Článek
Psal se 11. listopad roku 1918, když v železničním vagóně v Compiègne podepsalo Německo kapitulační dokumenty. Po více než čtyřech letech skončila nejstrašnější válka, jakou do té doby lidstvo poznalo. I podle optimističtějších odhadů si vyžádala téměř 20 milionů životů. Jako by už tohle nebylo dost špatné, problémy, které ji vyvolaly, rozhodně nezmizely. Naopak.
Západní převaha v koloniích
Koloniální mocnosti vznikaly od 15. století, kdy začali jako první Portugalci podnikat objevné cesty kolem afrického kontinentu. Motivace byla jasná: vyhnout se strastiplné pozemní cestě přes muslimské državy na Středním východě a zajistit si cenné zboží z Indie, a ještě vzdálenějších zemí bez nutnosti placení vysokých cel.
Časem se osvědčilo zboží pouze nedovážet, ale zajistit si po cestě bezpečné přístavy, ve kterých lze na dlouhé cestě doplnit zásoby. Cesta z Portugalska do Indie a zpět mohla trvat klidně dva roky. Z toho důvodu se dodnes v řadě afrických zemí (Kapverdy, Guinea-Bissau, Rovníková Guinea, Angola, Mosambik) mluví portugalsky. Štafetu později převzali Španělé a Nizozemci a od roku 1588, kdy byla zničena údajně neporazitelná španělská armada, také Britové a Francouzi.
Britské a francouzské koloniální impérium představovalo pro domovské země zdroj nesmírného bohatství. To platilo i po zrušení otroctví na počátku 19. století. Přestože se v koloniích už nevyužívala otrocká práce, dovoz koření z Indie, diamantů z Jižní Afriky i všemožných rud z Austrálie byl stále nesmírně výhodný. Důvodem byla zejména hegemonie evropské mocnosti v dané oblasti, tedy skutečnost, že nemusela svádět žádné výrazné konflikty s technologicky rovnocenným soupeřem.
Německo a Rakousko-Uhersko oproti tomu paběrkovaly. Německo sice získalo některé kolonie v Africe (dnešní Togo, Kamerun, Namibie a Tanzanie) a v oblasti Indonésie (dnešní Papua Nová Guinea), jednalo se však pouze o zbytky, které unikly větší pozornosti a přítomnosti Britů či Francouzů. Rakousko-Uhersko nemělo nic a veškeré územní zisky, jako byla Bosna, si muselo tvrdě vybojovat. Po první světové válce, od které si Němci slibovali férovější přístup ke zdrojům v zámoří, navíc Německo o veškeré kolonie přišlo. Rovnováha se tak ještě víc vychýlila.
Kolonie v Africe těsně před vypuknutím první světové války. Dominance Britů (červeně) a Francouzů (modře) je dobře patrná.
Vysoké reparace a laxní přístup
Státy Dohody, tedy Francie a Velká Británie, uložily poraženému Německu vysoké reparace, které byly daleko za hranicí dobrého vkusu. Francie vedle těchto reparací, jež byly v roce 1921 s konečnou platností vyčísleny na nepředstavitelných 6,6 miliardy liber, požadovala konfiskaci německého zbrojního průmyslu v Porúří ve prospěch Francie. Británie takový postup odmítla.
Německo, označené za jediného viníka první světové války, se tak ocitlo v nezáviděníhodné, ovšem pozoruhodné situaci. Splácení extrémních reparací devastovalo jeho ekonomiku, zároveň však registrovalo poněkud vlažný přístup vůči plnění dalších podmínek, jako bylo omezení armády a přístupu k pokročilejší vojenské technice.
Němci s koncem druhé světové války přišli o oba spojence – jak Rakousko-Uhersko, tak Osmanská říše se rozpadly na menší státy. Na východě však z někdejšího nepřítele, carského Ruska, vznikl v roce 1922 Sovětský svaz. A právě s ním navázalo Německo spolupráci. Dodržování podmínek mírové smlouvy z Versailles bylo přímo v Německu přísně kontrolováno, nicméně stepi na východě zůstávaly krátce po ruské občanské válce mimo spojenecké radary.
Právě v Sovětském svazu trénovali Němci posádky letadel, tanků a další těžké techniky, a na oplátku poskytli Sovětům přístup ke svým technologiím. Byl to takový sňatek z rozumu, v době, kdy se ještě ani na jedné straně netušilo, že za necelých dvacet let budou obě země stát proti sobě. Sověti s německými technologiemi a Němci s armádou trénovanou v Rusku. Laxní přístup Britů způsobil, že Němci byli připraveni na pomstu.
Francouzský útok v Ardenách na konci léta 1914. Francouzi tam ztratili za tři týdny více než 200 tisíc vojáků.
Touha po východu
S předchozí kapitolou úzce souvisí okřídlené německé rčení Drang nach Osten, tedy v překladu „touha po východu“ nebo „tah na východ“. Samotný termín vznikl až někdy v polovině 19. století, pojmenovává však historický jev osidlování oblastí na východ od německých zemí – tedy Polska, Pobaltí, Českých zemí, Uher a okolních zemí – německými kolonisty. K tomu docházelo už od vrcholného středověku, kdy německé země dosáhly populačního maxima, které tehdy mohla půda uživit, a lidé se začali stěhovat jinam.
V Českých zemích přicházely nejvýznamnější německé kolonizační vlny za posledních Přemyslovců, zejména za vlády Přemysla Otakara I. (vládl 1197–1230). Obyvatelstvo českých zemí se totiž soustředilo v úrodných nížinách v Polabí a v moravských úvalech, zatímco pohraniční oblasti s původními dubovými a bukovými pralesy a močály zůstávaly liduprázdné. Němci na pozvání českého panovníka pohraničí osídlili, kultivovali a zajistili jeho bezpečnost.
Je to východním směrem, stále a pouze na východ, kam se musí naše lidská rasa rozšířit. Je to směr, který pro expanzi německých obyvatel nařídila sama příroda.
Podobné procesy probíhaly ve všech okolních zemích, kde Němci osidlovali zejména horské oblasti s těžbou nerostných surovin, kde měli oproti slovanským či uherským národům větší zkušenosti. Po staletí tahle symbióza fungovala, protože neexistoval jednotný německý stát. To se změnilo až v roce 1871. A tehdy vstoupila do hry ona touha po východu, který už Němci kdysi kolonizovali, a politická moc nově vzniklé Německé říše apelovala na jejich dávné kořeny. Někteří na tohle volání slyšeli.
Němečtí kolonisté u města Kamenec Podolský na dnešní západní Ukrajině, snad kolem roku 1870. Němci postupně kolonizovali prakticky všechny země na východ od Labe.
Pevnost i žalář národů
Rakousko-Uhersko sice někteří čeští vlastenci s poetickým despektem nazývali žalářem národů, ovšem být v takovém žaláři mělo své výhody. Před rokem 1860 v podstatě neexistovala na západ od hranic podunajského impéria politická moc, která by ho zásadně ohrožovala (když pomineme vzácné výjimky, jako byl Napoleon). Když však došlo ke sjednocení Itálie a vzápětí i Německa, mohly být malé národy v podstatě rády, že jsou součásti tohoto žaláře. Vězení se z pochopitelných důvodů obvykle budují v pevnostech – a právě taková pevnost Rakousko-Uhersko bylo.
Konec první světové války přinesl jeho rozpad. Rakousko-Uhersko bylo nejbližším spojencem Německa a vítězné mocnosti Dohody podpořily požadavky jednotlivých národů na vytvoření vlastních států. Jejich snaha o nezávislou zahraniční politiku byla od počátku odsouzena k zániku.
Bohužel se také utápěli ve vlastních malicherných konfliktech: takzvaná Malá dohoda, uskupení Československa, Rumunska a Jugoslávie, se nejvíce obávalo obnovení Habsburské monarchie, a tak věnovalo pozornost Rakousku a Maďarsku, které byly stejně slabé jako členové Malé dohody. Postupem času navíc vzájemné vztahy mírně ochladly, když se Československo v zahraniční politice orientovalo čím dál více na Francii, Jugoslávie na Itálii a Rumunsko na Sovětský svaz.
Nikdo včas neodhalil skutečné nebezpečí. Po staletích jednoty a řádu ve střední Evropě pod vládou Habsburků a současného naprostého chaosu na západ od jejich impéria se najednou karta obrátila. Za pohraničními horami se probudili dva noví dravci. A byli pořádně hladoví.
Rakousko-Uhersko obsadilo jen jednu zemi – Bosnu a Hercegovinu, a hned to posloužilo jako rozbuška k první světové válce. Na snímku pravděpodobně zadržení Gavrila Principa.
Krize předznamenala diktaturu
Když koncem roku 1929 udeřila po krachu na newyorské burze na světovou ekonomiku hospodářská krize, křehká německá ekonomika, která musela splácet vysoké reparace a tajně financovat výcvik armády v Sovětském svazu, to odskákala nejhůř. Nespokojenost s vládou, která se v očích občanů nebyla schopna postarat o vlastní lid ani vzdorovat požadavkům západních mocností, vyústila v roce 1933 v pád režimu a počátek Třetí říše. V tu chvíli už nemohlo další válku zastavit nic. Smyslem existence Třetí říše byla pomsta za ponížení po první světové válce. Začal druhý poločas.
Z historie je vždycky důležité se poučit. Nástup nacistů v Německu, komunistů v Rusku i fašistů v Itálii k moci měl podobný průběh. Byla krize, ať už hospodářská nebo válečná, vláda země byla neschopná a existovala vrstva mladých lidí, kteří neměli žádnou perspektivu. Právě k nim přišel „vůdce“ a nabídl jim, že když ho budou následovat, mohou získat víc, než o čem kdy snili. Lidé se chtějí především mít dobře a když jim to někdo nabídne, skočí po tom.
Proto bych zbystřil, kdykoli nastává ekonomická krize nebo kdykoli jsme v kontaktu s válkou, jakkoli letmém. Většina lidí bude vždy jednat v zájmu toho, aby se měli co nejlépe, bez ohledu na nějaké morální hodnoty. Je potřeba s tím počítat a vést demokratickou diskuzi se všemi zainteresovanými stranami včas, nikoho neopomíjet, nad nikoho se nepovyšovat. Nabízet řešení a nabízet možnost se na tom řešení podílet. Vláda demokratické země musí mít vždy na paměti, že každého, komu nedá možnost se o sebe řádně postarat, žene do náruče „nepřítele“. A tihle lidé ji nakonec položí.
Obvinění v případu Pivního puče z roku 1924, který skončil fiaskem. Ve vězení Hitler napsal slavný Mein Kampf a v roce 1933 už s podporou značné části obyvatelstva Německo ovládl.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
