Článek
Šílený tyran, který hraje na lyru, zatímco pod ním plameny pohlcují antický Řím. Tak nějak známe z učebnic dějepisu a z hollywoodských velkofilmů císaře Nera. Muže, jenž nechal zavraždit vlastní matku, první manželku a tisíce křesťanů.
Historie však nikdy není černobílá. I v temné Nerově duši se vyskytl jeden krátký záblesk čisté, až dětinské lásky. Příběh jediné dcery, jejíž narození na okamžik ochromilo celé impérium radostí a jejíž předčasná smrt otevřela stavidla absolutního šílenství.
Císař v slzách
Píše se rok 63 našeho letopočtu a Římská říše se nachází na historickém rozcestí. Sedmadvacetiletý Nero vládne pevnou a stále krvavější rukou. Zbavil se všech, kteří ohrožovali jeho moc, tedy ambiciózní matky Agrippiny i nechtěné manželky Octavie.
Přesto ho v přepychových komnatách Palatinu pronásleduje neviditelný přízrak. Strach z konce vládnoucí dynastie. Nero nutně potřebuje dědice, krví posvěceného nástupce, který by umlčel stále hlasitěji šeptající opozici v Senátu.
Vše se mění 21. ledna v přímořském městě Antium, Nerově milovaném rodišti. Jeho druhá manželka, osudová a nesmírně krásná Poppaea Sabina, přivádí na svět dítě. Není to vytoužený syn, ale zdravá holčička, která dostává jméno Claudia Augusta.
V ten moment se v krutovládci probouzí dosud nepoznaná emoce. Antičtí historici, kteří jinak na Neronovi nenechali nit suchou, popisují nečekaný obrat. Muž, před jehož hněvem se třásl tehdejší svět, propadá nekontrolovatelnému dojetí. Klečí u kolébky a pláče štěstím.
Toho dne se zrodil nejen otec, ale i nebezpečný kult uctívání jednoho malého novorozence. Císař, zaslepený otcovskou láskou, se rozhodl, že své dceři snese modré z nebe. A Řím se tomu musel podřídit.
Velkolepý triumf a božské dítě
Nero se rozhodl přepsat pravidla římských tradic. V antickém Římě bylo narození dcery obvykle přijímáno s chladným pragmatismem, neboť dívky sloužily především pro potřeby politických sňatků.
Císař však k malé Claudii přistupoval jako k budoucí vládkyni světa. Ještě v zavinovačce jí i její matce Poppaei udělil titul Augusta (Vznešená) – poctu, kterou ženy z císařské rodiny běžně získávaly až po letech věrných služeb nebo posmrtně.
Antická mramorová socha z Baiae, která podle archeologů a historiků pravděpodobně zobrazuje idealizovanou podobu předčasně zesnulé císařovy dcery Claudie Augusty.
Římský senát, paralyzovaný strachem z císařovy nevypočitatelné povahy, okamžitě spustil mašinerii patolízalství. Do přímořského Antia začaly proudit davy senátorů v bílých togách, aby novorozené dívce složili slib věrnosti.
Když se zpráva donesla do Říma, celé město propuklo v organizované šílenství. Kněží obětovali stovky zvířat za zdraví dítěte a Senát odhlasoval stavbu nového chrámu bohyně plodnosti (Fecunditas).
Oslavy vyvrcholily velkolepými cirkusovými hrami. Nero nařídil, aby se v cirku konaly závody spřežení a divadelní představení, která sám financoval.
Vrcholem jeho otcovské pýchy však byl krok, který dodnes fascinuje archeology: numismatická propaganda. Císař nechal v mincovnách vyrazit speciální sérii stříbrných a bronzových mincí. Na jedné straně byla vyobrazena jeho manželka Poppaea, na druhé pak malá Claudia Augusta sedící v chrámu.
Pro obyčejné Římany to byl jasný vzkaz, že toto dítě je nedotknutelné, posvátné a chráněné samotnými bohy. Celé impérium žilo iluzí, že kruté časy skončily a na trůn usedne nová, milovaná generace panovníků.
Pád do temnoty
Iluze o věčné rodinné idyle a stabilní budoucnosti impéria se rozplynula dříve, než stačil utichnout hluk oslavných her. V květnu roku 63 našeho letopočtu, pouhé čtyři měsíce po svém velkolepém narození, malá Claudia Augusta nečekaně onemocněla.
V antickém světě, kde i ta nejbohatší rodina byla bezmocná proti bakteriálním infekcím a dětským horečkám, znamenala nemoc kojence rozsudek smrti. Přes veškerou snahu nejlepších dvorních lékařů holčička po několika dnech zemřela.
Pro Nera to byl fatální náraz do reality. Muž, který ovládal tehdejší známý svět a mohl rozhodovat o životě a smrti milionů lidí, nedokázal zachránit to jediné, na čem mu skutečně záleželo.
Historik Tacitus ve svých Análech píše, že císař upadl do „neřízeného a šíleného žalu“. Jeho prožívání smutku překročilo veškeré tehdejší společenské normy a začalo vykazovat známky těžké psychické poruchy. Nero se uzavřel před světem, odmítal jíst a celé dny propukal v hysterický pláč.
Slavné španělské sousoší „Nero a Seneca“ z roku 1904 od Eduarda Barróna. Zachycuje stoického filozofa Seneku (vpravo), jak se snaží marně krotit a poučovat vzdorovitého mladého panovníka.
Protože se nedokázal smířit s tím, že jeho dcera byla pouhým smrtelníkem, rozhodl se z ní udělat božstvo. Nařídil její oficiální zbožštění (consecratio). Čtyřměsíční dítě získalo posmrtný titul Diva Claudia (Božská Claudia) a stalo se součástí římského panteonu.
Nero jí nechal vybudovat honosný kruhový chrám s vlastním oltářem a určil speciálního kněze, který měl za úkol udržovat její kult a přinášet jí oběti. Ani tyto zoufalé činy ale nedokázaly zaplnit prázdnotu v jeho nitru. Zlomený otec se pomalu, ale jistě začal měnit v paranoika, který v každém záblesku nesouhlasu viděl spiknutí proti své rodině.
Žal, který zrodil monstrum
Smrt dcery znamenala v Nerově životě definitivní bod zvratu. Ztratil poslední zábrany a jakoukoli motivaci chovat se jako zodpovědný státník. Už neměl pro koho budovat dynastii. Když o dva roky později při nešťastné domácí hádce neúmyslně způsobil smrt i své milované, znovu těhotné manželce Poppaei, jeho lidskost se definitivně vytratila.
Od roku 64 našeho letopočtu, kdy Řím zachvátil ničivý požár, už svět neviděl otce plačícího nad kolébkou. Spatřil paranoika, který v plamenech hledal viníky mezi křesťany a v Senátu rozpoutal vlnu poprav.
Slavné plátno „Velký požár Říma“ od malíře Huberta Roberta z roku 1785. Apokalyptická zkáza města zpečetila Neronovo šílenství a jeho místo v historii.
Příběh malé Claudie Augusty nám však nabízí neotřelý pohled na historii. Pochopitelně nijak neomlouvá Nerova pozdější zvěrstva, ale ukazuje, že ani ti nejkrutější tyrani dějin se takovými nerodí. Často jsou to lidé deformovaní absolutní mocí a neschopností unést obyčejný, hluboký lidský žal.
Nero chtěl dát své dceři impérium, nakonec jí ale jako oběť přinesl jen vlastní příčetnost a šanci na rozkvět celého Říma.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
