Článek
„Bolivijský mnohonárodnostní stát,“ přečte můj společník oficiální název země, která je naším dalším cílem, a po hodně dlouhé době prvním na západní polokouli.
„Ano,“ přikývnu, „musel bys umět čtyřicet jazyků, aby ses tam domluvil úplně s každým.“ Je to pravda: podle ústavy z roku 2009 má status úředního jazyka v Bolívii španělština a 36 dalších indiánských jazyků. Například encyklopedie Britannica však uvádí, že těchto domorodých jazyků se používá nejméně 39. Před rokem 2009 byly úředními jazyky vedle španělštiny jenom ajmarština a kečuánština. Při dvanácti milionech obyvatel to vychází v průměru jen asi 300 tisíc mluvčích na jeden jazyk.
Vidět plameňáky ve volné přírodě je úplně o něčem jiném než v zoo.
Za největší solnou plání na světě
Bolívii jsme si nevybrali náhodou. Její horská poloha, světoznámé pláně tvořené vysušenými slanými jezery, jezero Titicaca, plameňáci a andské velehory ji přímo předurčují k tomu, aby se stala vyhlášenou cestovatelskou destinací. A přece je množství turistů, které sem míří, dost omezené. V podstatě všechny okolní země jsou vytíženější. O důvod víc zamířit právě sem.
Naší první základnou je město Cochabamba nacházející se přibližně uprostřed země. Místní letiště, ač velice frekventované, nabízí v podstatě dva spoje: na jih do Sucre a na sever do hlavního města La Paz. To je s nadmořskou výškou 3650 metrů nad mořem nejvýše položeným hlavním městem na světě. Využívá toho i bolivijská fotbalová reprezentace, která do hlavního města přesunula své kvalifikační zápasy na MS 2026. Soupeřům se tam hodně těžko dýchá.
Město Cochabamba má příjemně středověký ráz. Tedy až na obligátní dráty, které jsou morem všech větších měst Latinské Ameriky i jihovýchodní Asie.
Jsme tu však kvůli přírodě, a tak si najmeme průvodce, se kterým se vypravíme na západ, pod andské hřebeny. Tady najdeme největší solnou pláň světa Salar de Uyuni. V pleistocénu (tedy z geologického hlediska ještě včera) tu bylo obrovské jezero Ballivián, jenž po vyschnutí vytvořilo tuhle nádheru. Tedy jeho jižní část, z té severní zůstalo dodnes jezero Titicaca. Bylo to jezero dvakrát větší než Česká republika. Pláň nedaleko hřebenů And odráží oblohu jako sklo. Je neskutečné se tu procházet a projíždět v terénních autech.
Solná pláň Salar de Uyuni je neskutečně divácky atraktivní.
Plocha pláně je jako sklo a úplně stejně všechno odráží. Je to nadpozemský zážitek.
Na pár turistů tady narazíme, což není divu. Faktem ale je, že na pláni, jejíž rozloha je srovnatelná s rozlohou Středočeského kraje, se značně rozptýlí. Na druhou stranu i pokud jsou od nás pět kilometrů daleko, stále je vidíme. Je to asi nejrovnější plocha, kterou jsem kdy v životě viděl. Počítám do toho i všechny světové oceány.
Památka na železniční éru
Bolívie má podle mapy spoustu silnic, jak však záhy zjišťujeme, ne všechny jsou asfaltované. Je to naprosto pochopitelné: při nízké hustotě zalidnění a v drsných horských podmínkách by bylo neschůdné je dlouhodobě udržovat. Není to tedy evropský standard, svému účelu však poslouží. Nakonec nikam nespěcháme, máme spoustu času kochat se horami, jezery a přírodou kolem.
Můj společník podotkne, že střed pláně Salar de Uyuni, kterou právě opouštíme, leží jen necelých 300 kilometrů od Tichého oceánu. S úžasem zjišťuji, že je to pravda. Akorát autem by to bylo tak osm až deset hodin cesty. Cest přes Andy totiž není mnoho. Jejich hřeben na bolivijsko-chilské hranici dosahuje místy nadmořské výšky i 6000 metrů nad mořem.
Hřbitov vlaků u města Uyuni je památkou na těžební éru Bolívie.
Dnes se vlaky pomalu rozpadají a jsou v podstatě jen vděčným objektem pro fotografy.
Než se vydáme úplně na sever, zastavíme se u města Uyuni, podle kterého je celá pláň pojmenovaná. Nachází se zde hřbitov vlaků. Před více než sto lety se tu těžila spousta nerostných surovin, které se dopravovaly po železnici k už zmíněnému pobřeží Tichého oceánu. Ve spolupráci s britskými inženýry vyrostla sice jen část plánovaných spojů, Bolívie však díky tomu prosperovala. Kolem druhé světové války byla většina nerostů vytěžena a spory se sousedním Chile uspíšily konec téhle éry.
Pomalu se rozpadající vlaky sžírané rzí zůstávají vzpomínkou na železniční éru země, kde v současnosti jezdí jen čtyři vlakové spoje pro osobní přepravu. To není v horských oblastech nic překvapivého, v Evropě stačí vyjet na Balkán. Za chorvatským Splitem můžete na vlaky prakticky zapomenout. Tenhle hřbitov má svoje kouzlo. Pro fotografa je to úplný ráj.
Jedno z tyrkysových jezer v Bolívii. Místní jezera jsou zajímavá tím, že barvu oblohy opravdu moc neodrážejí.
Nazvat bolivijská jezera skupinou „padesáti odstínů modré“ by bylo nefér. Je tu i řada jiných barev. Ta modrá ale prostě vypadají nejlíp.
La Paz a jezero Titicaca
Cesta na sever, do hlavního města La Paz, trvá čtyři dny. A to se přesouváme jen z jižní části Bolívie do té střední. Na sever tentokrát ani nenahlédneme. Mapa je v tomhle případě trochu matoucí. Bolívie sousedí s obrovskými státy, jako je Brazílie a Argentina, a vedle nich vypadá malá. Větší je i Peru. Pořád je ovšem řeč o zemi, jejíž rozloha přesahuje milion kilometrů čtverečních. Vezměte třikrát Německo, a stejně musíte přihodit ještě Albánii, abyste téhle velikosti dosáhli.
Vysokohorská jezera pod masívy And se prezentují zádumčivou černou.
Některé vrcholky přesahují pět i šest tisíc metrů nad mořem. Nejvyšší hora Bolívie, vulkám Sajama, má 6542 m n. m.
Jestliže jsou v životě jisté jen smrt a daně, tak v Bolívii k tomu přidejte zasněžené hory a slaná jezera.
Ještě je třeba upřesnit tu záležitost s hlavními městy, která možná někoho zarazila. Bolívie má v podstatě dvě hlavní města. La Paz, do kterého po čtyřech dnech krásných horských scenérií s lamami, plameňáky, modrými, zelenými, růžovými a bílými jezery, zasněženými vrcholky a solnými pláněmi konečně vjíždíme, je sídlem vlády. Sucre, jenž leží asi 600 km na jihovýchod od něj, je ovšem sídlem soudní moci, a podle zákona tedy hlavním městem. Za mě je vláda důležitější.
O asfaltových silnicích si tu můžete nechat jen zdát. Přesto je jízda po téhle zemi neskutečný zážitek.
Někde jedete po dně pravěkého jezera, jinde po takovéhle pláni. Trsy rostlin alespoň vyčistily spodek auta.
Bolivijská krajina často hraje všemi barvami. Tady už chybí jen nějaké to růžové nebo tyrkysové jezero.
Ubytujeme se v cenově přijatelném hotelu na předměstí La Paz, kde jsme v nadmořské výšce jen asi 3000 metrů nad mořem. Pro nás je to i tak náročné. Ve vzduchu je velké množství prachu z okolních plání a dýchá se tu těžko. Jsem rád, když druhý den vyrazíme k jezeru Titicaca. Je to jen asi hodina cesty.
Z města La Paz lze vyrazit i opačným směrem, na cyklistickou trasu v horském pralese. I přes nebezpečnost si vyžádala za posledních 30 let jen asi 18 životů.
Město La Paz má čtyři tváře: velkoměsto, prales, velehory a jezero Titicaca. Všechny se vám zaryjí pod kůži.
Jezero Titicaca je nejvýše položeným splavným jezerem světa. Má i komerční lodní dopravu.
Jezero Titicaca je největší sladkovodní jezero v Jižní Americe. Jak už bylo řečeno, je pozůstatkem severního ramene obřího jezera Ballivián, jehož většina vyschla před pár desítkami tisíc let. Pro místní obyvatele je to posvátné místo. Indiáni tvrdí, že jezero je bezedné, a není to daleko od pravdy: dosud provedená měření ukázala, že průměrná hloubka je větší než 100 metrů. Někde je to ovšem i dvojnásobek.
Prapůvod brambor a rychlý konec Inků
Českou kuchyni si dnes nedokážeme představit bez brambor. Ještě před pár stovkami let však Evropané o jejich existenci neměli ani tušení. Právě tady, na březích jezera Titicaca, se začaly brambory poprvé pěstovat. Stálá teplota hladiny, která se celoročně pohybuje kolem 12 °C, vytvořila v okolí vhodné podmínky pro zemědělství.
Právě odtud, od jezera dávných Inků, pocházejí Evropany tolik oblíbené brambory.
Za soumraku by člověk ani nevěřil, že je u jezera Titicaca, a ne někde v rušném přístavu ve Španělsku nebo v Itálii.
Na bolivijském Ostrově slunce podle legendy sestoupil první Inka na planetu Zemi a založil Inckou říši.
Jezero je rozdělené na dvě skoro stejně velké části: západní peruánskou a východní bolivijskou. Na jezeře je spousta ostrůvků, z nichž mnoho je obydlených, a najdeme tam i celou řadu památek na incké osídlení. Podle legendy první Inka, Manco Capac, sestoupil přes skálu na Ostrově slunce poprvé na Zemi. Tenhle ostrov je dnes součástí Bolívie.
Jako všude na světě, kde starobylé říše místních obyvatel zničila expanze evropských dobyvatelů, pociťuji i tady určitou lítost. Podobný osud jako původní obyvatele v Mexiku postihl zhruba ve stejné době, tedy v 16. století, i Inckou říši v Peru a Bolívii. Skupina španělských dobrodruhů v touze po zlatě a vládě nad novými zeměmi během pár měsíců zničila stát, který předtím přetrval staletí.
Západ slunce nad klidnější částí jezera.
Bolívie člověka uchvátí mnoha způsoby. Je to ideální místo pro fanoušky vysokohorské turistiky, atraktivních panorámat s jezery, znalce historie, milovníky zvířat i lidi závislé na adrenalinu. Já jsem všechno z toho, a tak jsem si v jedné z pouhých dvou vnitrozemských zemí celé Latinské Ameriky připadal jako v krásném snu. To moře nám tentokrát vůbec nechybělo.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
