Článek
Jiná tvář ledovce
Další den putování Islandem, nádhernou ostrovní zemí, jejíž panorámata často působí jako z úplně jiného světa, zahajujeme návštěvou ledovce. Je úplně jiný než ten v Norsku, díky vysokému obsahu sopečného popela se na něm bílá barva stlačeného sněhu snoubí s černými a šedými prvky a vytváří zádumčivou, ovšem atraktivní scenérii. Norská arktická modř je tatam.
Magický, ač mírně pochmurný pohled dokreslují barevné loďky na jezeře.
Ledovec s náročným názvem Sólheimajökull je součástí obrovského ledovcového komplexu Mýrdalsjökull. Ten je co do rozlohy až čtvrtý největší na Islandu (a 14× menší než proslulý Vatnajökull), i tak však zaujímá plochu bezmála šesti set kilometrů čtverečních. Scházíme níže do údolí a oproti Norsku už registruji jednu výhodu: protože na Islandu panuje celkově chladnější počasí, jsme oblečeni tepleji a syrový chlad, který z ledovce vyzařuje, nás nezasáhne tak drasticky.
Černobílý krasavec má krkolomný název Sólheimajökull a určitě stojí za návštěvu.
Pravda, na místní poměry je teplé léto a teploty nezřídka atakují i „tropickou“ patnáctku, takže se místní chodí běžně koupat do moře, tady v ledovcovém jezeře, které má jen pár stupňů nad nulou, by však brzy došly síly i jim. Alespoň to tedy předpokládáme, protože jediní lidé kromě naší výpravy, které tu vidíme, jsou buď v loďkách, nebo se s důkladným vybavením pouští do šplhání na ledovec.
Takhle to vypadá uvnitř ledovce. Akce směřující k pořízení fotografie sice neprovedli cvičení profesionálové, i tak sem ale nikomu lézt nedoporučujeme.
My žádné vybavení nemáme, jsme jen v teniskách a mikinách, ale ze zvědavosti nedbáme na varovné cedule s lebkami a mrkneme se přece jen kousek do nitra ledovce. Je tu spousta písku, do kterého se propadáme, a mohutné ledovcové kusy postupně tají. Z nekonečného zvuku kapek (a taky z toho, jak daleko se pouští můj společník) mě začíná jímat hrůza, a tak po pořízení pár fotek přece jen raději zmizíme do bezpečnějších končin.
Cesta na proslulou Černou pláž vypadá vcelku pohodově.
Smrtící pláž
Poté, co úspěšně unikneme nástrahám ledovce, zamíříme na další nebezpečné místo. Jediný rozdíl je v tom, že sem vstupujeme legálně, byť nás nesčetné cedule i zde varují před nebezpečím, které číhá ve vlnách. Vlastně ani ne tak ve vlnách, jako že ho představují samotné vlny. Byl jsem na mnoha plážích a absolutně si neumím představit, jak tam může někdo zahynout, nicméně tahle konkrétní si prý už vyžádala nejméně 10 obětí. A další případy z dob dávno minulých patrně nebyly zaznamenány.
Znalci seriálu Hra o trůny tuhle lokalitu určitě bezpečně poznají.
Pláž Reynisfjara, které se mimo Island neřekne jinak než Černá pláž, je známá zejména z divokých lokalit ve Hře o trůny. Nebezpečí, které zde číhá, spočívá v tom, že turisté při focení dechberoucích skalních výjevů nesledují vlny a pózují fotografujícím, přičemž se pouštějí dál a dál do moře. Znalci se nemohou shodnout, ale někdy kolem 40 běžně velkých vln přijde jedna vlna, která je mnohonásobně větší než ty předchozí, a nic netušící modelku (či modela) strhne do hlubin ledového Atlantiku. Na jedné z cedulí je fotografie Japonky, která se k datu naší návštěvy stala zřejmě poslední obětí tohoto lákadla.
Varhany ve skalách mi připomínají mnohem domáčtější prostředí. A zelený porost skal je okouzlující.
Při focení samozřejmě taky trochu riskuji, ale pro jistotu neustále sleduji moře. Je klidné, až mě to ukolébává, ale opravdu: zrovna když v ostražitosti trochu polevím, přijde tak velká vlna, že i když kráčím po okraji dosahu běžných vln, tahle mě zmáčí až nad kolena. Dál od kraje to může dělat problémy, zvlášť na kluzkých skaliscích. Celou scenérii fotím i z dálky, protože zeleně porostlé kopce a čedičové varhánky mi příjemně připomínají naši domácí krajinu.
Tihle ptáci jsou jedním ze symbolů Islandu a skaliska nad Černou pláží jedním z jejich významných hnízdišť.
Jen fauna je úplně jiná: zelená skaliska s nesčetnými dutinami a jeskyněmi jsou domovem tisíců pestrobarevných ptáků. Jsou to papuchalkové, konkrétně druh papuchalk severní, kterému se přezdívá mořský papoušek či mořský klaun (podle zvláštního kolébání při chůzi).
Při pohledu shora na legendární Černou pláž se nemůžu ubránit dojmu, jak je Island vlastně veliký.
Autobus nás vyveze nahoru, abychom se mohli kochat i pohledy shora, daleko od nebezpečných vln. Černá pláž se táhne nekonečné kilometry dál a dál, až za hranice toho, kam oči dohlédnou, až se mi z toho lehce točí hlava. Je tu k vidění i několik skalních bran, které dotvářejí fantaskní pocit z celého místa.
Neobyčejné skalní útvary v okolí Černé pláže. Je to skutečně drsná země na pobřeží chladného oceánu.
Vůbec nejslavnější vodopád
Překrásný vodopád Skógafoss, který máme po krátkém přejezdu obdivovat, asi není třeba zejména filmovým fanouškům dlouze představovat. Kromě zmíněné Hry o trůny byl k vidění například v úspěšných filmech Walter Mitty a jeho tajný život či Thor: Temný svět (shodně 2013). Tenhle dechberoucí přírodní úkaz na řece Skóga spadá z výšky 60 metrů v místě, kde dříve bývaly pobřežní útesy. Po ústupu moře v důsledku tektonické činnosti útesy zůstaly a vznikl tento nádherný vodopád.
Skógafoss je možná tím nejslavnějším místem z celého Islandu.
Když se vodopádem dostatečně pokochám zdola, naberu do plic vzduch a pustím se do výstupu po stezce a schodech podél útesu, nad samotný vodopád. Nemůžeme se shodnout, kolik těch schodů bylo, já nakonec na druhý pokus (cestou dolů) napočítal 527. Každopádně si nahoře potřebujeme trochu vydechnout. Pohled na vodopád z této perspektivy není tak ohromující, nicméně výhledy do příjemné islandské krajiny, tak odlišné od toho, na co jsme ve střední Evropě zvyklí, to plně vynahrazují.
Vodopád při pohledu shora není zdaleka tak majestátní, nicméně alespoň průměrně zdatným turistům se tu otvírají pozoruhodné výhledy.
K vodopádu proudí docela velké množství turistů, zejména Asiatů, takže po dalším pobytu dole usoudím, že lépe se mi bude fotit z větší vzdálenosti, kde davy lidí zakryje vzrostlá tráva. Šedesátimetrový Skógafoss se naproti tomu rozhodně neztratí. Je to pohled, na který do smrti nezapomenu.
Tohle panorama si nechce nechat ujít asi žádný návštěvník Islandu.
Svět za vodní stěnou
Poslední místo, které máme dnes v plánu, je opět vodopád. Island je ostatně vodopády proslulý, hned 17 z nich přesahuje výšku 60 metrů. Patří k nim zmíněný Skógafoss, od kterého se nyní přesouváme k méně známému, i když o nic méně pozoruhodnému vodopádu Seljalandsfoss. Jeho výška je zhruba srovnatelná se Skógafossem, ovšem objem vody, který tudy za jednotku času proteče, je nesrovnatelně menší.
Vodopád Seljalandfoss možná na první pohled vypadá vedle Skógafossu jako chudý příbuzný, nabízí však nesmírně originální zážitek.
Jak možná název napovídá, tenhle vodopád leží na řece Seljalands a můžete v něm vstoupit za vodní stěnu. Pohybujete se přitom v relativně bezpečné vzdálenosti od ohromujícího množství padající vody, takže v nepromokavých botách a bundě vám v podstatě nic nebezpečného nehrozí.
Seljalandfoss. Tady je možné vstoupit za vodopád.
Svět za vodní stěnou je svěží a příjemný. Trávě a dalším rostlinám se tu díky trvale vlhkému prostředí nebývale daří a já osobně se nemohu ubránit dojmu, přestože to může vzhledem ke řvoucí vodě znít zvláštně, že tady, za vodní clonou, je úplný klid a bezpečí a příjemný odstup od všech lidí, problémů a starostí všedního světa. Na pár minut jsem ve světě za vodopádem. V takovém odpočinkovém světě.
Vodní stěna Seljalandfossu je čistá vizualizace odstupu člověka od problémů všedního života. Aspoň na chvíli.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
vlastní zkušenost autora s návštěvou Islandu
