Článek
Když se posouvá čas, není to vhodná situace na nový začátek nebo velká předsevzetí. Na rozdíl od Nového roku je to prostě jen signál, že máme změnit rytmus. Dostaneme hodinu navíc, nebo o ni přijdeme. A to úplně stačí, aby se trochu pročistil vzduch.
Jarní posun jako malý kopanec
Jarní posun mám vysloveně rád. Ráno se sice cítím lehce podvedený, ale už večer si tu poslední březnovou neděli užívám. Najednou je světlo o hodinu déle, lidé jsou ještě venku, vzduch voní úplně jinak. Jarem s trochou letního koření.
Zčistajasna se dá po práci ještě někam vyrazit, projet se na kole, dát si drink na lavičce nebo aspoň dojít pěšky o zastávku nebo o dvě dál. Den má stejných 24 hodin, ale rázem působí delší, otevřenější.
Mám pocit, že jarní posun člověka zvedne ze židle, i kdyby nechtěl. Jako by se neměnil jen čas, ale i moje nálada. Každoročně mě to donutí začít se víc hýbat. A pokaždé mě překvapí, jak moc světlo ovlivňuje naši chuť dělat věci. Kolik energie mi dává. Duben a květen jsou díky tomu hodně produktivní měsíce.
Na podzim trocha času navíc
Po konci léta přijde ten druhý posun, podzimní. Ten zase přináší úplně jinou změnu.
Spousta lidí říká, že „zimní“ čas nesnášejí, že je tma, zima, nepříjemně, lezavo, začínají být nemocní. Mě na něm baví ta symbolika: svět se zpomalí, večer přijde dřív, ráno je světlo o něco přívětivější.
Na ranní procházku chodím zase za světla. Hodina navíc se dá samozřejmě využít i smysluplně. Ale většinou se to nepodaří. Prostě je to jen takový signál, že po létě nastal definitivně čas regenerace.
Člověk má konečně víc chuti nic nedělat. Spát o hodinu déle. Udělat si čaj, meditovat, pustit si film, vyzkoušet novou hru, na kterou jinak „nemá čas“. Těch pár dní po posunu je zvláštně zpomalených. Rok trochu brzdí, než se zase rozběhne do vánočního shonu.
Je to taková připomínka, že zpomalit není nic špatného. Je to součást našeho rytmu.
S příchodem „zimního“ času začíná pět měsíců tmy. Jejich úkolem je nabídnout odpočinek.
Změna hodin jako malý rituál
Posun času se často označuje za zbytečnost, přežitek, relikt minulého století. Možná trochu je. Ale stejně jako staré budíky, telefonní budky (existuje ještě někde nějaká?) nebo listování kalendářem má v sobě určité kouzlo.
Dvakrát do roka se totiž stane něco, co v posledních letech už skoro neznáme: celá společnost udělá totéž. Přetáčíme analogové hodinky, kontrolujeme mobily, někdy ráno zmateně zjišťujeme, kolik že je vlastně hodin.
A pak přijdou ty drobné domácí grotesky: kolega, který se připojí o hodinu dřív na plánovaný hovor a tváří se, že to tak plánoval. Autobus, který člověk „nemůže stihnout“, ale nakonec chytí s předstihem ještě ten před ním.
U mě doma plní tyhle funkce mikrovlnka a horkovzdušná trouba, mimochodem od téhož výrobce. Obě ukazují čas, ale každá trochu jinak. Na jedné běží o chlup rychleji, druhá zase má zmatené tlačítko „Clock“. Po sedmi měsících se už rozcházejí skoro o dvě minuty, takže posun času je ideální chvíle k jejich srovnání.
Je to takový malý domácí reset, který mi připomene, že i drobný rozdíl v milisekundách se může za čas docela nasčítat. Každý rok znova zjišťuju, jak se na nich hodiny vlastně nastavují. A pak se snažím obě změny potvrdit současně. Povede se to tak napotřetí.
Vědomá psychologická změna
Na posunu času mám rád i ten psychologický efekt. Trochu nás vytrhne z otupující rutiny.
Najednou si všimneme, kdy vstáváme, kdy usínáme, kolik světla nám chybí. Začneme víc přemýšlet o tom, jak vlastně hospodaříme se svým časem. Jestli jím moc neplýtváme, nebo jestli ho máme dost na věci, které jsou doopravdy důležité. Jestli žijeme smysluplně.
Posun času nám ukazuje, že i tak krátký úsek, jako je hodina, může být důležitá jednotka života. Kolik zážitků, rozhovorů, nápadů, ujetých kilometrů, nákupů a dalších věcí se do ní vejde? A přesto jich většina uběhne úplně bez povšimnutí.
Čas není pevný
Možná se jednou posun času zruší a čas zůstane pořád stejný. Původně to mělo nastat už v roce 2021, ale hodil nám do toho vidle covid.
Mně by to bylo trochu líto. Za víc než 30 let života jsem si zvykl. Pravda, dřív jsem měl hodně rád letní čas, dokonce bych ho zavedl celoročně. Jenže i čas odpočinku je hodně důležitý. Přes zimu musíme doplnit energii.
Těch pár minut zmatení, to přetáčení ručiček, to tiché pozorování, jak se mění světlo… to všechno má svůj smysl. Je to malá lekce, kterou potřebujeme.
Každý rok, když nastavuju hodiny na mikrovlnce, mám pocit, že znovu ladím i svůj vnitřní svět. A že čas mi tím říká asi tohle: „Neber mě tak vážně. Jen mě posuň o hodinu a podívej se, jak se všechno rázem promění. V zimě je to úplně jiný svět.“
Anketa
vlastní názor a zážitky autora
