Článek
Francouzská mořeplavba
Na sklonku 18. století se situace tradičních koloniálních mocností začínala měnit. Španělsko a Portugalsko sice stále držely mnoho území zejména v Latinské Americe, úspěchy dobyvatelů a objevitelů 15. a 16. století však již byly zapomenuty. Amerika byla z velké části rozporcovaná a důkladně prozkoumaná, takže se pozornost ostatních zemí obracela jinam, k tajemné Terra Australis a k možnosti plaveb z Atlantského do Tichého oceánu legendární Severozápadní cestou. Vedle Britů měli tyto ambice i Francouzi, jejichž koloniální impérium oproti ostatním mocnostem zaostávalo.
Vedením expedice s deklarovaným cílem prokázat existenci Severozápadní cesty pověřil francouzský ministr námořnictví, maršál de Castries, hraběte La Pérouse, ambiciózního námořního důstojníka se zkušenostmi ze sedmileté války a s řadou zaoceánských plaveb. Pro výpravu byly určeny původně zásobovací lodě, které byly přestavěny na bojové fregaty a pojmenovány Astrolabe a Boussole. Druhé jmenované lodi velel sám hrabě La Pérouse. Více než stočlennou posádku doplňovali kartografové, astronomové, geologové, botanici a další vědci. Zájem o účast na výpravě byl ve Francii veliký a jedním z mnoha neúspěšných uchazečů byl i tehdy šestnáctiletý Napoleon Bonaparte. Hlavním teoretickým východiskem byly tři výpravy kolem světa Jamese Cooka, jehož mapy, jen několik let staré, hodlali Francouzi upřesnit.
Atlantským oceánem na jih
Expedice vyrazila 1. srpna 1785 z bretaňského Brestu. První cesta za obstaráním zásob vedla na Madeiru a následně na Tenerife, kde vědci založili geologickou a botanickou sbírku. Po dlouhé, ale relativně klidné plavbě dorazil La Pérouse na ostrov Trinidad a pokračoval na jih podél brazilského pobřeží. Na začátku listopadu se v dnešním městě Florianópolis uskutečnilo setkání s portugalským guvernérem Brazílie. Bez větších problémů pak obě lodě, v Brazílii dobře zásobené místním zbožím, pokračovaly na jih podél Patagonie a 1. února 1786 obepluly Ohňovou zemi a Drakeovým průlivem se vydaly do Tichého oceánu.
Střídavé úspěchy ve východním Tichomoří
La Pérouse poté vedl výpravu na sever podél chilského pobřeží, kde chtěl doplnit zásoby ve městě Conception. Ukázalo se však, že město už neexistuje, protože ho zničilo zemětřesení již přes 35 lety. Nové město bylo vystavěno asi o patnáct kilometrů dále. Expedice následně zamířila na Velikonoční ostrov, který vědci důkladně prozkoumali, a pokračovala na Havaj. 18. května 1786 sice lodě dosáhly 20° severní šířky, nacházely se však mnohem dál na východ, než jak polohu souostroví popsal James Cook, a tak plavba západním směrem zabrala dalších deset dní. Prostředí Havaje admirála La Pérouse příliš neokouzlilo, a tak již 1. června zavelel k plavbě dál na sever, k Aljašce, kde doufal, že najde západní vstup, tedy vhodný průliv vedoucí do pověstné Severozápadní cesty.
Po třítýdenní plavbě se na obzoru objevila Hora Svatého Eliáše, vypínající se nad aljašským pobřežím do výšky 5489 metrů nad mořem. Dnes se jedná o druhou nejvyšší horu Kanady i USA. Následující měsíc expedice marně zkoumala členité pobřeží a četné fjordy, které by nabízely možnost spojení se severním oceánem. 13. července se v dnešní zátoce Lituya Bay převrhl jeden z člunů Astrolabe a tři důstojníci a osmnáct námořníků, kteří tvořili jeho posádku, se v silném přílivovém proudu utopili. La Pérouse usoudil, že nebude ve zrádných vodách dál pokoušet štěstí, a zamířil raději zpátky na jih.
Léto 1786: lodě Astrolabe a Boussole uvězněné v ledové krustě na pobřeží Aljašky.
Na západ za netradičním spojením
V polovině září 1786 doplula expedice do Kalifornie, kde se zdržela asi osm dní. Oblast byla v té době jen řídce osídlená, od posádek španělských pevností se však podařilo získat nějaké zásoby na očekávanou dlouhou cestu napříč Pacifikem. Náročná plavba oceánem byla úmorná a trvalo neskutečných sto dní, než posádky lodí spatřily čínské pobřeží a na Nový rok 1787 zakotvily v Macau. Po návštěvě Manily a obeplutí Formosy (kterou dnes známe pod názvem Tchaj-wan) se pokusil La Pérouse neúspěšně proplout severně od Japonska mezi ostrovem Sachalin a pevninou. Mořské proudy v oblasti však byly příliš silné, a tak místo toho lodě propluly mezi Sachalinem a ostrovem Hokkaidó, průlivem, který dodnes nese La Pérousovo jméno.
Začátkem září 1787 dosáhla výprava Kamčatky, kde zakotvila ve městě Petropavlovsk. Zde se od ní odpojil 21letý překladatel a syn francouzského konzula v Petrohradu Bartoloměj Lesseps, který se nabídl, že přes Sibiř a další ruská území dopraví dopisy a další písemné materiály králi Ludvíku XVI. a jeho ministrům do Paříže. Jeho neuvěřitelná cesta trvala více než rok a v polovině října 1788 skutečně všechny materiály bezpečně dopravil až na královský dvůr. Byl tak jediným přeživším ze 114 účastníků expedice. Za vlády Napoleona pak zaznamenal úspěšnou kariéru: v roce 1812 při francouzském postupu do Ruska krátce působil jako generální konzul v Moskvě a následně dlouhodobě v Lisabonu, kde v roce 1834 zemřel.
Mapa vytvořená na základě zmapování pobřeží Japonského a Ochotského moře výpravou La Pérouse.
Cesta do Austrálie a zmizení
Poslední úkol, který měla expedice podle ministra námořnictví vykonat, byl průzkum pobřeží Austrálie. K informacím od britských a nizozemských námořních sil měla pochopitelně Francie jen omezený přístup, a tak bylo v jejím zájmu nový kontinent prozkoumat i vlastními prostředky. La Pérouse neměl přesné údaje o klimatu Austrálie, a tak spěchal, aby stihl na jižní polokouli ještě léto. Na začátku prosince 1787 dorazily lodě na Samou, kde byla expedice při nakládání zásob přepadena domorodci a přišla o dvanáct mužů. Mezi padlými byl i kapitán lodi Astrolabe Fleuriot de Langle a významný geolog Robert de Lamanon.
Přes souostroví Tonga tak výprava 26. ledna 1788 konečně doplula do Botanického zálivu v Austrálii, do místa, kde se dnes rozkládá město Sydney. La Pérouse předal veliteli místní britské flotily dopisy podrobně popisující cestu z Kamčatky na jih, zejména pak ztráty v souostroví Samoa, a požádal ho, aby je dopravil do Francie. V březnu se expedice vydala na sever; v plánu bylo navštívit Novou Kaledonii a Šalamounovy ostrovy a následně zmapovat do té doby téměř neznámé západní pobřeží Austrálie. Bylo to naposledy, kdy obě lodě kdokoli z Evropanů spatřil.
Co se stalo s expedicí La Pérouse?
V roce 1791, kdy uplynula nějaká doba od plánovaného návratu obou lodí do Francie, vyplula z Brestu záchranná mise. Prozkoumala důkladně zamýšlenou trasu z Botanického zálivu a v oblasti Šalamounových ostrovů zahlédla kouřové signály na jednom z menších ostrovů, ovšem kvůli nebezpečným útesům v okolí u něj nemohla zakotvit. Admirál nařídil zapsat do lodního deníku poznámku, že oblast je nutné blíže prozkoumat. Výprava následně pokračovala po původní trase a když admirál o dva měsíce později zemřel na kurděje, nakonec se vrátila do Francie bez větších úspěchů. Tam mezitím propukla revoluce a vzhledem ke zhoršení francouzsko-britských vztahů mnozí obviňovali ze zmizení expedice právě Brity, v okolí jejichž kolonie k události došlo.
Vzhledem ke geopolitické situaci pokračovala další snaha o nalezení La Pérousovy výpravy až v roce 1826. Pokud by byl tou dobou La Pérouse ještě naživu, bylo by mu již 85 let, úkolem tedy bylo spíše vyřešit záhadu zmizení obou lodí a případně z nich získat cenné dokumenty, které mohla posádka ještě za života vytvořit. Tato mise pod vedením kapitána d’Urvilla zjistila při pobytu v Tasmánii, že v korálových útesech ostrova Vanikoro na dnešních Šalamounových ostrovech se našly předměty, které pocházely z lodí La Pérousovy expedice. Když d’Urville oblast navštívil, nalezl v mělčinách u pobřeží dělové koule, kotvy a další výbavu pocházející evidentně z evropských lodí.
Moderní výzkum a nezvratné důkazy
Další pokračování pátrání opět komplikovala geopolitická situace, stejně jako extrémní vzdálenost lokality od Evropy. Až v roce 1964 tak byly nalezeny na útesech kolem ostrova Vanikoro dva vraky neidentifikovaných lodí. Seriózní francouzská vědecká a potápěčská expedice se tam dostala dokonce až v roce 2005. Teprve tehdy nalezla jednoznačné důkazy o potopení obou lodí, zejména mosazný sextant z Boussole, který ležel v hloubce asi patnácti metrů. K dalším nalezeným předmětům patřilo lodní dělo nebo sklenice na víno. Lingvisté ve výpravě potvrdili, že mezi domorodci koluje legenda o dávném ztroskotání dvou obrovských lodí. Podle této legendy byli někteří členové posádky jedné z lodí snědeni domorodci, jiní podlehli nemocem a pár posledních, kteří přežili všechny tyto útrapy, mezi domorodci několik let žili. Později si však ze zbytků vraků lodí postavili člun a z ostrova odpluli neznámo kam.
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
