Článek
„S tou pandemií si nedělám starosti. Bude to jako před pár lety se SARS, prostě se nakazí pár tisíc lidí někde v Africe, u nás se vyskytne jeden případ někde na letišti a tím to skončí. Normálně poletíme.“ Tahle slova, za která bych si s odstupem nejraději nafackoval, jsem vyslovil před bezmála pěti lety, kdy jsme plánovali odlet na dovolenou do naší páté africké destinace – na daleký Mauricius. Na svou obranu mohu uvést jen to, že v lednu asi ještě nikdo nemohl tušit, jak vážná ta situace nakonec bude.
Hodinový let do Paříže, kde jsme si dali oběd, a víc než desetkrát delší návazný let na jih Indického oceánu proběhl bez větších událostí. Navzdory svým zvyklostem jsem dokonce asi na pět hodin usnul a probudil se akorát na jídlo, stejně jako můj společník, takže jsme posledního února dorazili do cíle cesty v poměrně dobrém rozpoložení.
Na Mauriciu žijí obrovské želvy. Ty nejstarší z nich prý pamatují i Napoleona.
Co je vlastně ten Mauricius zač?
Nevelký ostrov, který rozlohou odpovídá zhruba Lucembursku a počtem obyvatel Praze, je už od roku 1968 samostatný. V tomto roce vyhlásil nezávislost na Velké Británii. Pokud jste měli podezření, že by mohl být součástí Francie, patrně si ho pletete s nedalekým Réunionem. Platí se tu rupiemi, stejně jako v Indii, a místní obyvatelstvo je pestrou směsí lidí indického, afrického, čínského, francouzského a britského původu.
Kdysi tu žil dronte mauricijský, prvními kolonisty poněkud pejorativně označován jako blboun nejapný, vyhubili ho však skoro dřív, než mohl být přesně popsán, natož důkladně zoologicky prozkoumán. Zbývá z něj však řada koster, jedna výstavní je v tamním přírodovědném muzeu. Dnes má ostrov druhou nejvyšší hustotu zalidnění v Africe a z původního pralesa zbývají sotva dvě procenta.
V roce 1598 byl dronte mauricijský poprvé pozorován a už v roce 1662 byl spatřen naposledy. Dnes ho připomínají jen kosterní pozůstatky.
Co sem tedy lidi táhne? Jsou to především výstavní pláže, krásné výlety v nenáročném kopcovitém terénu, multikulturní společnost, z čehož plynou hudební i kulinářské zážitky, panoráma, v němž se snoubí všechny barvy, a hlavně stabilní celoroční klima. Dá se říci, že je to takový jižní protipól atlantské Madeiry, kterou jsem navštívil o rok dříve. Zajímavé je, že je tu jedno z nejčistších ovzduší na světě.
Bůh nejdříve stvořil Mauricius a pak jeho kopii, tedy ráj.
Krize 19. března
Dovolená nám hezky ubíhala a mezi výlety v příjemných 26 až 28 stupních, focením přírody a lenošením na bělostných plážích Indického oceánu, které jsou krásné na všech jeho březích, jsme ani nevnímali, jak se situace doma i kolem nás zhoršuje. 19. března 2020 zrušil Mauricius do odvolání všechny komerční lety. S ohledem na to, že jsme měli odlétat až o tři dny později, jsme kontaktovali cestovní kancelář a pak i konzulát ČR v Port Louis, hlavním městě ostrova.
Zprávy nebyly dobré. Dokud se situace nezlepší, nikam nepoletíme. Měli jsme sice k dispozici nějaké peníze, ty ale rozhodně nestačily na to, abychom si mohli dovolit další týdny, neřkuli měsíce v tak luxusním ubytování, kde jsme strávili poslední čtyři týdny. A tak jsme museli improvizovat.
V restauraci se podávala spousta alkoholu, což sem občas táhlo nevítané návštěvníky.
Z překladatele nešikovným číšníkem
Mám v životě to štěstí, že se moje práce dá z velké části provádět na dálku, kvůli celosvětovému utlumení ekonomiky však nebylo zakázek tolik, abychom z toho mohli na Mauriciu žít. Prvních pár dní se často překládaly nové předpisy a zákony týkající se pandemické situace, to však časem opadlo a nezbývalo nám než se poptat na možnosti práce přímo na ostrově.
Nejhorší byla nejistota ohledně toho, jak dlouho tu budeme muset zůstat. Protože jsme si napřed mysleli, že můj příjem bude dostatečný, a navíc snad za pár dní poletíme, začali jsme seriózně shánět práci až 1. dubna. Navzdory datu to nebyla žádná legrace. Připojil se k nám ještě jeden Polák jménem Lukasz, který byl v podobné situaci jako my. Obešli jsme snad všechny restaurace, sklady, obchody i doky od Port Louis po Curepipe daleko ve vnitrozemí, ale všude měli plno. Večer se však dal Lukasz v jednom čínském bistru hlavního města do řeči s místním štamgastem a konečně se na nás usmálo štěstí.
Mauricius je skutečně multikulturní místo. Dokonce tu najdeme i připomínky československé historie.
Tenhle člověk, který byl mixem snad všech národností, které se kdy na Mauriciu vyskytovaly, zrovna sháněl dva lidi do své restaurace na předměstí hlavního města. Na Lukaszovu prosbu nás vzal všechny tři, což bylo od našeho polského kamaráda hezké, protože jsme dostali každý jen 75 % platu. Poprvé v životě jsem tak čepoval pivo a nosil nejdřív jeden, pak dva a nakonec i tři talíře současně.
Dušanova restaurace a šachy
Uzavřené letiště se Mauriciu nesmírně vyplatilo, protože bylo jen málo lidí, kteří by byli ochotni opustit ostrov lodí. Uvízly tu desetitisíce turistů, kteří neskutečným způsobem rozhýbali zdejší ekonomiku: ti bohatší utráceli v obchodech a restauracích, jako byla ta naše, ti chudší, jako například my, je obsluhovali a díky tomu měli co jíst. Přestěhovali jsme se do skromnějšího hotelu naproti dokům, kde jsme od pěti ráno poslouchali řev jakýchsi opilců, ale jinak nám v podstatě nic nechybělo. Naučili jsme se chodil spát už o půl desáté.
Tuhle žirafu z Casela Nature Parks jsme pojmenovali Lojza.
Restaurace fungovala ve dvou etapách: od jedenácti do dvou hodin se podávaly obědy, od pěti do osmi pak večeře a alkohol. Hosté byli vesměs milí: jeden Japonec, kterému jsem na své druhé směně nechtěně rozlil polévku na podlahu, se mě zastal před naštvaným majitelem a dokonce mi dal dýško deset dolarů. To asi dvojnásobně překonalo cenu polévky, kterou mi samozřejmě strhli. Každý den jsme se museli testovat. Testy byly nějaké čínské nekvalitní výtěry, takže ukazovaly víceméně náhodné výsledky. Časem jsme se naučili s nimi podvádět, jako všichni ostatní.
Majitel byl jinak v pohodě. Jmenoval se Dooshan, takže jsme mu všichni tři začali říkat Dušan, a často s námi trávil čas mezi obědovým a večerním turnusem, zejména vyprávěním o svých cestách po Indii, kde ho prý jednou málem roztrhal levhart, a také hraním šachů. Měl pradávný indický set, ve kterém byli místo koní sloni, a v první hře mi dal mat za čtyři tahy. Hráli jsme spolu na Mauriciu stovky partií a jen dvakrát se mi povedlo s ním remizovat. Jeho příjmení jsem zahlédl jen letmo při podepisování smlouvy. Mělo asi deset slabik a bylo to něco mezi somálštinou, tamilštinou a vyvoláváním démonů.
Některé lokality jsou neskutečně fotogenické. I jízda autem po ostrově je zážitek. Někdy mi připomínal Gibraltar, jindy Madeiru.
Mauricijské vězení
Každý den jsme psali nebo volali na letiště, kdy budou obnoveny lety. Lukasz měl štěstí v půlce května, kdy polská vláda vyslala na ostrov dvě repatriační letadla; na těch pár Čechů, kteří tu trávili dovolenou, však každý kašlal. Výhodou bylo, že nám dvěma Dušan mírně zvedl plat, nevýhodou to, že jsme stále nevěděli, jak dlouho tu ještě zůstaneme. S penězi jsme vycházeli tak akorát, ale bylo to něco úplně jiného než předchozí dovolená. Stali jsme se součástí Mauricia.
„My tady už zůstaneme, co?“ ptal se mě jednou odpoledne při partii šachu můj společník. Dooshan byl zrovna cosi zařizovat v docích a měl se vrátit až na večerní směnu. „Určitě ne,“ odvětil jsem pevněji, než jak jsem se ve skutečnosti cítil. „Jednou ta pandemie skončí.“ A přál jsem si, aby to tak vážně bylo. Začínal už červen. Na Mauriciu jsme byli uvěznění už čtyři měsíce.
V naší restauraci se nabízely snad všechny druhy rumu, na které si člověk dokáže vzpomenout. Byl to také zdroj mnohonárodnostních třenic.
A skoro tři měsíce jsme pracovali v Dušanově restauraci. Hosté byli vesměs v pohodě, až na Rusy. Potkávali jsme je i v obchodech: zpravidla hlasitě telefonovali, nosili značkové oblečení s ruskou orlicí a neuměli pozdravit, poděkovat ani slušně poprosit. Do restaurace chodili typicky až před sedmou, kdy se začínalo stmívat, a do zavíračky byli schopni do sebe dostat tolik piv, rumu, vodky a dalšího alkoholu (pro ně zřejmě levného), který tu byl k dispozici, že někdy nebylo možné je z hospody dostat ani pod pohrůžkou násilí. Nikdy nic nejedli.
Proto jsme někdy zavírali až v devět. Dušan měl na dvoře pár obřích argentinských dog, které krmil zbytky masa, a když se ruští přátelé neměli k odchodu, pro ty psy zašel. To lokál spolehlivě vyprázdnilo. Pak jsme ještě uklízeli, takže po takovém večeru jsme se domů sotva doplazili.
Typickým produktem na ovocných trzích Mauricia je granátové jablko, u nás spíš vzácnější.
Vive la France!
Říkám domů, ale samozřejmě jsme ani po dlouhých měsících v Africe nezapomínali na to, že sem nepatříme. Člověk si zvykne na leccos, ale omezený kontakt s rodinou a přáteli byl pro nás nejhorší. A pak přišel 30. červen 2020. Měli jsme volný den, takže jsme se poflakovali po letišti, sledovali informace o odletech a tradičně sondovali, zda bychom se nějak nedostali do Evropy. Odněkud z Vídně nebo z Vratislavi bych si už vzal klidně taxíka, kdyby nebylo zbytí.
Čisté pláže Indického oceánu jsou nádherné, od Malediv přes Seychely a Zanzibar až po Madagaskar a Mauricius.
Lámanou francouzštinou jsme se dali do řeči s několika Francouzi, kteří se zřejmě chystali k odletu. Zjistili jsme, že letí v osm hodin večer do Paříže a že jejich letadlo je poloprázdné. Má ovšem přísný zákaz nabírat osoby jiné než francouzské národnosti. Když jeden z mužů viděl naše prvotní nadšení, které se rychle proměnilo v zoufalství, pokynul nám, ať jdeme s ním.
„Na Mauriciu se kontroly nedělají kdovíjak pečlivě,“ slyšel jsem ho říkat i se svou omezenou znalostí francouzštiny, „a s manželkou máme s sebou každý ještě jeden rezervní pas. Hodně cestujeme mezi Čínou, Izraelem, USA a Íránem, tak je to nutnost.“ Claude – jmenoval se Claude, ač měl trochu arabské vzezření – nám strčil do ruky pasy. Jeho manželka byla blondýna, což zrovna nesedělo, ale copak jsme měli jinou možnost? Nadzvukovou rychlostí jsme svištěli zpátky do města, během deseti minut si sbalili, odchytili Dušana a vybrali si peníze za poslední měsíc (asi týden nám nezaplatil, ale čert to vem!) a letěli zpátky na letiště.
Na neshledanou, Mauricie! Díky bohu za falešné francouzské pasy!
Byla ve mně hodně malá dušička, když jsem dával místní navýsost otrávené obsluze ke kontrole cizí pas. Navíc francouzský. „Bonjour,“ pozdravil jsem alespoň. Lehce pobavené úsměvy Francouzů mi naznačovaly, že má výslovnost nebyla kdovíjaká. Pas mi hned zamračeně vrátili, ani se do něj nepodívali. Vytáhli z něj však negativní test na covid, kterého jsem si předtím ani nevšiml. Teď to přijde, říkal jsem si v duchu, nejspíš nás tu ještě zavřou. Jenže nezavřeli. Po 125 dnech na Mauriciu jsme byli na cestě domů. Letěli jsme zpátky do Evropy!
Mauricius obnovil komerční lety v říjnu 2020, ovšem s výrazně omezenou kapacitou. Až v létě 2021 došlo k plnému obnovení provozu. Nebýt pomoci francouzského cestujícího, kdoví, zda bychom tam netrčeli ještě další rok. A nezbláznili se z toho.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
