Torres del Paine, drsně přitažlivý konec světa

Na jihu Chile leží oblast, kde se počasí mění rychle a vítr je běžnou součástí každého dne. Tamní hory bývají zahalené v mracích a světlo se během dne výrazně proměňuje. Národní park Torres del Paine zaujme na první pohled. Postupně se ale ukáže, že návštěvníka nečeká nic pohodlného.

Je to krajina, která dává člověku jasně najevo, kde jsou jeho hranice. Tady má příroda stále rozhodující slovo. Právě díky téhle zdrženlivosti a otevřenosti prostoru je Torres del Paine tak drsný a zároveň přitažlivý kus světa.

Torres del Paine působí otevřeným a přehledným dojmem, je to ovšem zavádějící. Prostor je rozlehlý, vzdálenosti mnohem větší, než se zdají na první pohled, a možnost orientace se mění s každým posunem světla a počasí. Vítr tu nevane výjimečně, ale prakticky pořád. Ovlivňuje to chůzi, teplotu i tempo dne. Člověk se mu nepřizpůsobí hned, spíš si na něj postupně zvyká.

Krajina se skládá z výrazných tvarů a barev měnících se v průběhu dne. Skalní masivy se střídavě objevují a mizí v bělostných mracích, jezera se zabarvují různými odstíny podle intenzity světla a jejich hladina se nikdy úplně neuklidní. Nic tu není dlouhodobě stabilní. Právě to člověka přinutí zpomalit a víc si všímat detailů, které by jinak zůstaly skryté.

Na rozdíl od evropských hor tu chybí pocit určité uzavřenosti či stísněnosti, jako v Alpách. Většina výhledů směřuje do otevřené krajiny, jejíž okraje nejsou jasně vymezené. Člověk se v ní pohybuje spíš jako pozorovatel, jako opatrný návštěvník. Torres del Paine nám připomíná, že i horská krajina, kterou z Evropy dobře známe, působí v tomhle otevřeném prostoru úplně jinak.

Nejvýraznějším prvkem parku jsou žulové věže (španělsky torres), které mu daly jméno. Vystupují nad okolní krajinou náhle, bez přechodu, skoro jako by do ní nepatřily. Jejich podoba se mění podle úhlu pohledu a světla, někdy působí masivně a těžce, jindy téměř křehce. Často zůstávají částečně zakryté mraky. Vždycky je vnímáte trochu jinak.

Jejich silnou protiváhu tvoří hřeben Cuernos del Paine, o něco tmavší a členitější, s výraznými kontrasty jednotlivých vrstev. Z dálky působí ostře a neuspořádaně, zblízka je patrné, jak ho v průběhu tisíců let tvarovaly ledovce a vítr. Právě střídání hladkých ploch a ostrých hran dává celé oblasti její charakteristický vzhled.

Vedle horských dominant jsou výrazným prvkem také jezera a ledovce. Voda má často nezvyklé odstíny modré a zelené a takové té příjemně tyrkysové u říček vytékajících přímo z ledovce. Jeden z největších, Grey, nepůsobí nijak staticky, spíš jako by pomalu tekl. Je to správný dojem: ledovce se skutečně pomalu pohybují dolů do údolí.

Jejich přítomnost dodává krajině chladnou vážnost. Všechny tyhle prvky tvoří dohromady celek, který působí monumentálně nejen díky své velikosti, ale i určitému napětí mezi stabilitou a pohybem.

Torres del Paine poznáte nejlépe právě v pohybu, ne jako statický pozorovatel těch nejlepších výhledů. Většina návštěvníků se vydává pěšky, ať už na kratší trasy, nebo na vícedenní treky kolem hlavních horských masívů a jezer. Terén není vyloženě náročný, ale kvůli vzdálenosti, větru a proměnlivému počasí vyžaduje i chůze určitou technickou zdatnost. Je důležité si cestu dobře naplánovat a nebýt přehnaně optimistický.

Nejznámější trasy, včetně takzvaného W treku, jsou dobře značené a nabízejí zázemí horských chat a kempů. Přesto nejde o pohodovou turistiku v evropském slova smyslu. Změny počasí jsou opravdu rychlé a ani v letních měsících (tedy prosinec, leden, únor) není výjimkou chlad, déšť či silný vítr. Bez kvalitního oblečení se neobejdete.

Tempo lidské chůze dává krajině měřítko. To, co z vyhlídky působí příjemně blízko, se na stezce ukáže jako několik hodin pochodu. Torres del Paine není jako Grand Canyon, kde stačí vystoupit z auta, udělat si pár fotek a za deset minut jet dál. Tady si ty nejlepší výhledy musíte odpracovat.

Zvířata jsou v Torres del Paine nedílnou součástí krajiny, spíš ovšem takovou ilustrační. Na otevřených pláních se občas objeví lamy guanako, vysoko nad údolími krouží majestátní kondoři. Jindy vidíte jen stopy nebo krátký pohyb na vzdáleném svahu. Fauna se tu nijak nepředvádí, spíš občas nahlédne. Podobně jako my.

Celkový dojem z místa je ohromující i díky jeho tichu. Otevřený prostor, proměnlivé počasí a minimum lidských zásahů vytvářejí prostředí, kde je snadné ztratit pojem o čase.

Torres del Paine není žádná divočina bez řádu. Je to kus světa, která funguje podle vlastních pravidel a člověka do nich pustí jen na chvíli. Skoro jako bychom byli návštěvníky na jiné planetě. Tak moc je to tu izolované.

Po návratu z daleké Patagonie člověku Čechy připadají jiné, i když se fyzicky nezměnily. Hory jsou blíž, cesty kratší, počasí předvídatelnější. Místa, o kterých jste si mysleli, že je znáte, najednou působí klidněji a přehledněji. Vytratil se z nich podprahový dojem nejistoty, který je v Torres del Paine všudypřítomný. Nemá cenu srovnávat, ale měřítko se díky té jihoamerické zkušenosti hodně posunulo.

Torres del Paine zanechává skutečně dojem vzdáleného, nedotčeného světa. Vrací se postupně, v detailech, ve vzpomínkách na otevřený prostor, vítr prohánějící se mezi hřebeny a pomalý rytmus dne. Není to místo, kam by se člověk potřeboval vracet často. Stačí jedna návštěva, aby se trvale usadilo v paměti.

Možná právě v tom spočívá jeho přitažlivost. Ne v extrémech ani v ikonických pohledech (ač o ně není nouze), ale v tom, že připomíná, že k tomu, aby se člověk na chvíli ocitl úplně mimo svůj svět, stačí docela málo. V tomhle případě je to 14 tisíc kilometrů.

Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:

Torres del Paine National Park (Wikipedia, oficiální informace)

vlastní pozorování / cestovatelská zkušenost