Článek
Když se mluví o masakru na hradišti Libice, bývá vykládán buď jako takový národní „prvotní hřích“, nebo naopak jako tvrdý, ale nevyhnutelný krok. Mně přijde smysluplnější dívat se na ni jinak: jako na okamžik, kdy se začala prosazovat centralizace země. Přemyslovci byli nezkrotná moc, která už nechtěla jen přežívat vedle ostatních, ale být jediná.
Sluší se dodat ještě jednu věc, která je s ohledem na to, o jak slavnou událost se jedná, trochu překvapivá. O samotném průběhu a organizátorech útoku víme méně, než by se mohlo zdát. Prameny jsou kusé a pozdější interpretace se liší. Právě proto je Libice vhodným tématem pro úvahu, ne pro jednoznačný soud.
Čechy jako nedokončený projekt
Libice nad Cidlinou nebyla žádné bezvýznamné hradiště na okraji země. Šlo o rozsáhlé opevněné centrum na strategickém místě, s dlouhou kontinuitou osídlení. Ve druhé polovině 10. století je spojována se Slavníkovci, jedním z nejvýznamnějších rodů tehdejších Čech.
Český stát už v té době existoval, ale nebyl pevně konsolidovaný. Spíš připomínal strukturu, která funguje, dokud nemusí čelit žádné zásadní krizi. Právě proto je zavádějící mluvit o Libici jako o „zrodu státu“, spíš bych ji bral jako moment, kdy se jeho podoba začala vymezovat mnohem jednoznačněji.
Libice tedy nebyla začátek, ale bod zlomu. Byl to okamžik, kdy se definitivně ukázalo, že vedle ústřední knížecí moci nemůže dlouhodobě existovat jiné rovnocenné centrum. Takové pokusy bylo třeba eliminovat.
Slavníkovci coby mocenská konkurence
Pro plné pochopení významu akce na Libici je dobré odhlédnout od pozdější svatozáře svatého Vojtěcha a dívat se na Slavníkovce jako na rod s vlastním zázemím, ambicemi a vazbami. Nešlo o alternativní stát v moderním smyslu, bylo to však samostatné mocenské centrum.
Jedním z často zmiňovaných dokladů jejich významu jsou mince spojované se slavníkovským okruhem. Vlastní měna se dodnes považuje za jeden ze státních symbolů. Slavníkovské mince naznačují ekonomickou i symbolickou sílu rodu, i když jejich interpretace jako důkazu plné politické nezávislosti zůstává mezi historiky diskutovaná.
Podstatné ale je něco jiného. I kdyby Slavníkovci nepředstavovali přímou hrozbu vzniku „druhého státu“, jejich samotná existence ukazovala, že moc v Čechách není soustředěna pouze v jednom centru. A právě to bylo v raně středověkých poměrech dlouhodobě neudržitelné. Zejména z toho důvodu, že soupeřící rody se pro získání výhody často obracely pro podporu za hranice.
Proč kompromis nestačil
Z dnešního pohledu svádí Libice k otázce, zda nešlo zvolit smířlivější řešení. Jenže raný středověk neznal institucionální kompromisy v moderním smyslu. Moc byla osobní, drsně vybojovaná, opírala o prestiž, panovníkovu družinu a její loajalitu. Bez těchto opěrných pilířů jste o ni mohli lehce přijít.
K útoku došlo 28. září 995, na svátek svatého Václava. Jak je známo, z celého rodu přežili pouze ti, kteří na hradišti nebyli přítomni, konkrétně Vojtěch, Soběslav a Radim. Už samotné datum ukazuje, jak úzce se tehdejší politika prolínala se symbolikou.
Zároveň je třeba být opatrný v hledání jednoho viníka. Prameny se neshodují, zda šlo o přímý čin knížecí moci, nebo o akci širší velmožské koalice, do níž mohly být zapojeny i další rody. Jisté je jen to, že výsledkem byla likvidace konkurenční elity. Což přemyslovským knížatům nesporně přišlo velmi vhod.
Nenápadnější, než by se zdálo
Zajímavý paradox Libice spočívá v tom, že archeologie nepodporuje představu rozsáhlého zničení hradiště. Nenacházíme výraznou vrstvu popela, která by odpovídala obrazu totálního vypálení. Pevnost patrně existovala v nějaké podobě dál.
Zdá se, že Libice si zachovala význam i po roce 995 a fungovala jako správní centrum možná i dalších sto let. To naznačuje, že cílem nebylo místo zničit. Spíš jenom změnit jeho pána. Tedy ho odcizit, což se bez vraždění neobešlo.
Libice tak nejsou případem výbuchu, po němž zůstane prázdno, spíš šlo o naprosto přesný zásah. Odstranění nepohodlného rodu, převzetí zázemí, upevnění moci. Bez nějakých velkých gest, ale s dlouhodobým účinkem.
Základy někdejšího slavníkovského kostela v Libici dnes působivě připomínají někdejší význam dávno neexistujícího rodu.
Cena za rozhodnutí
Celý příběh bychom mohli uzavřít jednoduše, s odkazem na krutost raného středověku. To byl ovšem znamenalo trochu přehlížet jeho dlouhodobý význam. Raná česká státnost se nevytvářela na základě dohody, ale konsolidací moci. K tomu patřily i podobně drastické akce.
To může vysvětlovat i trochu nepřesvědčivý vztah k autoritě, který se v českých dějinách opakovaně objevuje: respekt smíšený s nedůvěrou, pocit, že centrum si moc spíš bere, než aby se opíralo souhlas svých podřízených. Jako by centrum moci a ti, kteří ho poslouchají, nebyli jeden celek.
Když dnes stojím na louce v Libici a dívám se na vyznačené půdorysy staveb, panuje pod poletujícími sněhovými vločkami zvláštní ticho. Není to ticho po bitvě. Spíš po rozhodnutí, které zúžilo možnosti naší budoucnosti, a tím umožnilo vznik něčeho, co dnes nazýváme českým státem.
Nebýt 28. září 995, možná by dnes vypadal úplně jinak.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
