Článek
Jako obvykle dojdu s nákupem – dnes malým: losos, citronová zmrzlina a batáty – k samoobslužné pokladně, v klidu si namarkuji zboží, položím ho vedle, nahraju věrnostní kartičku z mobilu, zaplatím kartou, vše si volným tempem uložím, natáhnu si čepici a rukavice a jdu. Takhle jsem si to maloval v hlavě, když jsem se blížil k pokladnám svého oblíbeného Tesca na jihozápadě Prahy. Bohužel jsem měl tentokrát smůlu: samoobslužné pokladny byly zavřené.
Peklo ve frontě
Všichni lidé, kteří zrovna nakupovali, se tísnili u klasických pokladen. Oceňuji Tesco za to, že výjimečně otevřelo čtyři, protože za běžného provozu funguje jen jedna, maximálně dvě. Deset nebo dvanáct dalších je permanentně neobsazeno. Devadesát procent lidí přirozeně chodí na samoobslužné pokladny.
Protože jsem i tak byl asi desátý v řadě, měl jsem čas se nad tou situací zamyslet. Jednou za dva roky samozřejmě přežiju kontakt s pokladní, moje myšlenky se však s lehkým pobavením ubíraly směrem k Bille, která asi před 8 lety zavedla systém, že pokud jsou ve frontě před vámi víc než čtyři zákazníci, dostanete poukázku na zboží zdarma. Asi dvakrát jsem toho zkusil využít, ale vždy se mi dostalo odpovědi, že člověk poskytující poukázky je zrovna nepřítomen, nebo něco podobného.
Kontakt s lidmi totiž není vždy výhodou. Pocítil jsem to i teď: když jsem vyložil své tři položky na pás, natáhl se na špičkách pro štafetový kolík označující další nákup a položil ho za ten svůj, ihned jsem dostal do žeber košíkem nedočkavé rodinky za mnou. Nakupovali zřejmě pro případ, že by zítra začala třetí světová, jejich košík byl vrchovatý a jak postupně skládali jeho obsah na pás, posouvali kolík kupředu, takže zmrzlina mezi lososem a batáty čím dál víc připomínala něco přejetého.
Protože jsem si vypěstoval určitou asertivitu, třikrát jsem odstrčil nákup za mnou zpět a s uspokojením zaznamenal, jak na konci pásu spadl pytlík s rohlíky a všude je rozsypal. Zatímco žena šla promptně pro nové pečivo, její manžel si mumlal pod vousy něco o blbečcích, co se neumí mezi lidmi chovat.
Zhruba třetina toho, co obsahoval košík rodinky za mnou. Očekávám, že touhle dobou už jsou zavření v bunkru.
Peklo u pokladny
Když jsem konečně přišel na řadu, pokladní, aniž by odpověděla na pozdrav, namarkovala všechny položky během asi dvou sekund a do toho ještě něco vychrlila, patrně zda mám věrnostní kartičku. S ohledem na to, že žádná z mých tří položek neměla s kartičkou slevu, rozhodl jsem se nezdržovat a odpověděl jsem automatické „ne“.
Zaplatil jsem kartou a šel jsem si v klidu uložit nákup do batohu, zatímco pokladní už odbavovala další nákup. Jenže za zarážkou oddělující nákupy teprve začalo to pravé peklo: jogurty, celery, lahve Coca Coly, chipsy, deset kilo kuřete, to všechno létalo na jednu hromadu. Litoval jsem jen toho, že nemám baseballovou pálku, abych položky, které přeletí ke mně, odpaloval zpět. Když mi jeden obzvlášť obrovský celer podrtil lososa, dal jsem se moudře na ústup. Rukavice jsem si nasazoval až na parkovišti.
Slepá vývojová větev
Není pochyb o tom, že výše uvedená situace je trochu výjimkou, podle mého však nemůže být pochyb o tom, že klasické pokladny představují slepou vývojovou větev nakupování. Koneckonců jediný úkon, který pokladní u pokladny udělá za nás, je načtení cenovky zboží do systému. Všechno ostatní: výběr a umístění zboží do košíku, cesta k pokladně, vyložení zboží z košíku, naložení do tašky, zaplacení i odchod se zbožím z obchodu probíhá naprosto identicky i u samoobslužné pokladny.
Absolutně proto neberu argumenty zastánců klasických pokladen, že mají svoje místo, protože přece jsem klientem prodejny, která se musí starat o to, abych tam náhodou nedělal něco navíc. Lidé zlatí, ze sedmi úkonů, které v prodejně typicky provádíte, vám klasická pokladna zajistí pouze jeden. Nehledě na to, že pokud vyndáváte zboží z košíku a dáváte do tašky, můžete pohyb vést přes snímač, který zboží načte. Klasická pokladna vám tudíž nešetří ani námahu, ta je tam naopak větší.
Vyspělejší země jdou příkladem
Ve Švýcarsku nebo v Norsku, což jsou země, které udávají trendy do budoucnosti, vidíme celou řadu prodejen, kde už na klasickou pokladnu obsazenou člověkem nenarazíte. Příchod do obchodu, vybrání zboží i zaplacení probíhá – pod dozorem kamer – bez jakéhokoli kontaktu s prodavačem. Někteří introvertněji založení lidé to ocení samo o sobě, i kdyby to nebylo ve frontě o nervy.
Samozřejmě v zemích s rostoucí kriminalitou, jako je třeba Německo, Velká Británie, Švédsko nebo Francie, zůstává otázkou, jak se k automatizovanému prodeji postavit. Je však nesporné, že pokud pokladní dělá pouze to, že máchne zbožím nad snímačem čárových kódů, je jedním z prvních povolání, které bude (a už leckde je) nahrazeno robotem.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
vlastní výjimečný zážitek autora s klasickou pokladnou
