Článek
Tady jste na Balkáně, přátelé
Do Albánie přilétáme koncem července 2021. Když absolvujeme asi dvouhodinovou pasovou kontrolu, v rámci níž jsou na celé letadlo k dispozici jen dvě přepážky, a kontrola každého pasu trvá nejméně minutu a půl, nasoukáme se do autobusů směr Jadran. Svědomitě vytahuju z kapsy (už notně opotřebovanou) roušku a nasazuju si ji. Někteří lidé mě obdaří lehce nepřátelskými pohledy, v nichž se však zračí jistá smířenost s nepříjemnou situací.
„Tady roušky nepotřebujete!“ volá na nás zpředu od řidiče náš delegát, mladý a extrémně hubený Albánec, který, jak se později ukáže, studoval v Hradci Králové, takže jeho čeština je takřka perfektní. „V Albánii se vám nejspíš spousta věcí líbit nebude, koneckonců je to zapadlý kout Balkánu a nejsme tu zvyklí na takové množství turistů, ale jednu věc vám slíbit mohu: covid tady neexistuje!“ Jeho poslední slova vyvolávají bouřlivý potlesk a jásot pandemií dosud nezlomených Čechů.
Některé části Drače se mohou pochlubit výstavní architekturou. Stejně jako jinde v Albánii i zde však je mnoho míst, která se postupně rozpadají.
Žádný spěch, žádné nadšení
Před slovy o covidu však zazněl ještě důležitější komentář, kterému jsme měli věnovat větší pozornost a o jehož pravdivosti jsme se měli přesvědčit velice brzy. Albánie skutečně nebyla na tak velký příliv turistů připravena, což jsme poznali hned při vstupu do hotelového pokoje. Přestože se mělo jednat o kvalitně vybavené studio s výhledem na moře, dostali jsme kamrlík s rezavým umyvadlem a skříní, která se při otevření dveří rozpadla na několik kusů. Výhled byl jen do jakési uličky plné špinavých kontejnerů, kolem kterých se plížili toulaví psi.
První pokusy o reklamaci byly neúspěšné, a tak jsem ve dvě ráno konečně přesvědčil svého společníka, abychom šli spát, že to nebude symbolicky znamenat, že mizerný pokoj přijímáme a že to vyřešíme ráno. Na recepci nám nijak nepomohli, ale když v poledne následujícího dne dorazil delegát, brzy se vyjasnilo, že nejlepší pokoje má rezervované německý zájezd. Obvyklá situace, na druhou stranu s ohledem na to, že tento zájezd dorazí až za 10 dní, není důvod, abychom kvalitní ubytování nemohli zatím využít my. Zvlášť když jsme si ho zaplatili.
Druhou zkušenost uděláme další den večer. U moře celý den vyřvává muzika ve stylu „duc, duc“, v rozích mola se hromadí špinavá pěna, při plavání se nám občas do vlasů zamotá medúza a pláž je plná postarších žen nahoře bez, ječících dětí ulepených (tentokrát čistou) pěnou vystřelovanou z vodních děl, rumunských žebráků a prodejců všeho možného, takže se kolem páté rozhodneme, že se vyrazíme radši podívat do města.
Benátská věž Dračského hradu pochází z doby kolem roku 1400. Benátčané výrazně vylepšili hradby města, už v té době „široké tak, že na jejich vrcholu mohli jet vedle sebe čtyři koně“.
Recepci obsluhují studentky místní střední hotelové školy, které před covidem viděly turistu nejspíš jen na obrázku. Úsměv nehrozí, natož náznak sebemenšího nadšení či spěchu, když požádáme, zda by nám zavolali taxík. Jedna z dívek po chvíli soupeření v pokerových výrazech a ledových pohledech do očí souboj se mnou vzdá a přivede svou kamarádku, zřejmě typ, který se nebojí telefonovat, a po divokém rozhovoru, o němž bych si laicky myslel, že se jednalo buď o žárlivou scénu, nebo výhrůžky násilím, je vše patrně dohodnuto. Zpětnou vazbu nedostaneme, žádné „vyřízeno, přijede vám to za 20 minut,“ nezazní. Tak doufáme.
Drač, perla Jadranu
Taxík dorazí asi za hodinu a mezitím se k nám připojí mladý pár, tak kolem 22 let, s podobnými úmysly. Jejich komunikace s recepcí není moc efektivní, takže se do věci vložím a nabídnu jim, že mohou jet s námi. Vždycky je lepší poznávat cizí země ve více lidech a pokud jde o mě, skupina čtyř lidí má přesně tu správnou velikost.
Není to Poseidón, ale jeden z prastarých ilyrských bohů jménem Redon, který měl také na starost moře.
Krátce po šesté hodině večer nasedáme do starého mercedesu, takového toho staršího typu, jenž má za sebou milion kilometrů v soukromém provozu a další milion ho čeká v podobě taxislužby. Řidič není příliš hovorný, domluvíme se s ním však, aby pro nás přijel na hlavní třídu v devět hodin večer. Ostatním mezitím vyprávím o městě, na jehož prohlídku vyrážíme.
Drač je po Tiraně druhým největším městem Albánie a jejím největším přístavem. Po Skadaru je to také druhé nejstarší město země. Založili ho kolem roku 625 před naším letopočtem řečtí kolonisté původem z Korintu a ostrova Korfu, tehdy pod názvem Epidamnos. Když o 400 let později Řecko ovládla Římská říše, bylo město přejmenováno na Dyrrachium. Po rozpadu říše na dvě části bylo dlouhá léta součástí Byzantské říše, přechodně ho ovládali také Bulhaři, Benátčané a od roku 1501 až do roku 1912 pak Osmanská říše.
Oblast kolem hradu nabízí pozoruhodné výjevy. Je to lehce bizarní směs starého a nového.
Dnes je Drač velmi důležitým přístavním městem: s ohledem na blízkost italských přístavů v Apulii je to místo, odkud Albánci míří – dočasně či trvale – do západní Evropy. Vede odtud přímá námořní linka do Bari. Populace města, čítající nějakých 150 000 obyvatel, tedy o něco málo méně než Plzeň, se vedle práce na lodích a v docích zabývá výrobou kožených, plastových a tabákových výrobků. Někteří také pracují v rozsáhlé přímořské rekreační oblasti na jihu, nazývané Golem. Tam momentálně pobýváme i my.
Záliv Lanzit, který leží naopak na sever od vlastního města, na rozdíl od Golemu netrpí znečištěním moře. I tam vzniká turistická oblast, určená zejména pro movitější klientelu. První infrastruktura se v oblasti buduje už od roku 2009. Dračí také prochází jedna z pouhých tří železničních tratí v zemi, které jsou určené pro osobní přepravu. Další tři jsou momentálně zcela neudržované, o čemž se přesvědčíme později, a jediný spoj přes hranice, do Černé Hory na severu, je jen pro nákladní vlaky.
Mnoho budov ve městě je památkou na staletí byzantské nadvlády. Několik desetiletí socialismu je však čerstvější zkušenost.
Jako Káhira, jen čistší a klidnější
Vystupujeme na hlavním bulváru, kde doprava ještě nedosáhla úrovně kolapsu, ale takhle v pondělí večer už dost nepříjemně houstne. Trochu se obáváme, aby se k nám taxi večer vůbec dostalo. Ostatní uklidňuju, že v pozdějších večerních hodinách určitě intenzita dopravy výrazně opadne. Znám to z Prahy, kde v 18 hodin taky není k hnutí, ale už po dvou hodinách se situace dost uklidňuje.
Kupujeme si nějaké suvenýry – na rozdíl od jiných muslimských zemí se tady nesmlouvá, nebo alespoň v Drači ne – a zamíříme na hlavní náměstí. Fontány s jezírky se tam koupou v paprscích zapadajícího slunce, nad kterými se tyčí mešita s nejméně čtyřmi minarety, ne nepodobná svým mnohem slavnějším istanbulským sestrám. Po náměstí korzuje příjemně malé množství lidí.
Výzdoba křesťanských bazilik je skutečně nádherná. V Albánii žijí křesťané a muslimové vedle sebe po staletí, dnes už zcela bez konfliktů.
„Mně to připomíná Káhiru,“ ozve se můj společník, když se dostatečně pokocháme výhledem, který je ve zlaté hodince skutečně fenomenální, „akorát bez davů, hromad odpadků a nedostavěných baráků.“ A má pravdu. Palmy, lehce se pohupující v mírném větru od moře, dodávají orientálnímu výjevu to pravé koření. Taky nikde nevyřvávají prodejci všeho možného, což je velké plus.
Tentokrát spolknu poznámku, že obyvatelstvo města Drač by se vešlo do Káhiry sedmdesátkrát, a místo toho se jdeme podívat na benátskou věž, jeden z mála pozůstatků na vládu Benátčanů nad jadranskými přístavy. Ti se rozhodli kolem roku 1400 vylepšit už tak vysoce kvalitní hradby města a tahle kulatá věž je nejvýraznější památkou na tuhle epochu. V roce 2022, tedy rok po našem pobytu v Albánii, byla zahájena generální oprava hradeb, která byla vyčíslena na několik milionů euro.
Na chodníku občas narazíme na staré koláže odkazující vesměs na městskou historii, nerozlučně spjatou s mořem. V roce 1082 se tu například střetli Byzantinci s Normany.
Prohlédneme si i římský amfiteátr, vybudovaný za císaře Trajána kolem roku 100 n. l. Když se mě druhý pár neúspěšně pokusí uvěznit v podzemní kobce, odkud se patrně v dávných dobách vypouštěli do arény lvi, a dívka přitom zapadne až po krk do jen ledabyle zakryté prohlubně v trávníku, v rychle houstnoucím šeru usoudíme, že nastal čas k návratu. Kromě naraženého zápěstí od uvolněného kamene v kobce a lehce odřeného zadku dívky jsme v pořádku.
Ztraceni v Drači
Navzdory mé předpovědi kolem deváté proud automobilů, z nichž nejméně polovina jsou mercedesy, nijak neslábne, naopak se zdá, že kolony postupně ustávají v pohybu. Ve 21:15 nic nenasvědčuje tomu, že by náš taxík dorazil na smluvené místo, tak voláme do hotelu. Na třetí pokus to zvednou. Taxík je prý na cestě, ale uvízl v koloně. Žádné překvapení. Kráčíme podél nekonečného proudu aut a dvakrát zkoušíme taxík, ale ani jeden není určený pro nás.
Náměstí Iliria je nejikoničtější částí Drače. Pohled od mešity na druhou stranu není tak impozantní, přesto je však příjemný.
Už pomalu ztrácíme naději a vyhlídky na to, že budeme muset šlapat ve tmě a v nepořádku podél pochybně vyhlížející hlavní silnice (což není typické pouze pro Albánii, známe to i z jiných středomořských destinací) 10 kilometrů do našeho hotelu, se zdají být víc a víc realitou, když na nás volá kdosi z druhé strany magistrály. Je to náš řidič! Hustého provozu zřejmě využil k nákupu cigaret, protože si nese pod paží celý karton, a mává na nás, abychom silnici přeběhli.
Auta stejně nejedou, tak to není problém, a za minutu už jsme usazeni i s taškami suvenýrů v jeho oprýskaném tmavě červeném mercedesu, jehož stáří si netroufám ani dnes odhadovat. Cigarety dostanu na předním sedadle s omluvou do klína a kolona se jako zázrakem dá do pohybu.
Na našem hotelu jsme před 22. hodinou, právě včas, abychom stihli závěr kulinářské show a pochutnali si na plodech moře. Já volím chobotnici, můj společník oliheň na jedovatě vyhlížejících červených a zelených mušlích. Jestliže kulinářská show končí, jakási pěvecká soutěž u bazénu právě začíná. Porotci ze Superstar by se tu vyřádili, i to je ovšem místní kolorit. Končí dost zajímavý den v zemi, vzdálené jen hodinu a půl letadlem od Prahy. Nejen v pandemické době je to ale úplně jiný svět.
Není moc věcí, které přijdou po prohlídce města víc vhod než dobře ochucená chobotnice.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
vlastní zkušenost autora s návštěvou Drače (červenec 2021)
