Článek
Po průjezdu severní Tiranou se stáčíme na silnici číslo SH1 na sever. Ještě plni zážitků z rozpálené Tirany – na Skanderbegově náměstí jsem málem vypustil duši, jak tam pražilo slunce – jsme natěšení především na oběd a taky na tajemnou pevnost Kruja (albánsky Krujë) ukrytou v horách. V Krujském poli (Fushë Krujë) zahneme na východ do hor a šplháme kolem rozeklaných balkánských vrcholků, vinic a ovocných sadů vzhůru.
Pevnost Kruja je také významnou archeologickou lokalitou. Na základy starých zdí a budov tu narážíme všude.
Po zjištění, že oběd bude mít sedm chodů, mě nadšení mírně opustí, na druhou stranu nabrat síly je ve spalujícím vedru potřeba. Znám to třeba z Kartága nebo od egyptských pyramid, že v horkém počasí sice nemám takovou potřebu jíst, ale o to víc je potřeba energii doplňovat. Se zaťatými zuby (v duchu tedy, jinak si pochutnávám) tak ustojím i výklad polského průvodce, s jehož zájezdem tu opět jsme, a prokousávám se brokolicovou polévkou, česnekovým chlebem, lososem se slaninou, celerovým salátem, citronovou zmrzlinou a dalšími pochutinami, které nám hojně se uklánějící Albánci servírují.
Jeden z obrazů uvnitř pevnosti zachycující boj Skanderbega s osmanskými Turky. Albánci bojovali na obou stranách vleklého konfliktu.
Pak jdeme konečně do akce. Když jsme zmiňoval Skanderbega, po kterém se jmenuje hlavní náměstí v Tiraně, tak i zde je tento albánský národní hrdina v hlavní roli. Právě zde, dnes asi tři čtvrtě hodiny autem od centra Tirany, se tento významný vojevůdce narodil. Letos uplyne od jeho narození už celých 620 let. V dnešní Albánii se po jeho přezdívce Skanderbeg, i pravém jméně, které znělo Gjergj Kastrioti, jmenuje vše možné, od čerpacích stanic až po fotbalové kluby.
Tato mapa Evropy zcela opomíjí česká města. Že by v dané době byla tak bezvýznamná?
Kdo vlastně byl tento Skanderbeg, jehož jméno tu pořád omílám, a proč je pro Albánce i po tolika letech tak důležitý? Na počátku 15. století byla kdysi mocná Východořímská říše před zánikem. Nájezdy osmanských Turků i dobyvačné křížové výpravy ze západní Evropy z ní učinily bídný skanzen bývalé moci, z jehož kdysi honosných držav už zbývala jen malá oblast v Řecku a kolem Konstantinopole. Turci se pevnosti na Bosporu zatím vyhýbali a místo toho obsazovali území na Balkáně včetně dnešního Bulharska a Albánie.
Pohled od pevnosti na zvlněnou albánskou krajinu s četnými vesnicemi a jezery. Je to prostě typický Balkán, krásný, chudý a drsný.
Pevnost Kruja patřila Skanderbegovu otci Gjonovi. Když Gjon v roce 1438 nebo 1439 zemřel, jmenovali Osmané správcem oblasti právě Skanderbega. Ten, přestože vyrůstal v Osmanské říši a dostalo se mu i vzdělání v dnešním Edirne, se dostával se sultánovou vládou často do sporu, který roku 1443 přerostl v plnohodnotnou vzpouru. Během ní se Skanderbegovi podařilo poprvé v historii sjednotit velkou část Albánie, do té doby rozdrobené mezi malé státečky spravované často znepřátelenými rodovými klany.
Na druhé straně jsou hory. Ne tak majestátní jako v jiných částech země, přesto však dosahují výšky Pradědu až Sněžky.
Následujících 35 let se Osmané pokoušeli město průběžně dobýt, Kruja, obklopená horami s jen málo přístupovými cestami, však odolávala. V roce 1450 dokonce obléhali Turci město několik měsíců, dobýt se jim ho však nepodařilo. Když obléhání skončilo neúspěchem, požádal Skanderbeg o pomoc papeže Mikuláše V., které mu zajistil podporu vojska ze španělského Aragónu. Španělé měli s válčením proti Osmanské říši zkušenosti a předali je i méně ostříleným albánským válečníkům.
Městečko Kruja, ležící pod stejnojmennou pevností, má své nepopiratelné kouzlo. Je také dějištěm významných celoročních trhů s více než 400 stánky.
Skanderbeg zemřel v roce 1468, údajně na malárii (ovšem proslýchá se, že mohl být otráven), a jeho jednotky hájily pevnost Kruja ještě dalších 10 let. V roce 1478 však Kruja po několikaměsíčním obléhání padla do osmanských rukou a celá Albánie zůstala součástí jejich říše až do roku 1912. Jeho postava nebyla vždy v minulosti vnímána tak pozitivně, a už vůbec ne jako národní symbol – Albánci totiž bojovali na obou stranách konfliktu. To se změnilo v 19. století, kdy se začalo v zemi prosazovat národní obrození, které právě Skanderbega přijalo za národní symbol svobodné Albánie.
Takhle nějak vypadal Skanderbeg, muž, který se zasloužil o to, že dnes existuje Albánie jako samostatný stát a jednotný koncept.
Jak dává podpora od papeže tušit, Skanderbeg byl v papežském státu vnímán jako ochránce křesťanských hodnot před muslimskou invazí. V Albánii v době počátku osmanské nadvlády skutečně křesťané převažovali, se zánikem Západořímské říše a rostoucím vlivem Osmanů však mnoho Albánců přešlo z katolické či ortodoxní víry na islám, hlavně z praktických důvodů. Dnes v zemi islám převažuje, ne však drtivě, a muslimové, křesťané i lidé bez vyznání se tu snášejí dobře.
V pevnosti však najdeme i vzpomínky na antickou historii; tímhle krajem kráčeli už otcové řeckých mořeplavců nebo Alexandra Velikého.
Opět posloucháme výklad polského průvodce, samozřejmě trochu znevýhodněni tím, že polsky neumíme ani slovo. S nadějí čekám na samochod nebo kaktus pochodówy, ježci však nejsou v albánských horách úplně typickými obyvateli. Prohlížím si nějaké staré neolitické nástroje v zadní části pevnosti a když je řada průvodcových vět ukončena spojením przed naszom erom, vím, že se bavíme o době značně pradávné.
Vzpomínky na složité vztahy s Benátčany dokumentují různé plastiky a obrazy. Benátčané byli hlavně obchodníci, a tak za dobrou cenu často zásobovali ve válkách na Balkáně osmanskou armádu.
Pak už máme rozchod, takže se kocháme výhledy na mohutné hradby pevnosti, pahorkatou krajinu s venkovskými cestami, vesničkami a občasným blankytně modrým jezerem a také samozřejmě na hory, které tuhle pevnost chrání. Nacházíme se mírně na sever od centrální části Albánie, takže tu nejsou ty nejvyšší vrcholky. Ty bychom našli na severu v pohoří Prokletije, protkaném pašeráckými stezkami do Černé Hory a Kosova, a hlavně na východní hranici s Makedonií, kde je nejvyšší hora celé země, Velký Korab (2764 m n. m.).
Některé výhledy z pevnosti jsou opravdu stylové.
Vnitřek pevnosti je bohatě zdobený středověkými i raně novověkými zbraněmi, brněními, štíty a výzdobou v podobě obrazů ze slavných Skanderbegových bitev. Samotný hrdina je tu v podobě řady soch, bust, fresek i dalších provedení. Jeho mohutný vous mi ze všeho nejvíce připomíná Davyho Jonese z Pirátů z Karibiku. Usoudím, že albánským turistům, kterých tu je poměrně dost, tohle přirovnání raději sdělovat nebudu.
Malby na stěnách, z nichž mnohé sahají od podlahy až ke stropu, zachycují převážně Skanderbegovy slavné bitvy. Jeho úspěšnost údajně přesahovala 90 procent.
Některé obrazy a pamětihodnosti, ačkoli byly jistě vytvořeny nebo přinejmenším zrestaurovány v posledních 150 letech, se týkají doby ještě starší, tedy před osmanskou invazí, v době, kdy o konceptu jednotné Albánie nikdo ještě ani neuvažoval. Jestliže o sjednocení svárných českých rodů a vytvoření jednotného českého státu můžeme hovořit kolem let 900 až 1000 za raných Přemyslovců, tady něčeho podobného dosáhl až Skanderbeg o 500 let později.
Dne 2. března 1444 vyhlásil Skanderbeg ve městě Lezha (Lezhë) tzv. Albánskou ligu, která sjednotila drobná knížata ve válce proti Osmanské říši.
Okolní hory, přestože nejsou vyšší než české Krkonoše, dodávají rodné pevnosti albánského hrdiny romantický nádech. Je to taková brána mezi vesměs nížinatým západem země, přiléhajícím k pobřeží Jadranu, a hornatým východem. Totéž vlastně můžeme říci i o severu, kde leží Černá Hora, země, jenž v menší či větší míře udržela nezávislost na Osmanské říši po celá staletí. Hornatý terén je praktickou výhodou, která značně limitovala možnost využití obávaného osmanského dělostřelectva
Náboženské, historické a vojenské výjevy doplňují pozdně středověké zbraně, už na první pohled značně vysoké kvality.
S trochou nadsázky tedy můžeme říci, že Skanderbeg je v Albánii vnímán podobně jako u nás svatý Václav. Přestože podrobnosti o jeho životě a skutcích zná málokdo, což je s ohledem na výrazný časový odstup pochopitelné, je to prostě státní symbol, po kterém je dnes pojmenováno všechno možné. A také byl prvním vůdcem vystupujícím proti cizí velmoci, ač nakonec neúspěšně. Albánský stát, jak jej známe dnes, by bez Skanderbega neexistoval, a na hlavním náměstí v Tiraně by nestála jeho socha. Největším památníkem jeho osoby a symbolem svobodné Albánie však zůstává dechberoucí pevnost v rodné Kruji.
Tahle vitráž připomíná rozdělení Albánie na historické regiony v době před příchodem Osmanů.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
vlastní zkušenost autora s návštěvou pevnosti Kruja
