Článek
Mezi dvěma civilizacemi
Římská republika anektovala Sýrii v roce 64 př. n. l., kdy slábnoucí Seleukovská říše nedokázala držet hraniční oblasti svého impéria. Jeden z nejmocnějších mužů Říma té doby, Pompeius, nechal popravit seleukovského krále Antiocha XIII. a guvernérem nově připojené provincie se stal jeho věrný následovník Marcus Aemilius Scarrus, kterému patrně ještě nebylo ani 30 let.
Sýrie se nachází v oblasti širší Malé Asie, kde už od pradávných dob docházelo ke střetu civilizací. Po říších Sumerů, Chetitů a vzestupu a pádu Asýrie a říše Alexandra Makedonského přišli ke slovu opět Peršané, jejichž Seleukovská říše za největšího rozmachu sahala od Egejského moře až po řeku Indus.
Parthská říše, která se od ní v roce 247 př. n. l. oddělila a o sto let později převzala dominantní úlohu v oblasti, už takového územního rozmachu nedosahovala. Platilo to zejména na západě, kde Římané po ovládnutí Řecka postupovali bez větších konfliktů do Malé Asie, a také na jihu, kde ovládli Egypt a Palestinu. Sýrie, nejvýchodnější část Římské republiky, se tak ocitla v těsném kontaktu s parthským územím, a bylo jen otázkou času, kdy Římané najdou záminku ke konfliktu.
Provincie Sýrie (červeně) v rámci Římské republiky a později Římské říše. Hranice odpovídají roku 125 n. l.
První triumvirát
Tři nejmocnější muži Římské republiky té doby, Marcus Crassus, Pompeius Magnus a Julius Caesar, uzavřeli v roce 60 př. n. l. tajnou dohodu o spolupráci, na jejímž základě si přislíbili vzájemně podporovat své návrhy předkládané římskému senátu. Tím efektivně oslabili veškerou opozici a zničili demokratické principy, na nichž byla Římská republika vystavěna. Byl to první významný krok předznamenávající její blížící se konec.
Když se o čtyři roky později tito tři muži setkali v Ravenně, v Caesarově provincii Předalpská Galie, dohodli se, že budou podporovat prodloužení Caesarova mandátu v Galii i co možná nejvíce ovlivňovat volby vypsané na příští rok, aby byli Pompeius a Crassus opět zvoleni do pozice nejvyšších konzulů. Forma prosazování jejich zájmů byla obvyklá: vojenské operace, dosazování věrných osob do politických funkcí a prosazování zákonů vyhovujících jejich zájmům.
Volby dopadly podle přání triumvirátu, a zatímco Caesar byl nadále konzulem v Galii, Pompeius získal obdobný mandát v Hispánii a Crassus v nedávno získané Sýrii. Její hodnota nebyla kdovíjaká, existoval však potenciál napadnout sousední Parthskou říši. Crassus věřil, že tím posílí svou pozici v triumvirátu i v rámci celého římského státu.
Dříve se soudilo, že na této bustě je zachycen Marcus Crassus. Dnes se tradičně nazývá busta neznámého občana.
Neschválená operace
V Parthské říši v předchozích letech vypukla občanská válka mezi syny zavražděného krále Fraatése III. Jeden z nich, Mithridates, byl nucen uprchnout do Sýrie, toho času čerstvě římské provincie, a vyhledat ochranu jejího prokonzula, jímž byl Aulus Gabinius. Ten vytušil, že Řím by ze situace mohl těžit, pokud by byl Mithridates dosazen na parthský trůn, a z celé říše by se tak stal loutkový stát ovládaný Římskou republikou (podobně jako například Egypt).
Když se ujal vlády nad Sýrií Crassus, s tímto plánem souhlasil. Zatímco však Crassus čekal na posily z okolních provincií, Mithridates byl ve městě Seleukia nad Tigridem obležen armádou, jíž velel jeho bratr Orodes. Než přišel Crassus městu na pomoc, bylo dobyto, vypleněno a Mithridates popraven. Novým vládcem Parthské říše se stal Orodes. Jeho prvním krokem po upevnění moci v říši bylo napadení Arménie, spojence Říma. Ta se ocitla pod obrovským tlakem a záhy přešla na parthskou stranu.
Crassovi bylo v té době už 62 let a byl zřejmě nejbohatším mužem celého Říma. Historici se však shodují na tom, že záviděl ostatním členům triumvirátu jejich vojenské úspěchy. Pompeius měl v tomto ohledu vždy navrch a když i Caesar po pěti letech tvrdých bojů ovládl Zaalpskou Galii (především dnešní Francie), usoudil Crassus, že by neměl zůstat pozadu.
Plútarchos přitom uvádí, že Caesar psal Crassovi z Galie, že jeho úmysl napadnout Parthskou říši podporuje. Crassus očekával jednoduchou operaci, protože Římané už v této oblasti dříve rozdrtili početnější armády Arménie i dalších regionálních mocností. Dalším faktorem byly ambice Crassova syna. Publius Crassus, kterému tehdy bylo kolem 30 let, se toužil stát uznávaným vojevůdcem. Navzdory nesouhlasu římského senátu a neblahým znamením vyplul Marcus Crassus z města Řím a v zimě mezi léty 54 a 53 př. n. l. se k němu připojil i syn se svými jednotkami.
Mapa Parthské říše. Město Karrhy (Carrhae) je jedním ze dvou nejzápadněji položených.
Pohodové tažení
Marcus Crassus disponoval velkým bohatstvím, takže dát dohromady slušnou armádu nebyl problém. Plútarchos uvádí, že Marcus a jeho syn Publius měli k dispozici sedm legií s více než 30 000 příslušníky obrněné pěchoty, 4000 lehkých pěšáků a 4000 jezdců včetně 1000 Galů, kteří sloužili přímo Publiovi. Arménský král Artavasdes mu poskytl navíc 6000 jezdců a navrhl cestu přes Arménii, aby se vyhnul poušti a nabral další posily. Arméni nabídli Římu dalších 30 000 pěšáků a 10 000 jezdců, pokud půjdou přes jejich území.
Marcus Crassus v této fázi o úspěchu operace nepochyboval, takže nabídku Arménů odmítl. Místo toho zamířil přímo do Mezopotámie, jejíž bohatá města chtěl rychle ovládnout. Vládce Parthské říše Orodes se rozhodl potrestat Arménii za zradu a s většinou své armády odtáhl na sever. Kontakt s římskou armádou, sledování jejích pohybů a znepříjemňování postupu svěřil generálovi Surenovi. Surena měl k dispozici jen tisíc obrněných jezdců a o něco více lehké jízdy: dohromady s otroky se jednalo jen o deset tisíc mužů s tisícovkou velbloudů, kteří nesli vybavení.
Ani Orodes nepředpokládal, že by Surena dokázal konkurovat Crassově armádě; cílem bylo jen sledovat a zpomalovat její postup, zatímco Orodes vyřídí Arménii. Když Crassus dostal od arménského krále zprávu, že hlavní parthská armáda je v Arménii, a naléhavě ho žádá o pomoc, ignoroval ji a postupoval dál na jihovýchod. U města Karrhy (dnes turecký Harran), na současné syrsko-turecké hranici, se setkal se Surenovou početně mnohem slabší armádou.
Parthský chrám ve městě Uruk, dnešní Irák.
Nepraktický souboj
Crassus nejprve souhlasil s návrhem generálů, že armádu rozestaví do tradičního římského rozestavení s pěchotou uprostřed a jízdou na krajích. Nakonec však upřednostnil čtvercovou formaci, která lépe chránila před obklíčením, ovšem na úkor pohyblivosti. Parthské jednotky před římskými legiemi ustupovaly a když dorazili Římané před soumrakem k rozvodněnému potoku, doporučili generálové odpočinek a útok nazítří ráno. Publius Crassus však byl netrpělivý a přesvědčil otce, aby byl útok proveden okamžitě.
Surena si byl vědom toho, že jeho jednotky jsou početně i kvalitativně slabší než Římané, a tak se je snažil zastrašit divokým bubnováním nebo akcí, při které si jeho těžká jízda zakryla brnění tkaninou a když se vynořila nad kopcem v záři zapadajícího slunce, naráz tkaninu odhodila a oslepila římské jednotky jasně svítícím kovem.
Surena usoudil, že přímý útok těžké jízdy by nedokázal prolomit těsnou formaci legií, a tak vyslal jízdní lučištníky, kteří obklopili římský čtverec a zasypali ho šípy. Jízdních lučištníků bylo tolik, že ani kopiníci, které Crassus vyslal do protiútoku a kteří měli mít obvykle nad lučištníky navrch, si nedokázali vynutit převahu. Plútarchos poznamenává, že římské štíty nechránily celé tělo, a tak spousta vojáků záhy utrpěla poranění končetin. Někteří historici dokonce uvádí, že šípy pronikly velkými šíty a přibily je k rukám a nohám Římanů a jejich chodidla k zemi.
Římské legie se snažily postupovat kupředu a vynutit si přímý střet, ovšem jízdní lučištníci těžce obrněné pěchotě snadno unikali a zasypávali ji dalšími šípy. Když Crassus nařídil vystavení tzv. želví formace, těsného postavení se štíty úplně u sebe, jimiž žádné střely nemohly proniknout, vyslal Surena do útoku svou těžkou jízdu, která využila toho, že v této formaci není možné se účinně bránit na blízko, a způsobila legionářům těžké ztráty.
Rozestavení jednotek na počátku bitvy. Zeleně římské jednotky, žlutě těžká parthská jízda (katafrakti), tečkovaně jízdní lučištníci. Každé C znamená část karavany velbloudů, která lučištníkům doplňovala šípy.
Porážka, jakou Řím nezažil
Po ustoupení od želví formace se těžká jízda zase stáhla a nastoupili jízdní lučištníci. V tu chvíli bylo zřejmé, jak bitva dopadne. Marcus Crassus měl jedinou naději: udržet se, než Parthům zcela dojdou šípy. Těmi je zásobovala nedaleká karavana velbloudů, kterou se vydal odříznout Markův syn Publius se svými galskými válečníky. Surenovým jednotkám se však podařilo naopak odříznout Publia s Galy od zbytku římské armády, a zcela tuto jednotku zlikvidovat. Publius byl v boji zabit.
Marcus Crassus neměl ze svého stanoviště o situaci přehled, uvědomoval si však, že Publius je v nebezpečí. Nařídil rychlý postup kupředu, během kterého jízdní lučištníci zasypávali Římany dalšími a dalšími šípy. Když uviděl na jednom parthském kopí nabodnutou hlavu syna, byl hluboce otřesen. Za houstnoucí tmy nařídil ústup do nedalekého města Karrhy a na bojišti nechal 4000 raněných. Ráno je Parthové všechny pobili.
Druhý den poslal Surena Crassovi zprávu a nabídl mu dohodu. Ta spočívala v tom, že římské armádě bude umožněn bezpečný návrat do Sýrie, a na oplátku se Římská republika trvale vzdá nároku na veškeré země na východ od řeky Eufrat. Crassus se s Parthy sejít nechtěl, armáda ale hrozila vzpourou. Na setkání jeden z Parthů zatahal za uzdu Crassova koně a vypukla šarvátka. Parthové měli početní převahu a Crassus i jeho generálové byli zabiti.
Traduje se, že Parthové po smrti nalili Crassovi do hrdla roztavené zlato jako symbol jeho pověstné chamtivosti. Jeho uříznutou hlavu prý také využili jako proprietu při divadelním představení Euripidových her před vládcem Parthie. Zbytek Římanů se pokusil z Karrh utéct, většina však byla zajata nebo zabita. Římské ztráty podle Plútarcha čítaly 20 000 mrtvých a 10 000 zajatých, zatímco Parthové měli jen minimální ztráty.
Parthská těžká jízda (katafrakt) v souboji se lvem, Britské muzeum.
Další vývoj
Římská vojenská tradice v této bitvě utrpěla velkou urážku na cti. Je známo, že Parthové vybrali mezi zajatými Římany vojáka, který vypadal nejvíce jako Marcus Crassus, nechali ho obléci jako římského vládce a nutili ostatní římské zajatce, aby se mu klaněli a provolávali mu slávu. Orodes mezitím ovládl Arménii a protože se obával rostoucí moci Sureny, vítěze nad Crassem, nechal ho popravit. Do čela armády dosadil svého syna a vyslal ho na tažení do římské Sýrie, které však skončilo velkým neúspěchem.
Hlavní příčina porážky byla zjevná: neschopnost římských jednotek, vesměs těžce obrněné pěchoty, manévrovat proti pohyblivějšímu nepříteli. Je to jeden z prvních náznaků konce starověku, tedy období, kdy dominovala pěší armáda, a nástupu jízdy.
Julius Caesar měl v úmyslu pomstít Crassovu smrt a na počátku roku 44 plánoval tažení do Parthské říše, 15. března však byl v senátu zavražděn. Parthové získali v bitvě několik insignií římských legií, legendárních orlů, což bylo v Římě považováno za velice zlé znamení. Následující invaze Římanů do Parthské říše v letech 40 a především 36 př. n. l. (kterému velel Marcus Antonius) však byla rovněž neúspěšná. Parthové vrátili římské insignie až o 20 let později císaři Augustovi, který to prezentoval jako politické vítězství nad východním sousedem.
Mince z doby císaře Augusta zachycuje Partha vracejícího nesmírně ceněné insignie římských legií.
Parthská říše nakonec přestala existovat až kolem roku 224 n. l. Nahradila ji Novoperská říše vedená dynastií Sásánovců. V té době už byl ale v pomalém rozkladu i Řím.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
