Článek
Raoul Wallenberg se narodil 4. srpna 1912 v jedné z nejbohatších rodin ve Švédsku, jejíž členové byli odnepaměti významní finančníci, průmysloví magnáti, diplomaté i vlivní představitelé církve. Stejně jako řada jeho příbuzných studoval i mladý Raoul v USA, konkrétně architekturu na Michiganské univerzitě. Jeho budoucnost však měla být v bankovním sektoru: ve 24 letech jej jeho rodina, která byla židovského původu, avšak několik generací zpět konvertovala ke křesťanství, vyslala na zkušenou do (tehdy palestinské) Haify.
Smysl života v pomoci druhým
Právě v Palestině si začal uvědomovat závažnost nacistické hrozby, když sledoval dramatický přísun uprchlíků z Evropy. Jen v samotné Haifě vzrostl počet Židů z nižších jednotek tisíc v roce 1936 až na 50 tisíc počátkem roku 1939. Právě v roce 1939 se Raoul vrátil do Švédska a začal obchodovat s potravinami jako partner maďarského obchodníka Kolomana Lauera, který také uprchl před nacisty. Protože Wallenberg hovořil plynně několika jazyky a byl křesťan, mohl neomezeně jezdit do zemí ovládaných nacisty a obchodovat tam.
Raoul Wallenberg byl vnímavý člověk, a tak jím velice otřáslo, čeho byl na svých cestách po okupované Evropě svědkem. Jeho práce ho těšila čím dál tím méně. Když někdy v roce 1942 viděl britský film o starém roztržitém profesorovi, kterému se podařilo přelstít nacisty, řekl sestře, že právě takové činnosti by se rád věnoval.
Pasová fotografie Raoula Wallenberga z roku 1944.
Maďarský kolaps
Přestože Maďarsko je v řadě ohledů považováno za významného spojence nacistického Německa, po jehož boku se podílelo mimo jiné na rozbití Československé první republiky, v oblasti likvidace Židů se nacistické vedení s Maďary výrazně rozcházelo. V Maďarsku žilo více než 700 tisíc Židů, z nichž řada konvertovala ke křesťanství, a výrazně se podíleli na maďarské ekonomice. Nátlaku nacistů, kteří požadovali jejich hromadné deportace, se dařilo Maďarům odolávat až do roku 1944.
V březnu tohoto roku obsadili Němci Maďarsko vojensky – podobně jako o něco dříve Itálii – a ustanovili loutkový režim pod vedením tzv. „Vůdce národa“ Ference Szálasiho a jeho nechvalně známé strany Šípových křížů. Do Maďarska přicestoval i Adolf Eichmann, který zorganizoval povinné nošení žluté hvězdy a záhy i hromadné transporty do vyhlazovacích táborů.
Ve Švédsku mezitím plánovali Američané záchranu Židů z Maďarska. Operaci velel spolupracovník úřadu OSS (předchůdce CIA) Iver Olsen, který nabídl tehdy jednatřicetiletého Wallenbergovi, častému návštěvníkovi Budapešti, aby se na záchraně Židů podílel. V červenci tak přicestoval Raoul Wallenberg do Budapešti jako švédský velvyslanec, ovšem s tajnými úkoly. Ty spočívaly zejména ve vydávání falešných dokladů, kterými se mohli Židé v Maďarsku prokazovat a chránit před povinností nastoupit do transportů smrti.
Příslušníci polovojenské organizace Šípových křížů a německý tank Tiger II v Budapešti v říjnu 1944.
Pokus o dohodu s Eichmannem
V té době se německé pozice na východě rychle hroutily a se zrychlujícím se postupem Rudé armády na západ sílila posedlost Eichmanna vyvraždit co nejvíce Židů, dokud je ještě čas. V listopadu tak pozval Wallenberg Eichmanna na večeři, kde ho přesvědčoval, že nacisté jsou odsouzeni k porážce a že usilovat o vyhlazování Židů je za této situace už šílenství.
I diplomatovi neutrální země se může stát nehoda.
Na Eichmanna to valný dojem neudělalo a za zvuku sovětských děl při loučení poznamenal, že ho s Wallenbergem nepojí žádné přátelství a že udělá všechno pro to, aby mu v záchraně Židů zabránil. „I diplomatovi neutrální země se může stát nehoda.“ O několik dní později najel do Wallenbergova auta německý náklaďák. Wallenberg v něm však v tu chvíli naštěstí nebyl.
Propagandistické plakáty v Budapešti na podzim 1944, poté, co vládu převzal loutkový režim pod přímou kontrolou nacistů.
Sovětská okupace a likvidace
13. ledna 1945 prohledávaly sovětské hlídky Budapešť, kterou obsadili krátce po Štědrém dnu. V jedné budově Červeného kříže narazili na Wallenberga, který je požádal, aby ho odvedli na sovětské velitelství, kterému chtěl tlumočit plán na ochranu a rehabilitaci maďarských Židů. Místo schůzky s maršálem Malinovským byl však ve svém voze i s řidičem Langfelderem předán sovětské tajné policii NKVD a naložen do vlaku do Moskvy.
Sovětské velení následně informovalo švédské velvyslanectví, že byla učiněna určitá opatření na ochranu pana Raoula Wallenberga. V praxi to znamenalo jeho uvěznění, nejprve v sídle NKVD v Lubjance, později ve vězení Lefortovo na východě Moskvy. Sovětský velvyslanec ve Švédsku mezitím ujistil Wallenbergovu matku, že se Raoul brzy vrátí domů, a manželce švédského ministra zahraničí, která ho následně konfrontovala, doporučil, že by bylo nejlepší nedělat kolem toho takový rozruch.
8. března 1945 nechalo sovětské velení v budapešťském rozhlase oznámit zprávu, že Raoula Wallenberga zabili 17. ledna na cestě do Debrecína patrně Němci nebo maďarští nacisté.
Nelidskost studené války
V Moskvě se následně setkal švédský velvyslanec Söderblom, který do Stockholmu psal, že zmizení Wallenberga mu „velice leží na srdci“, s velvyslancem USA Harrimanem, odmítl však jeho pomoc při pátrání. Podle Söderblomova názoru nebyl důvod Rusům nevěřit a jednoznačně Američanům vzkázal, že nežádá, aby se v této záležitosti angažovali.
Z dnešního pohledu to zní neuvěřitelně, nicméně Švédsko si zachovalo i přes nacistický nátlak křehkou neutralitu po celou druhou světovou válku a chtělo zůstat neutrální i nadále. Hodit přes palubu Wallenberga, jakkoli oblíbenou a významnou osobnost, se v tomto kontextu zřejmě nepovažovalo za vysokou cenu.
Na vyšetření případu Raoul Wallenberg osobně dohlédnu.
I přesto se Söderblom krátce před vypršením svého mandátu v létě 1946 sešel se Stalinem a požádal ho o prošetření případu. Podotkl, že by bylo v zájmu Stalina, aby oficiálně potvrdil, co se s Wallenbergem stalo, protože v opačném případě „si někteří lidé udělají nesprávné závěry“. Stalin si zapsal jméno a přislíbil, že na vyšetřování osobně dohlédne. O necelý rok později oznámilo sovětské ministerstvo zahraničí novému švédskému velvyslanci, že Wallenberg se nenachází na území SSSR a nemají o něm žádné informace.
Bronzová socha Raoula Wallenberga v Londýně u severovýchodního rohu Hyde Parku.
Co se vlastně stalo?
Sověti, kteří věděli, že Wallenberg jednal s Eichmannem, ho nejprve považovali za nacistického agenta. Když později zjistili, že ho financoval americký Výbor pro válečné uprchlíky a měl kontakty s Olsenem, který organizoval akce OSS (předchůdce CIA) na okupovaných územích, začali ho považovat za amerického agenta. Podobné osoby byly v posledních měsících války určeny k likvidaci, patrně na pokyn Stalina.
Důkaz o tom, že Raoul Wallenberg skutečně pobýval v moskevských vězeních, podali jeho spoluvězni, kteří se odtamtud vrátili. Němci Richter a Kitschmann, kteří byli mezi nimi, vypověděli, že je v souvislosti s Wallenbergem vyslýchali ve vězení Lefortovo, a že švédský diplomat byl vězněn od ledna 1945 do dubna 1947.
Podle svědectví dalších vězňů, kteří se vrátili ze sovětských vězení a pracovních táborů na Západ, vystřídal Raoul Wallenberg v dalších letech celou řadu těchto institucí. První byla Vorkuta, ležící sto kilometrů za polárním kruhem. Podle svědectví jistého Australana ho v roce 1954 omylem umístili do Wallenbergovy cely ve městě Vladimir. Než se na omyl přišlo, stihl mu Wallenberg říct, že kdyby ho někdy pustili, má na kterémkoli švédském velvyslanectví podat informaci, že je stále naživu.
Švédská vláda na naléhání Wallenbergovy rodiny často podávala písemné a ústní žádosti Sovětskému svazu o informace o Raoulově osudu. Při oficiální státní návštěvě v roce 1956 požádal premiér Erlander Nikitu Chruščova o vyšetření záležitosti a při té příležitosti mu předal písemné důkazy o jeho věznění, zejména výpovědi vězňů, kteří se vrátili na Západ.
Sovětská odpověď, která přišla v únoru 1957, však nebyla příliš uspokojivá. Ve věznici Lubjanka se našel ručně psaný záznam ze 17. července 1947, jistě pouhou shodou okolností jen deset dní před výslechem Richtera a Kitschmanna, hovořící o úmrtí vězně Wallenberga v cele, pravděpodobně na srdeční záchvat.
Švédský premiér Fredrik Reinfeldt a prezident USA Barack Obama zkoumají Wallenbergovy deníky a další dokumenty. Velká synagoga ve Stockholmu, září 2013.
Spravedlivý mezi národy
V roce 1981 bylo na návrh židovského uprchlíka z Maďarska, který vděčil za život právě Raoulu Wallenbergovi, uděleno švédskému diplomatovi čestné občanství Spojených států amerických. Po Winstonu Churchillovi to byl teprve druhý člověk, kterému se dostalo této pocty.
V Budapešti byl v květnu 1987 odhalen dlouho plánovaný pomník. Latinský citát z Ovidia, který se v jeho žulovém podstavci skvěje, zní: „Dokavad šťasten budeš, přátel napočteš mnoho. Přijdou-li chmurné časy, zůstaneš úplně sám.“ Jak je však zřejmé, Raoul Wallenberg o přátele nepřišel ani 40 let po své údajné smrti. Stát Izrael mu jako jednomu z pouhých 10 Švédů propůjčil titul Spravedlivý mezi národy, který se uděluje lidem nežidovského původu, kteří za 2. světové války riskovali život při záchraně Židů před holokaustem.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
