Článek
Aféra Watergate otřásla v 70. letech minulého století prezidentským úřadem Spojených států jako nic předtím. Otázka „Co o tom prezident věděl, a kdy se to dozvěděl?“, již vyslovil senátor Howard Baker z Tennessee, člen senátní komise, která se snažila vyšetřit složitou situaci panující kolem celého případu. Tato otázka vyjádřila pocit zklamání milionů Američanů, kteří věnovali Richardu Nixonovi svou důvěru i pro druhé volební období. Je to otázka, která i přes neskutečné množství materiálu, které se o aféře od té doby napsalo a natočilo, zůstává bez jednoznačné odpovědi.
Richard Nixon se o prezidentský úřad ucházel již v roce 1960, tehdy ovšem těsně prohrál s Johnem F. Kennedym. Když to o osm let později zkusil znovu, slavil již vítězství nad Hubertem Humphreym a o čtyři roky později to vypadalo, že mu nemůže nic zkazit další úspěch. Pak ale přišel pověstný skandál ohledně Watergate.
Kennedy a Nixon před televizní debatou v roce 1960.
Jak to všechno začalo
O co vlastně v aféře šlo? Dlouho to vypadalo, že se nejedná o nic vážného. V době, kdy Richard Nixon v červnu 1972 směřoval k jednoznačnému vítězství nad kandidátem Demokratické strany Georgem McGovernem, byla v komplexu Watergate ve Washingtonu, kde v té době sídlilo celostátní ústředí demokratů, přistižena pětice mužů, zřejmě agentů, jak tyto prostory v noci prohledává. Odhaleni byli díky tomu, že si pozorný noční hlídač všiml přelepeného zámku na dveřích. Lepenku odstranil a když šel znovu kolem, byla zpět. Tehdy zavolal policii.
Poté, co se ukázalo, že jedním z přistižených mužů je James McCord, bezpečnostní agent Výboru pro prezidentovo znovuzvolení, podala Demokratická strana na tento výbor žalobu o milion dolarů. Případem se postupně začalo zabývat ministerstvo spravedlnosti, FBI, Kongres Spojených států i řada investigativních novinářů, i přesto však oslavil Nixon na podzim drtivé vítězství. Vyhrál ve 49 z 50 států.
Richard Nixon během prezidentské kampaně v roce 1971 v Pensylvánii.
Nixonovi instalatéři
V době probíhající vietnamské války, kdy Nixon poprvé roku 1968 nastoupil do úřadu, ihned jej šokoval článek v New York Times o tajném bombardování základen Severního Vietnamu v Laosu a v Kambodži. Zdálo se, že někdo z vládních činitelů vynáší důvěrné informace ven. Když o dva roky později začaly v témže deníku vycházet zprávy založené na tajných informacích Pentagonu o válce ve Vietnamu, měl toho Nixon právě tak akorát. Spolu se svými nejdůvěrnějšími poradci založil skupinu, jejímž úkolem bylo zamezit úniku takových informací do médií. Doslovný popis mise zněl „ucpávání děravých kanálů“, a proto si tato skupina začala říkat „instalatéři“.
Nixon měl za sebou volby v letech 1960, které velice těsně prohrál s Kennedym, a druhé v roce 1968, které vyhrál doslova v hodině dvanácté. Podle analytiků ztrácel v posledních dnech podporu veřejnosti tak výrazně, že kdyby se volby konaly jen o týden později, na celé čáře by prohrál. Proto před volbami založil již zmíněný Výbor pro znovuzvolení prezidenta, který shromažďoval finance od velkých korporací, jež si nepochybně slibovaly od Nixonova znovuzvolení podporu v Bílém domě. Ta se mohla vždy hodit.
Ironií ovšem je, že počátkem roku 1972 bylo naprosto zřejmé, že demokratický kandidát nemá žádnou šanci na zvolení. Přesto se rozhodli zástupci tohoto Výboru provést riskantní vloupání do centra Demokratické strany, ať už na vlastní pěst, nebo na pokyn prezidenta. Co tam mohli hledat? Paradoxně právě touto akcí poškodili Nixonovu kampaň nejvíce.
Komplex budov Watergate ve Washingtonu, který využívala Demokratická strana USA.
Marná snaha o utajení
Po volbách na nějakou dobu mediální zájem o aféru utichl, zástupci Výboru však nelenili a snažili se koupit si mlčení osob, které se akce tehdy účastnily. Vzhledem k žalobě, kterou na ně podala Demokratická strana, probíhala soudní vyšetřování u soudů různých instancí, z nichž průběžně vyplynulo, že vysocí činitelé Nixonova Výboru o této akci věděli, a dokonce ji nařídili.
Klíčovým mužem se nakonec ukázal prezidentův zvláštní poradce John Dean, v té době pětatřicetiletý právník, který popsal, jak se Bílý dům snažil případ ututlat. Uvedl také, že prezident o všem věděl minimálně od 15. září 1972, což se ovšem neshodovalo s pozdějšími prezidentovými prohlášeními. Nixon trval na tom, že se o záležitosti dozvěděl až v březnu 1973, a Dean ho tedy obvinil ze lži celému americkému národu.
Asi není překvapením, že Dean byl následně z prezidentových služeb propuštěn, stejně jako řada dalších aktérů aféry. Při dalším vyšetřování se ukázalo, že v Oválné pracovně Bílého domu, hlavní kanceláři prezidenta USA, má Nixon instalovaný magnetofon, jehož pásky, bezpečně uložené ve sklepním archivu, zaznamenaly vše, co se u prezidenta od jara 1971 řeklo. Senátní výbor zahájil nátlak na prezidentskou kancelář, aby mu byly tyto pásky za účelem zkoumání aféry Watergate vydány.
Tisková konference prezidentské kanceláře v roce 1973.
Podezřelé magnetofonové pásky
Po určitém váhání a neúspěšné snaze nechat odvolat osoby, které na něj nátlak vyvíjely, se Nixon podvolil a pásky vydal. Místo devíti, jež vyšetřovatelé žádali, jich však poskytl jen sedm a na jednom z nich bylo osmnáctiminutové prázdné místo. Sekretářka prezidenta na dotaz uvedla, že danou část omylem vymazala, když nechtěně položila nohu na ovládací knoflík. Před novináři však nedokázala předvést, jak k tomu mohlo dojít.
Některé (asi záměrně) nekvalitní části nahrávek se technikům podařilo obnovit či zesílit, takže vyšetřovací tým měl nakonec k dispozici velice dobrý záznam z Oválné pracovny. Ukázalo se, že již 23. června 1972, tedy o tři čtvrtě roku dříve, než oficiálně přiznával, Nixon diskutoval o tom, jak zahladit stopy po akci ve Watergate.
Když pak vyšetřovatelé požadovali další desítky pásků, Nixon je poskytl spolu s tisícovkami stránek jejich přepisů, které odůvodnil vulgárními výrazy v rozhovorech a otázkou státní bezpečnosti. Srovnáním přepisů se skutečnými záznamy se ukázalo, že byly značně upravované, což prezidentovu důvěryhodnost v očích veřejnosti definitivně zlomilo.
Rozhodnutí obžalovat prezidenta
Právní výbor Senátu rozhodl 30. července 1974 o navržení tří bodů, na základě kterých bude prezident Spojených států obžalován: bránění průchodu práva, zneužití prezidentských pravomocí a pokus bránit vlastnímu procesu odvolání.
Prezident ještě 5. srpna ujišťoval veřejnost, že v dějinách USA naprosto neslýchaný krok, tedy rezignaci, v žádném případě neprovede. Jeho přátelé ho však varovali, že k obžalobě a velice nedůstojnému divadlu, totiž procesu obviněného prezidenta před celým Senátem, s nejvyšší pravděpodobností dojde, a zamezit tomu lze právě jen prezidentovou rezignací. 9. srpna tak Nixon v televizi oznámil, že druhý den odstoupí. Nepřiznal vinu, uvedl, že k tomuto kroku ho vede nedostatek politické podpory v Kongresu.
Richard Nixon na odchodu z Bílého domu. Prezident se rozhodl odstoupit z úřadu k datu 8. srpna 1973.
Vysílačky používané při špionáži v komplexu Watergate.
I po rezignaci mohl být Nixon dále stíhán jako soukromá osoba. Jeho nástupce, vrstevník Gerald Ford (oba se narodili v roce 1913) však krátce po nástupu do úřadu vyhlásil amnestii „na všechna provinění proti Spojeným státům“, kterých se Nixon během své prezidentské funkce dopustil. Ford si tím získal značnou popularitu, někteří však považovali jeho krok za značně podezřelý. I tato amnestie pravděpodobně přispěla k tomu, že Gerald Ford další prezidentské volby v roce 1976 prohrál s Jimmym Carterem.
Nabízí se otázka, zda Nixon nesouhlasil s rezignací pouze pod podmínkou, že mu bude tato milost udělena, ovšem Ford zdánlivě neměl žádný důvod na takovou dohodu přistoupit. V každém případě aféra Watergate navždy poznamenala důvěryhodnost amerických politiků v očích veřejnosti.
Zasedání soudního dvora, který řešil v roce 1974 případ Watergate.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
Velké záhady minulosti. Reader's Digest výběr, 1995. ISBN: 80-900065-2-3
