Článek
Historické velkofilmy nám obvykle středověká města vykreslují jako malebná místa, kde se po čistých dlážděných ulicích procházejí dámy v honosných šatech a udatní rytíři.
Pokud byste ale měli možnost nastoupit do stroje času a vystoupit na Starém Městě pražském v první polovině 14. století, pravděpodobně by se vám okamžitě zvedl žaludek. Skutečná realita měla k romantice nesmírně daleko.
Lesk a zápach středověké Prahy
Středem pražských ulic tekla otevřená stoka plná splašků. Kolem ní se vrstvil koňský trus, tlející zbytky jídla a zvířecí vnitřnosti, které řezníci bez skrupulí vyhazovali přímo před své krámy.
Když v létě uhodila horka, nad Prahou se vznášel tak nesnesitelný zápach, že i král musel uniknout na své venkovské hrady. A když na podzim zapršelo? Město se proměnilo v jedno velké páchnoucí bahniště, v němž lidé i koně doslova tonuli.
Možná si říkáte, že tehdejším lidem to nevadilo, protože v tom vyrostli. Rozhodně nebylo.
Středověká Praha byla ambiciózní evropskou metropolí a její obyvatelé i panovníci moc dobře věděli, že takový nepořádek znamená jediné: vážné zdravotní problémy lidí i zvířat.
Vymysleli proto systém, který nápadně připomíná naše dnešní poplatky za popelnice nebo fondy na opravu silnic. Jenže tam, kde se shromáždí veřejné peníze, se v českých zemích odjakživa objeví stejný problém: korupce.
Dlažební reforma Jana Lucemburského
Zásadní zlom měl nastat kolem roku 1330. Král Jan Lucemburský, který sice v Čechách trávil málo času, ale o to víc potřeboval, aby jeho sídelní město působilo reprezentativně i bez něj, se na jeho mizerný stav už nemohl dívat. V letech 1329 a 1331 vydal přísná nařízení, která měla z Prahy udělat moderní město.
Král rozhodl, že každá významná ulice na Starém Městě musí být vydlážděna pevným kamenem. Aby mohl tuhle reformu financovat, zavedl vůbec první „dlážební“ povinnost. Majitelé domů museli na vlastní náklady zaplatit vydláždění úseku přímo před svým prahem.
Český král Jan Lucemburský na miniatuře z přelomu 14. a 15. století. Právě on svými nařízeními z let 1329 a 1331 odstartoval velkou reformu dláždění Prahy. Zapomněl ale na kontrolu.
Ještě podstatnější byl ale jiný postup: na městských branách se začalo od projíždějících obchodníků vybírat speciální mýto zvané pavedura neboli dlážebné.
Každý povoz, který vezl do Prahy zboží, musel odevzdat mince do speciálního fondu. Z něj město plánovalo nakupovat křemencové kameny a platit takzvané rakatníky – středověké popeláře a dělníky, kteří měli svážet odpad za hradby a čistit městské příkopy.
Do městské pokladny začaly proudit obrovské sumy peněz. Měšťané si oddechli v naději, že se konečně zbaví všudypřítomné špíny. Jenže podcenili kreativitu svých vlastních radních.
Středověký tunel: Kam mizely peníze?
Když král Jan Lucemburský zavedl povinné dlážebné mýto, vyřešil tím sice příjmovou stránku rozpočtu, ale fatálně podcenil kontrolní mechanismy. Správu nad vybranými penězi totiž svěřil do rukou těch nejméně vhodných osob – samotných konšelů.
Na papíře měl fond fungovat naprosto transparentně: vybrat peníze na branách, najmout lidi, nakoupit křemencové kameny a vydláždit město. Jenže realita v podání pražské elity vypadala úplně jinak.
Městští radní rychle pochopili, že kontrola od naštvaných občanů jim nehrozí a král je věčně na válečných taženích v cizině. Z fondu na čisté ulice se tak prakticky přes noc stala soukromá peněženka pražské honorace. Peníze se sice od obchodníků na branách dál nekompromisně vymáhaly, ale k dělníkům s lopatami a kameníkům už nedorazily.
Kam tedy mizely? Tehdejší konšelé byli mistři v kreativním účetnictví. Ze získaných peněz se začaly financovat velkolepé městské hostiny pro vzácné hosty, kupovalo se luxusní víno a radní si z nich vypláceli štědré odměny za „náročnou správu úřadu“.
Když měl nějaký spřízněný měšťan finanční nouzi, městská rada mu z fondu poskytla „půjčku“, kterou už samozřejmě nikdo nikdy nevrátil.
A pokud se v Praze přece jen dláždilo? Kroniky naznačují, že nový pevný kamenný povrch záhadně vznikal pouze v ulicích, kde bydleli sami radní a jejich rodiny. Chudší čtvrti a tržiště zůstávaly dál zanesené vrstvami odpadků a hnoje.
O vzácnosti dlažby svědčí i název ulice spojující dnešní Senovážné náměstí s Hybernskou: Dlážděná.
Když Karlovi IV. došla trpělivost
Systémový podvod fungoval řadu let. Jenže Praha pod nánosem špíny doslova kolabovala. Zápach v letních měsících byl skutečně neúnosný, městem se šířily nákazy.
Běžní Pražané byli vzteky bez sebe. Daň z každého povozu sice poctivě platili v ceně dražšího zboží, ale na trh přesto museli chodit po kolena v blátě a výkalech. Situace se stala tak kritickou, že stížnosti zoufalých měšťanů nakonec doputovaly až k uším nového panovníka, syna Jana Lucemburského Karla IV.
Otcův systém mýta byl sice vymyšlen skvěle, ale Karel IV. si uvědomoval, že bez tvrdé kontroly nelze české země spravovat. Že pražští konšelé peníze otevřeně tunelovali, víme bezpečně z dochovaných královských listin. Císař musel v průběhu své vlády poslat na Staroměstskou radnici několik nekompromisních a velmi ostrých vytýkacích listů.
V nich otevřeně a bez diplomatických servítek obviňuje pražské konšely z toho, že „vybrané dlážebné peníze používají na úplně jiné věci, zatímco město zůstává neschůdné a plné zápachu“.
Otec vlasti, známý svým smyslem pro pořádek a urbanismus, tehdy radním drsně pohrozil: pokud okamžitě nepřestanou s odkláněním financí a nevrátí peníze tam, kam patří, sebere Starému Městu právo toto lukrativní mýto vybírat a správu nad penězi předá královským úředníkům.
Pro konšely to byl šok. Hrozilo, že přijdou o svůj nejlepší zdroj nelegálních příjmů.
Středověká protikorupční revoluce
Na rozdíl od moderní doby, kdy korupční kauzy a odklánění veřejných peněz často vyšumí do ztracena v nekonečných soudních tazích, byla za Karla IV. trpělivost obyvatel podstatně kratší.
Strach z královských trestů sice pražské konšely načas přiměl k větší opatrnosti, jenže touha po snadném zisku byla silnější. Nekontrolované podvody s městským rozpočtem pokračovalo i za vlády Karlova syna, Václava IV.
Gotická plastika krále Václava IV. ze Staroměstské mostecké věže. Za jeho slabé vlády dosáhlo zneužívání městských peněz vrcholu, což vedlo k obrovské frustraci obyvatel.
Dlouhodobá frustrace Pražanů z toho, že vrchnost rozkrádá daně, zatímco oni žijí ve špíně a nemohou se domoci práva, vřela pod povrchem desítky let. Mnoho lidí si myslí, že slavná první pražská defenestrace v roce 1419, kdy byli konšelé vyhozeni z oken Novoměstské radnice na kopí husitského davu, byla čistě náboženskou záležitostí.
Historici však podotýkají, že náboženská jiskra padla do sudu prachu, který byl naplněný hlubokým sociálním a ekonomickým hněvem.
Lidé nevzali do rukou zbraně jen kvůli víře, ale hlavně protože měli plné zuby arogance pražských radních. Ti vesele bohatli, zvyšovali poplatky, kašlali na infrastrukturu města a ignorovali stížnosti řemeslníků.
Vyhození z oken tak nebylo jen teologickým trestem, ale v podstatě radikálním středověkým „protikorupčním zásahem“ samotných občanů, kterým definitivně došla trpělivost s desítkami let mizerné správy města.
Auta místo koní, ale chamtivost zůstala
Když se dnes procházíte po Staroměstském nebo Václavském náměstí, těžko si představíte, že kráčíte po místech, která kdysi tonula v nánosech odpadků kvůli chamtivosti středověkých úředníků.
Za těch víc než 600 let se toho změnilo opravdu hodně. Vyměnili jsme koňské povozy za tramvaje a auta, otevřené stoky uprostřed ulic za moderní podzemní kanalizaci a středověké mýto za sofistikované dotační programy Evropské unie.
Jedna věc však zůstala naprosto neměnná: naše lidská nátura. Touha nasypat si do vlastní kapsy z veřejného fondu, pokud se nikdo nedívá, provází lidstvo napříč staletími.
Až budete příště v ranních zprávách číst o předražené státní zakázce, zmanipulovaném dotačním projektu nebo o tom, že se opravy silnic v našem městě opět záhadně protahují, nemusíte propadat depresi. Prožíváte to samé, co vaši předkové v pozdním středověku.
Jen s tím rozdílem, že tehdejším tunelářům hrozilo, že místo politického důchodu skončí pod okny radnice.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
