů z Brna, kteří na motorkách projíždějí všechny země Balkánu od Maďarska až po Atény, a momentálně jim už zbývá jen Albánie, kam vyrazí zhruba v době, kdy se vydáme stejným směrem i my dva, tedy za soumraku, a Řecko. Potvrdí se moje domněnka, že na Moravě žijí milí a zábavní lidé, a tak nám zbytek pobytu u Ochridského jezera, během kterého si společně jdeme ještě dvakrát zaplavat, velmi příjemně uběhne.
Výlet do Albánie, kam jsme se vypravili v době hlubokého covidu, kdy v celé Evropě neměly přísná pravidla pro cestovatele jen Albánie a Rumunsko, jsme si tak zcela neplánovaně obohatili o návštěvu jedné malé země uprostřed balkánských hor.
Výhody, které mělo koupání v místním jezeře oproti narvaným plážím Itálie, Španělska, Albánie nebo Egypta, jsou myslím nesporné: žádná sůl a písek, které ze sebe musíte smývat, klidně se můžete trochu nalokat vody a nebude vám z ní zle, nejsou tu žádné medúzy a žádné velké vlny, které by bránily poklidnému plavání a pozorování okolí. A taky je tu mnohem méně lidí. Ne nadarmo si milovníci vody před pár lety odhlasovali, že nejlepší zážitek z koupání v Evropě nabízí vnitrozemské Rakousko. Osobně bych tam vedle slovinského Bledského a Bohinjského jezera zařadil i makedonský Ochrid.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
vlastní zážitek autora z návštěvy Ochridu (léto 2021)
