Článek
Je prvního ledna odpoledne. Krajinu kolem Duchcova pokrývá tenká vrstva jinovatky a celé Podkrušnohoří působí jako pohádka mezi zimním snem a rozplývající se mlhou. Ten den nepřišlo žádné výrazné sněžení, jen chladná noc, mírná vlhkost a mráz, který na pár hodin proměnil obyčejná pole, cesty a stromy v bílé sklo a záclony zářící čistotou a nedotčeností.
Když jsme vyrazili polní cestou vzhůru směrem k Liptické vyhlídce, měl jsem pocit, že kráčíme krajinou, kterou si někdo musel vysnít. Město se zvedalo nad mlhu jako pastelový obraz, větve stromů se leskly jak cukrářské dekorace a rákosí u cest mělo až křehký, křišťálový povrch. Přitom to všechno trvalo sotva dvě hodiny. Než jsme se vrátili zpátky, jinovatka spadla, barvy krajiny zteplaly a svět přešel ze zimy do nádechu jara.
Právě tahle pomíjivost z toho odpoledne udělala jeden z nejsilnějších zimních zážitků posledních let.
Není to vyloženě ladovská zima, ale nemá to k ní ani kdovíjak daleko.
Nová příroda pod jinovatkou
Rekultivovaná Liptická oblast je zvláštní, ale krásné místo. Ještě před dvěma desetiletími tu byla téměř holá krajina: obvyklé stopy po těžbě a prašné cesty vedoucí odnikud nikam. Dnes tu rostou mladé lesy, vznikly desítky tůní, jezírek a dlouhé kilometry přirozených tras, které se rok od roku víc propojují s městem.
V zimě je to úplně jiný svět. Krystalky jinovatky a ledu zvýrazní kontury tak, až krajina působí přísněji i jemněji zároveň.
Zamrzlé hladiny vytvářejí působivý obraz. Šedomodrá plocha s drobnými pahorky uvězněného sněhu, na které se láme světlo jako v matném skle. Ticho je přerušované jen křupnutím ledu nebo vzdáleným zašustěním ptáků ve větvích. Člověk tu snadno zapomene, že je jen pár stovek metrů od domů a městských parků „tam dole“.
Ten kontrast zdůrazňuje i počasí. Zatímco město dole je takové barevnější, tady nahoře působí všechno jednoduše, až minimalisticky. Zima se tu drží déle, a když na větev usedne jinovatka, vypadá to, jako by do téhle krajiny patřila odnepaměti.
Na zimní obloze kouzlí i mraky se sluncem. Jen krátce.
Zamrzlá vodní hladina jezírek je synonymem klidu.
Budovy města, vystupující v dálce, jsou v lehkém oparu jako přízraky.
Město v mrznoucí mlze
Z vyhlídky působí město jako sen. Domy splývají jeden s druhým, červené střechy se ztrácejí v jemné mlhou a jednotlivé dominanty vystupují o to výrazněji. Kostel, věže, několik komínů. Duchcov takhle působí méně „průmyslově“ a o dost klidněji, skoro lázeňským dojmem. Je to jiný pohled, než jaký člověk zná z ulic. Tady je z města tichá silueta, hladká a čistá.
K příjemné atmosféře přispívá i to, co odtud není vůbec vidět: žádná doprava, žádné reklamy, žádný pohyb, žádné vřískající děti. Jen nevelké město, klidně usazené v krajině. Po letech strávených v Praze mě tenhle moment vždycky upřímně překvapí a zklidní. Je to kontrast, který nepůsobí uměle. Je přirozený, protože tohle zima s krajinou dělá. Přikryje ji a spojí vše v jeden obraz.
Možná právě proto je výhled odtud jeden z nejlepších způsobů, jak začít nový rok. Neomrzí se.
Les v hávu jinovatky má až pohádkový nádech.
Zimní detaily
Zima v nově vzniklé přírodě ještě jedno kouzlo: detaily, kterých by si člověk jinak vůbec nevšiml. Praskliny bořící se do ledu jako síť tenkých čar. Malé bílé tečky uvězněné těsně pod povrchem, jako by to byly hvězdy zachycené v hluboké tmě. Traviny, které pod tíhou jinovatky získávají podobu jemných kresbiček, a někdy díky tomu působí až exoticky.
Když se zastavíte a na okamžik zatajíte dech, uslyšíte ticho ledu. Všechno je tu pomalejší, soustředěnější, ospalejší. Zima se projevuje nenápadně, ale když její detaily objevíme, vypadají jako z jiného světa. Často vydrží jen pár minut, než se slunce zhoupne přes horizont nebo se zvedne vítr. V prosinci a v lednu musí člověk využít každý moment se slunečními paprsky.
Suchozemský přístav
Horní část rekultivované oblasti je v zimě působivou scenérií. Dřevěné konstrukce připomínající lodní stožáry, natažené do pravidelné linie, vytvářejí siluetu, kterou člověk nepřehlédne. V létě působí celkem nenápadně, ale v zimním tichu se změní na jakousi symbolickou flotilu, uvězněnou mezi lesem, sněhem a oblohou.
Jinovatka je obkresluje do jemných linií a vše, co je kolem, je vlastně jenom komparz. Silueta hor v dálce je krásně doplňuje. Je to místo, kde máte chuť se zastavit na delší chvíli, protože působí klidně, jasně a trochu neskutečně. V zimním světle vyloženě září. Možná by to člověka na první pohled nenapadlo, ale tohle přístaviště je extrémně fotogenické.
Největší suchozemské přístaviště v Česku najdete na Liptické vyhlídce.
V zimní krajině vynikne tahle kuriozita nejlépe.
Návraty, které nepřestanou překvapovat
Na Liptickou vyhlídku chodím už dobrých dvacet let. Viděl jsem ji jako měsíční krátery, později jako souboj přírody se zdevastovanou krajinou a teď jako místo, které působí nenápadně, ale po vítězství lesa nad člověkem má obrovskou sílu.
Každý rok se něco změní: doroste nový strom, břeh jezírka zaroste rákosím, někde vznikne nová pěšina. Jen zima dokáže všechny tyhle změny vytáhnout na povrch a přetvořit je do čistého obrazu.
Letos to byly právě ty dvě hodiny, na které zima převzala jasně nadvládu. Všechno najednou fungovalo: mlha, jinovatka, světlo i ticho. Jak jsme scházeli zase dolů, oteplovalo se, jinovatka mizela před očima jako ve zrychleném videu. Krajina se během chvíle vrátila k normálu, trochu nudnějšímu.
Možná právě proto mám z toho dne i po téměř roce tak silný pocit. Krátké okamžiky mají totiž někdy větší hodnotu než dlouhé měsíce. Tohle byl přesně jeden z nich.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
vlastní zážitek autora z okolí rodného města
