Článek
Představte si Moravu v dubnu 1241. Ze severovýchodu se valí mračno prachu a z dálky je slyšet dunění tisíců kopyt. Střední Evropa je v šoku: neporazitelná armáda, která loni vyplenila Kyjev a jen před pár dny rozdrtila polské rytíře v bitvě u Lehnice, nyní směřuje přímo do srdce českých zemí. Na obzoru hoří první vesnice a lidé v panice prchají do hlubokých lesů nebo na nedostupné skalní hrady.
Právě do této temné chvíle vstupuje legenda, o které se učí už na základní škole. Udatný šlechtic Jaroslav ze Šternberka se prý u Olomouce postavil do čela obránců a v krvavé bitvě srazil mongolského prince k zemi. Morava se díky němu stala štítem křesťanství a mongolské hordy se s hanbou stáhly do podunajských stepí.
Je to silný příběh, který dodnes zdobí stránky našich kronik. Má ale jeden háček: moderní historici v archivech narážejí na velmi podivné ticho. Jak je možné, že o našem údajně nejslavnějším vítězství nevěděli ani sousední králové, ani tehdejší papež Řehoř IX.?
Rok 1241: Když se Morava chvěla pod kopyty stepních koní
Mongolská vojska nebyla žádnou bandou divochů. Byla to nejdokonalejší a nejmodernější armáda tehdejšího světa. Její útoky byly zaměřeny naprosto přesně: mongolští špioni a obchodníci se po Evropě pohybovali dlouhé roky před invazí a přesně věděli, kudy vedou obchodní stezky i kde leží slabá místa obrany.
Chán Bátú si po porážce ruských knížat nechal důkladně zmapovat Polsko, České země, Uhry, Rakousko i přilehlé oblasti dnešního Německa. Věděl, že rozhodující porážku musí Mongolové Evropanům zasadit v nížinách Polska a Uher, v prostředí, kde se jejich stepní jezdci budou cítit jako doma.
Tehdejší český král Václav I. však ukázal nečekanou strategickou předvídavost. Místo riskantního střetu v otevřené krajině vsadil na síť hradů a opevněných měst, které pohybliví jezdci z mongolských a ruských stepí neuměli efektivně dobývat. Ani se o to nepokoušeli. Morava pro ně nebyla cílem, ale „průchozím koridorem“ na cestě do bohatých (a především rovinatých) Uher.
Jaroslav ze Šternberka: Hrdina, kterého jsme si museli vymyslet
Každý národ potřebuje velké vítěze a Jaroslav ze Šternberka splňoval všechny parametry. Podle legendy zabil u Olomouce syna samotného chána, čímž nájezdníky zlomil. Událost vstoupila do historie a Šternberkové si s oblibou výjevy z bitvy s Tatary nechávali malovat ve svých zámcích a kostelech.
Jaroslav ze Šternberka na fresce ze zámku Zelená Hora: hrdina, který ve 13. století pravděpodobně vůbec neexistoval.
Jenže v seznamech šlechticů ani v královských registrech 13. století žádný Jaroslav nefiguruje. První barvité zmínky o něm přinesl až kronikář Václav Hájek z Libočan v 16. století, známý svou zálibou v dotváření dějin. Definitivně pak mýtus zakořenil v romantickém 19. století a v Rukopisech, které měly dokázat naši starobylou slávu.
Dnes již víme takřka s jistotou, že Jaroslav je literární postavou, která nám měla v dobách národního útlaku dodat potřebné sebevědomí.
Záměna identit a genetická hádanka
Zmatek v tom, kdo na Moravě loupil, způsobila i realita roku 1253, kdy zemi pustošili Kumáni. Byli to kočovníci ve službách uherského krále, kam se shodou okolností uchýlili o pár desetiletí dříve právě před postupujícími Mongoly. Pro vesničany vypadali stejně jako Mongolové a v lidovém vyprávění se tyto dvě pohromy slily v jednu „tatarskou“ hrozbu.
Zajímavé je, že i přes pověsti o masovém znásilňování a tisících odvlečených žen moderní genetické výzkumy na Moravě žádnou významnou stopu středoasijské DNA (typický marker haploskupiny C) nepotvrdily. Na rozdíl od Ruska nebo Balkánu se u nás Mongolové zdrželi příliš krátce na to, aby zanechali trvalý biologický otisk. Jejich přítomnost tak zůstala zapsána v kronikách a pověstech, ale ne v českém genomu.
Herní okénko: Česká naděje v Age of Empires
Pokud patříte k fanouškům herní historie a možná i současnosti, možná si vzpomínáte na misi kampaně za Čingischána v legendární strategické hře Age of Empires II. Ta se v české verzi (oproti anglickému The Promise) jmenovala „Naděje“.
Už úvodní skalnatá scenérie středoevropské části Čingischánovy kampaně ve hře Age of Empires naznačuje, že Mongolové se tentokrát ocitli poněkud mimo svůj živel.
Hráč v ní musí čelit české armádě plné těžké jízdy a špičkových obléhacích strojů v úzkých kaňonech, jenž měly simulovat náročný terén českých zemí. Právě tato mise připomíná moment, kdy se pro Evropu stala jedinou „nadějí“ nečekaná smrt velkého chána Ögedeje, Čingischánova syna, která nájezdníky donutila k okamžitému návratu domů do Asie k volbě nového vládce.
Sladké uši a zázrak na kopci
I když se bitva u Olomouce nejspíš nekonala, vpád zanechal v moravské kultuře nesmazatelné stopy. Tou nejznámější jsou Štramberské uši, perníková pochoutka připomínající krutou legendu o uřezaných uších křesťanů.
Štramberské uši jsou populární dodnes. Přesnou historii mongolského tažení přes Moravskou bránu už ale zná málokdo.
Skutečný dopad invaze byl však hlavně demografický. Vpád způsobil takové vylidnění zasažených oblastí, že král musel povolat nové osadníky z německých zemí. Tato „velká kolonizace“ pak na dlouhá staletí proměnila etnickou mapu Moravy, což se neblaze projevilo i v předvečer druhé světové války.
Pověst o Hostýnu, kde prý Panna Maria bleskem zapálila tatarské ležení, pak dodnes zůstává symbolem duchovní odolnosti regionu.
Historie, nebo jen dobrý příběh?
Příběh o Mongolech na Moravě ukazuje, že historie je živý organismus. Skutečný vpád roku 1241 byl bleskový, brutální a chaotický. Mongolská armáda se sice jen přesouvala z polských nížin do Uher, která chtěla ztrestat za podporu Kumánů, ale cestou se věnovala drancování se zcela běžnou intenzitou.
Hrdinný Jaroslav ze Šternberka sice možná nikdy neexistoval, ale hodnoty, které měl představovat – především odvaha najít sílu čelit neznámému zlu – jsou živé dodnes. Někdy je totiž národní mýtus pro identitu důležitější než ta nejčistší historická pravda.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
