Článek
„Před přechodem se vždycky rozhlédni doleva, doprava a znova doleva,“ radila mi jako malému babička. „Tak se nemůže stát, že by tě někdo přejel.“ Její radou jsem se v mrazivém únorovém dopoledni před Teskem neřídil, a tak jsem se z příjemných myšlenek na lososa s provensálskou zeleninou, které jsem hodlal v obchodě ulovit, rázem ocitl v nepříjemné poloze vleže na špinavém sněhu a před očima se mi roztančily hvězdičky.
Zlozvyk je železná košile
Všichni jsme se jako malí učili přecházet silnici jen po přechodu, výhradně na zelenou a vždycky se pořádně rozhlédnout, jestli něco nejede. Ze svého okolí vím, že jsem prakticky jediný, kdo tyhle věci dodržuje i v dospělosti, tedy až na jednu výjimku. A tou je rozhlížení. Pokud přecházím frekventovanou ulici, není jiná možnost, než využít přechod se světelnou signalizací. V nějaké klidnější čtvrti na to však nedbám: mám přece uši a slyším, jestli něco jede.
Je to samozřejmě zlozvyk, nerozhlížet se. Pokud mám náhodou oči upřené na obrazovku mobilu, bez výjimky ho před silnicí dám do kapsy, nebo od něj alespoň odtrhnu zrak a věnuji pozornost provozu. Toho zimního rána jsem polevil a hned se mi to vymstilo na celé čáře. Elektromobil přijíždějící poměrně vysokou rychlostí – hlavně s ohledem na to, že bylo čerstvě nasněženo – jsem prostě neslyšel.
Srážka na přechodu
Nevnímal jsem žádný náraz, let k zemi, dopad na špinavou silnici. V jednu chvíli jsem prostě vkročil na přechod a v té druhé jsem už ležel na zádech, jako by mě někdo odstřelil. Jako v mlze jsem si teprve po pár vteřinách všiml po levé straně stříbrné tesly s otevřenými dveřmi řidiče a nějaké postavy se zrzavými vlasy v dlouhém černém kabátu, která se nade mnou skláněla. Odvezu tě do Roklinky, Frodo, blesklo mi hlavou nesmyslně.
„Proboha, jste v pořádku? Odvezu vás do nemocnice!“ vypravila ze sebe rudovláska. Hlas se jí třásl takovým způsobem, že jsem se trochu obával, že do nemocnice bude potřeboval spíš ona. Pokusil jsem se vstát, a i když mě levé koleno pekelně bolelo, nohy se pode mnou nepodlomily. Třásly se, usoudil jsem však, že to bude jen lehký šok.
„Asi to nebude nutný,“ řekl jsem a nuceně se na ni usmál. Přece jenom mi den zrovna nezpříjemnila. „Cítím se dobře, vážně.“ Všiml jsem si, jak se klepe, a dovolil si ji krátce a pevně obejmout. To ji zřejmě přesvědčilo, že mi nezpůsobila žádné vážné zranění. S jistotou jsem to vědět nemohl ani já, protože jsem si ze střetu naprosto nic nepamatoval, ovšem stál jsem celkem jistě na nohou a hvězdičky zmizely.
Někdy může ze srážky vzniknout příjemné setkání.
Milé setkání s Milou
Žena se představila jako Mila a jako omluvu mě pozvala do své oblíbené kavárny. Místo lovu lososa jsem se tak svezl její teslou na Anděl a cestou i následně v kavárně Mezi řádky poslouchal vyprávění o její práci v modelingu, šumavské kávě a samozřejmě o elektromobilech. Plácala páté přes deváté a občas po očku mrkla, jestli jsem stále v pořádku. Dospěl jsem k závěru, že se z toho šoku potřebuje vymluvit, zatímco mně stačilo pár dechových cvičení a pouštět její řeči jedním uchem dovnitř a druhým ven. Srkal jsem zázvorový čaj (kávu nepiju) a přemýšlel.
Většina mužů by na mém místě asi uvažovala o té ženě – byla objektivně krásná a evidentně i dobře situovaná, s ohledem na auto, jehož SPZ se mi otiskla na bok. Na to, že byla Ukrajinka, také mluvila příjemně bez přízvuku, což je velice vzácná ctnost. Dalo se to hodnotit jako velice milé setkání. Víc než její osobu jsem však vnímal, z jak odlišných světů jsme – káva, elektromobily, modeling, to všechno mi bylo tak cizí – a přemítal o tom.
Elektromobily by měly být hlučnější
Za to, co se stalo, jsem si mohl hlavně já sám. Každý normální člověk se rozhlédne, než vstoupí do silnice. Vůbec není omluva, že člověk vyrůstal na malém městě a že před 25 lety prostě nebyl takový provoz jako dnes. Tenhle zvyk z dětství, že auto slyším přijíždět, je ovšem zakořeněný tak hluboko, že se ho prostě nedokážu zbavit. Tehdy jsem nosil tak silné brýle, že jsem se nevyhnutelně musel řídit sluchem víc než jiní lidé.
Je to problém, protože v pražských ulicích elektromobilů přibývá každým měsícem. Když mě Mila pak vezla zpátky domů, všímal jsem si toho, jak tesla neslyšně klouže nánosem špinavého sněhu, který se teď před polednem měnil v odpornou břečku, důvěrně známou ze zimních měsíců všem obyvatelům Prahy, skoro jako bájný Bludný Holanďan vlnami oceánu. Kdyby ráno dupla na brzdu trochu méně pohotově, mohlo si její auto vysloužit přezdívku Tichý zabiják.
Když je noc a tady na pražské periferii vše utichne, slyším rozjezd elektromobilu dost dobře: připomíná mi to moderní tramvaje či vlaky. Během dne ovšem není šance jej zaznamenat jen sluchem. Proto bych navrhoval, aby se pro pitomce jako já vybavovaly tyhle moderní stroje, u nichž není pochyb, že jich bude brázdit ulice Prahy čím dál tím víc, nějakým zvukovým zařízením, které by dostatečně varovalo nepozorné chodce. Mezitím se snažím tenhle zlozvyk odnaučit, protože příští střet s tichým, ale masivním americkým vozem by nemusel dopadnout tak dobře.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
vlastní zážitek autora ze zimní Prahy
