Článek
Pršelo a nocí se lila černá tma. Bylo krátce před půlnocí 30. června 1520, když se ze španělské pevnosti v srdci Tenochtitlánu začaly v naprosté tichosti plížit stíny. Muži, koně, domorodí spojenci Španělů. Všichni se snažili ani nedýchat.
Poražený a zdecimovaný Hernán Cortés věděl, že v obklíčeném jezerním městě čeká jeho muže jistá smrt hladem, a tak vsadil vše na jednu kartu: tajný noční ústup po úzké rozpadlé hrázi, která spojovala ostrovní velkoměsto s pevninou.
Pomalý ústup zlodějů
Pohyb obrovské kolony byl však zoufale pomalý. Vojáci se totiž odmítali vzdát toho, kvůli čemu do Nového světa vůbec přišli. Kapsovitá roucha měli nacpaná masivními zlatými pruty, brašny byly těžké drahokamy z čerstvě vyloupené pokladnice císaře Moctezumy.
Zkušenější veteráni si brali jen lehké perly, nováčci se ovšem obalili drahými kovy tak neohrabaně, že sotva pohnuli nohama. Právě chamtivost se měla za pár minut proměnit v jejich nejkrutější rozsudek smrti.
Když kolona dorazila k prvnímu strženému mostu, ozvalo se to, čeho se všichni conquistadoři děsili nejvíc. Pronikavý křik aztécké ženy, která v noci šla pro vodu a zahlédla pohyb. Během několika vteřin proťalo noční ticho dunění obřích bubnů z hadí kůže z vrcholu Velkého chrámu. Zvuk, který se nesl kilometry daleko, znamenal jediné: Lov na Španěly právě začal.
Z absolutní temnoty jezera Texcoco vyrazily stovky aztéckých válečných kánoí a na španělské vojáky se spustil masivní déšť obsidiánových šípů. Z tichého ústupu se v jediném okamžiku stal nepředstavitelný horor. Největším nepřítelem Španělů nebyli domorodí válečníci, ale váha uloupeného zlata, které je stahovalo ke dnu chladného jezera.
Z vážených hostů vězni
Abychom pochopili, jak se španělská armáda ocitla v noci na rozpadlé lávce uprostřed jezera, musíme se vrátit o několik měsíců zpět. Když Hernán Cortés v listopadu 1519 poprvé vstoupil do Tenochtitlánu, neviděl žádnou barbarskou osadu, ale technologický zázrak.
Šedesátitisícové město s paláci, akvadukty a plovoucími zahradami se tyčilo uprostřed obřího jezera Texcoco. Aztécký vládce Moctezuma II. Španěly přijal s královskými poctami. Jenže Cortés nebyl žádný diplomat. Byl bezohledný pragmatik. Rychle pochopil, že je v extrémní početní nevýhodě, a vsadil na naprosto šílenou kartu: Moctezumu v jeho vlastním paláci zajal a udělal z něj loutkového císaře.
Tento křehký stav nemohl vydržet věčně. Klíčový byl moment, kdy Cortés musel město dočasně opustit, aby čelil jiné španělské výpravě, kterou na něj poslal kubánský guvernér Velázquez, jeho nadřízený.
Mapa údolí Mexika z roku 1519 ukazuje, jak bylo aztécké hlavní město Tenochtitlán izolováno uprostřed systému jezer.
Vedení v Tenochtitlánu převzal Cortésův zástupce Pedro de Alvarado. Alvarado byl sice statečný a schopný, ale také nepříjemně horkokrevný. Když Aztékové pořádali velkou náboženskou slavnost Toxcatl, Alvarado podlehl panice, že se chystá povstání. Uzavřel brány chrámu a nařídil zmasakrovat stovky neozbrojených aztéckých šlechticů.
Po tomto masakru došla obyvatelům města trpělivost. Když se Cortés vrátil, našel své muže zabarikádované v paláci, obklíčené desetitisíci rozzuřených domorodců. Aztékové odepsali Moctezumu jako zrádce a zvolili si nového, agresivního císaře jménem Cuitláhuac.
Když Cortés donutil Moctezumu promluvit k davu, aby uklidnil situaci, zasypali jej Aztékové z ulic kameny a šípy. Zraněný Moctezuma o tři dny později zemřel. Španělé zůstali v paláci sami. Bez jídla, bez pitné vody, obklíčeni nepřáteli, kteří toužili po jejich krvi a srdcích pro své bohy. Útěk z města byl jedinou šancí, jak přežít.
Zlato jako rozsudek smrti
Rozhodnutí padlo na noc z 30. června na 1. července, den po Moctezumově smrti. Cortés věděl, že Aztékové zničili mosty na třech hlavních hrázích vedoucích z města, a proto nechal tesaře v tajnosti postavit přenosný dřevěný most. Ten měli vojáci pokládat přes vzniklé mezery.
Zbýval však poslední, pro mnohé ten vůbec nejdůležitější úkol: co udělat s obrovským aztéckým pokladem, který Španělé za měsíce pobytu nastřádali v královské klenotnici?
Cortés nejdříve nechal oddělit takzvanou „královskou pětinu“ určenou pro španělského panovníka Karola V. Ta byla naložena na zraněné koně a tlupu věrných domorodých nosičů. Pořád ale zbývaly hory zlata, stříbra a šperků.
Cortés tehdy udělal velmi užitečný psychologický experiment, ovšem s tragickými následky. Svému vojsku oznámil: „Vezměte si, co chcete. Ale varuji vás, abyste se nepřetěžovali. V noci se lépe cestuje nalehko.“
Španělský conquistador Hernán Cortés na dobovém portrétu. Mexiko, kam původně vyrazil na příkaz kubánského guvernéra na průzkum, nakonec celé ovládl.
V tu chvíli se naplno projevily lidské charaktery a rozdíl mezi zkušeností a naivitou. Ostřílení veteráni, kteří prošli mnoha bitvami, svého velitele poslechli. Vzali si jen pár nejcennějších lehkých drahokamů, které schovali pod brnění.
Zato stovky nových vojáků, kteří dorazili teprve nedávno z Kuby a na boj nebyli zvyklí, propadli zlaté horečce. Viděli životní šanci, jak zbohatnout. Cpali si těžké zlaté pruty do bot, pod košile, omotávali si je kolem pasu. Někteří sotva unesli vlastní zbraně.
Když pak kolona vyrazila do deštivé noci, toto zlato se stalo jejich neviditelnými okovy. V momentě, kdy na ně v jezeře zaútočily tisíce Aztéků, se přenosný most zasekl v blátě a nešel posunout k další průrvě. Vojáci museli do vody. Ti, kteří poslechli Cortése, dokázali přeplavat nebo se probojovat dál.
Ti, kteří se obalili zlatem, šli ke dnu jako kameny. Těžké kovy je stáhly do hlubin jezera, kde se v naprosté tmě udusili. Chamtivost zcela prokazatelně zabila víc conquistadorů než samotné aztécké zbraně.
Horor na jezeře a slavný skok
Na úzké, deštěm rozmočené hrázi se rozpoutalo peklo. Aztékové bojovali na domácí půdě a s obrovskou zuřivostí. Jejich taktika navíc nebyla španělské vojáky na místě zabít, ale živé zajmout. Pro conquistadory to byl psychologický teror. v záblescích světla viděli, jak jejich kamarády domorodci vytahují z vody do kánoí a odvážejí pryč.
Všichni věděli, co je čeká: rituální obětování na vrcholcích pyramid, kde jim aztéčtí kněží zaživa vyříznou srdce z těla obsidiánovými noži. Zvuk válečných bubnů se mísil se zoufalým křikem umírajících a ržáním topících se koní.
Zmatek dosáhl vrcholu u poslední velké průrvy v hrázi, kde chyběl most. Voda se zde brzy zaplnila těly padlých vojáků, mršinami zvířat a převrácenými vozy s nákladem. Tato nevábná hromada paradoxně posloužila jako provizorní most pro ty, kteří šli na konci kolony.
Detailní plán Tenochtitlánu s vyznačenými hrázemi, které se staly pro stovky španělských vojáků smrtící pastí.
Cortésovi se nakonec s první skupinou podařilo prorazit na pevninu do města Tlacopan, ale zadní voj, kterému velel divoký Pedro de Alvarado, zůstal zcela odříznut.
Právě k tomuto momentu se váže jedna z nejslavnějších legend dobývání Ameriky, známá jako „Alvaradův skok“. Alvarado, obklíčený ze všech stran a s mrtvým koněm, se ocitl před širokou průrvou plnou ledové vody. Podle očitých svědků tehdy zabodl své dlouhé kopí do hromady trosek uprostřed vody a s nadlidským úsilím se přenesl na druhou stranu, čím si zachránil život.
Ačkoliv moderní historici pochybují, že by takový skok v těžké zbroji vůbec fyzicky dokázal, pro tehdejší kronikáře to byl symbol neuvěřitelné vůle přežít.
Slzy pod stromem a krutá tečka
Když ráno 1. července 1520 vyšlo slunce, naskytl se přeživším děsivý pohled. Na břehu jezera se krčila jen hrstka zraněných, zablácených a k smrti unavených mužů. Podle kronikářů tehdy Hernán Cortés došel k mohutnému cypřiši na kraji města Tlacopan, sedl si k jeho kořenům a propadl absolutnímu zoufalství. Muž, který ještě před pár týdny ovládal celou říši, se schoulil do klubíčka a nekontrolovatelně plakal nad zkázou své armády.
Tento strom, stovky let známý jako Árbol de la Noche Triste (Strom Smutné noci), se stal symbolem největší španělské porážky v Novém světě. V roce 2021, na 500. výročí pádu Aztécké říše, ho Mexičané přejmenovali na Árbol de la Noche Victoriosa, tedy Strom Vítězné noci.
Cortésovy slzy a smutek trvaly dlouho. Přišel o více než polovinu svých španělských vojáků, tisíce domorodých spojenců, veškerá děla a samozřejmě i o bájný aztécký poklad, který zůstal na dně jezera.
Zkamenělé torzo slavného stromu „Árbol de la Noche Triste/Noche Victoriosa“ v dnešním Mexico City, pod kterým Cortés plakal.
Proč ale tehdy Aztékové Španěly definitivně nezničili? Měli je na kolenou a stačilo kolonu na břehu obklíčit a dorazit. Zde udělal nový aztécký vládce Cuitláhuac fatální taktickou chybu. Místo okamžitého pronásledování se Aztékové soustředili na sbírání kořisti z jezera, pohřbívání svých mrtvých a přípravu velkolepých rituálních obětí zajatých Španělů.
Cortésovi to dalo drahocenný čas. Dokázal s torzem armády ustoupit na území spřátelených Tlaxcaltéků, kde se zotavil, nabral nové síly a začal plánovat odvetu.
Smutná noc byla pro Španěly strašlivým debaklem, ale pro Aztéky znamenala začátek konce. Conquistadoři totiž v Tenochtitlánu zanechali neviditelnou, ale o to vražednější zbraň: virus pravých neštovic. Proti této evropské chorobě neměli domorodci žádnou imunitu. Během několika měsíců epidemie vyhladila téměř polovinu obyvatel města, včetně samotného císaře Cuitláhuaca.
Když se Cortés o rok později k Tenochtitlánu vrátil s novou obří armádou domorodých spojenců, nenašel už hrdé město, ale oslabené, nemocemi zdevastované sídlo duchů. Krvavá lekce ze Smutné noci udělala z Cortése ještě chladnokrevnějšího stratéga, který v roce 1521 aztéckou civilizaci definitivně vymazal z mapy.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
Bernal Diaz de Castillo. Pravdivá historie dobývání Mexika. Odeon 1980.
