Článek
Galové patřili mezi Kelty, skupinu národů, která ovládala před nástupem antických civilizací prakticky celou Evropu. Konkrétně Galové se usadili v dnešní Francii a na okolních územích zejména směrem na východ. V rámci kontaktu s Římem byly podstatné jejich pozice v severní Itálii – takzvaná Předalpská Galie, protože se z pohledu italských národů nacházela před Alpami. Hlavní těžiště jejich moci však leželo za Alpami, v Zaalpské Galii, kterou ovládl až Julius Caesar.
Gallia Cisalpina, tedy Předalpská Galie, ležela v dnešní Itálii jižně od Alp.
Zajímavé i kruté tradice
Řada tradic, kterou si spojujeme s Kelty, se tedy pochopitelně vyskytovala i v Galii. Jednou z nich byli druidové, keltští kněží, jejichž prostřednictvím Keltové uctívali přírodní božstva. Velmi významný byl svátek beltine, jarní rovnodennosti, kdy byly den i noc přesně 12 hodin dlouhé. Aby se dny mohly dále prodlužovat, bylo nutné bohům něco obětovat – a to něco byla lidská oběť. Vybranému člověku byla useknuta hlava a dny se dál prodlužovaly. V případě hromadných obětí byli lidé upalováni v různých dřevěných konstrukcí.
Ve Stradonicích u Berouna se nacházejí pozůstatky jedné z největších keltských opevněných usedlostí, jimž se říkalo oppidum. Jednalo se o předchůdce vesnic a měst, kde žilo pohromadě několik rodů, které živilo zemědělství, chov vepřů a občasné vojenské výboje. Keltští muži nosili dlouhé kníry, o kterých si jeden římský historik zapsal, že jimi „nápoj protéká jako cedníkem“. Od téhož autora víme, že při hodech házeli Keltové vepřové kosti přes rameno, a když byly hromady kostí moc vysoké, rozhrabali je a zasypali vrstvou půdy.
Když bylo potřeba obětovat bohům větší množství lidí najednou, postavila se dřevěná konstrukce, do které byly oběti zavřeny a upáleny.
O hlavu jde až v první řadě
Pro Kelty byly velice důležité hlavy, a to i v náboženské oblasti. Věřili, že useknuté hlavy mají magickou moc a dokážou pronášet proroctví, zejména pokud jsou ve skupinách po třech. Useknuté lidské hlavy se nabodávaly na kůly u vstupů do keltských pevností a nechávaly hnít. V lepším případě se házely do řek a jezer coby oběť bohům. Kdo měl víc hlav, byl důležitější, a proto měli bohové často víc než jednu hlavu. Jedna irská bohyně měla hned tři.
Hlavy, které přibíjeli Keltové na stěny svých domů, byly jiný případ. Ty byly pečlivě namáčeny do cedrového oleje a uchovávány v bezvadném stavu. Jejich majitelé věřili, že přinášejí štěstí. I po letech tyhle hlavy vytahovali a ukazovali návštěvám. Jeden takový návštěvník z Říma si zapsal, že se svými nejoblíbenějšími hlavami by se Keltové nerozloučili, ani kdyby je někdo vyvážil zlatem.
Hygiena lepší než u Římanů
S ohledem na skutečnost, že Keltové při hostinách sedávali na zvířecích kůžích na zemi, jedli rukama a pokračovali v hostině, dokud fyzicky neodpadli, by se zdálo, že už raní Římané museli být nutně na vyšší civilizační úrovni. V oblasti osobní hygieny však byl pravdou pravý opak: Keltové znali mýdlo a používali jej k mytí celého těla stovky let předtím, než ho objevili Římané.
Socha Umírající Gal ukazuje tradiční vzezření Gala: nahého, s knírem a vlasy ztuženými vápnem.
Paradoxem je také to, že ačkoli výše popsané hostiny byly v některých oppidech na denním pořádku, Keltové velice dbali na fyzickou přípravu válečníků a udržování štíhlé postavy. Souvisí to jednak s tím, že keltští muži často bojovali nazí, pomalovaní po celém těle modrou barvou, a chtěli přirozeně vypadat na bojišti dobře, ale také s pokutami, které musel Kelt zaplatit v případě, že přibral natolik, že nebyl schopný zapnout běžný opasek.
Účes důležitější než život
Římský historik Marcellinus poznamenal, že celá jednotka cizinců nebyla schopná klást odpor Galovi, pokud by si zavolal na pomoc svou ženu. Galské ženy totiž na rozdíl od svých mužů netrpěly ideálem štíhlé postavy, takže taková jednotka mohla být velice lehce převálcována. Ideál fyzické krásy se tak vyskytoval především u mužů, kteří byli pyšní také na své vlasy. Bělili si je namáčením do vápna a do bitvy chodili pečlivě učesaní. Proto také nenosili přilbu – ta by jim zničila účes!
A ještě jedna poznámka ke galským ženám: ačkoli si neudržovaly štíhlou postavu jako jejich muži, zkrášlování těla prováděly v podobě malování nehtů, barvení tváří na sytě rudou a natírání obočí na černo šťávou z lesních plodů. Setkání s takto ozdobenou ženou, ač oblečenou, tak mohlo být pro útlocitného Římana stejně děsivé jako s nahým galským mužem natřeným namodro.
Caesar a Vercingetorix
Jak asi plyne z výše uvedeného, jít do starověké bitvy s nagelovaným účesem proti organizované armádě, jejíž příslušníci mají na hlavě přilby, je přirozená nevýhoda. Galové však měli k dispozici stejně schopné vojevůdce jako Římané, takže i přes větší ztráty dokázali Římanům dlouhodobě vzdorovat. V 1. století před naším letopočtem tomu učinil přítrž až Julius Caesar.
Caesar však nebyl úspěšný jen z toho důvodu, že byl jedním z nejgeniálnějších stratégů, jakého Římská republika kdy poznala, a že velel armádě, která bojovala oblečená a s chráněnou hlavou. Římané byli na cizím území, často se ocitali v obklíčení a prakticky v každé bitvě měl početní převahu jejich soupeř, o znalosti terénu ani nemluvě. Caesarova genialita procházela tou nejtěžší zkouškou.
Vercingetorix je pro Francii dodnes důležitý. Tahle jeho socha stojí ve městě Clermont-Ferrand.
Sjednoceným armádám Galie velel Vercingetorix, jeden z kmenových náčelníků. Traduje se, že svou moc nad veškerou Galií stvrdil tak, že jednomu z náčelníků, který se mu odmítal podrobit, nechal useknout uši a vypíchnout jedno oko, a poté ho poslal k jeho kmeni se vzkazem, že takto dopadne každý, kdo se bude protivit Vercingetorixovi.
Římská armáda byla daleko od domova a potraviny pro své lidi a koně musela získávat z okolních keltských měst. Vercingetorix proto uplatnil jednu z nejranějších taktik spálené země – nařídil náčelníkům, aby tato města spálil do základů a všechny lidi přestěhoval do hlavního města. Římané se bez jídla brzy ocitli v zoufalé situaci.
Příčiny pádu Galie
Hlavní město se nazývalo Avaricum a bylo chráněné mohutnými kamennými hradbami s příkopem. Caesar nařídil stavět obléhací věže s padacími mosty, které plánoval využít k obsazení hradeb. Vercingetorix však nebyl dnešní a za hradbami postavil ještě vyšší věže, ze kterých na Římany jeho vojáci shazovali ohnivé koule. Krize nastala, když Římané začali zasypávat příkopy kmeny stromů. Keltové pod nimi vykopali tunel a kmeny zapalovali, nezvládali je však likvidovat dost rychle.
Když se Římané začali dostávat na hradby, spustil se déšť. A v tu chvíli se projevila naplno slabost keltských tradic, totiž kultu krásy, kterým Římané, nebo minimálně jejich armáda, v této době tolik netrpěli. Bránící se Galové na hradbách, kteří byli vystaveni silnému lijáku, se běželi schovat, aby jim déšť nezničil účes, a Římané mezitím zdolali hradby.
Po pádu města Avaricum došlo k poslední a rozhodující bitvě u Alesie. Nejlepší muži Vercingetorixe unikli masakru v Avariku a náčelník je rozeslal k ostatním kmenům s žádostí o pomoc. Když k Alesii přitáhl Caesar, nařídil město obehnat ve vzdálenosti asi dvou až tří kilometrů další linií hradeb, které jeho muži obsadili. Obránci se tak nemohli dostat ven a posily, přicházející ze všech směrů, se zase nemohly dostat dovnitř. Nakonec se musel Vercingetorix vzdát.
Rekonstrukce jednoho z keltských oppid, které leželo na území dnešního Bavorska.
Bylo to jen o účesu?
Je otázka, nakolik byla porážka u města Avaricum rozhodující pro celou Galskou válku. Není pochyb o tom, že Caesar byl nesmírně schopný vojevůdce, Vercingetorix mu však velice zdatně sekundoval. Nebýt toho, že se při útoku Římanů na hradby spustil déšť, který ohrozil stav vlasů galských obránců, mohly se dějiny odvíjet úplně jiným směrem. Do toho okamžiku to vypadalo spíš na patovou situaci.
S nadsázkou tak můžeme říci, že obavy Keltů o kvalitu účesu způsobily pád Galie a její podrobení Římskou republikou (jejíž čas se už povážlivě krátil), a vzestup Julia Caesara, který konec republiky uspíšil. Kdyby tehdy byly spolehlivější modely předpovědi počasí a Keltové si připravili nějaké deštníky nebo přístřešky, pod kterými se dalo bojovat v suchu, mohlo tohle všechno dopadnout jinak. Bez obsazení Galie by Římané nikdy nemohli dobýt ani Británii.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
Děsivé dějiny: Prohnilí Římané. Terry Deary, Martin Brown, 1994.
