Článek
Bombardování Berlína
Psala se sobota 3. února 1945, když se po celém Berlíně znovu rozezněly sirény ohlašující spatření spojeneckých letadel. Tedy alespoň ty, které ještě zůstávaly v provozu. Už tak silně poškozené město bylo toho dne z velké části zdevastováno – stovky amerických bombardérů shodily na Berlín přes dva tisíce tun výbušnin. Kromě dvou tisíc obětí a stovek tisíc lidí bez střechy nad hlavou padly tomuto útoku za oběť celé čtvrti včetně Říšského sněmu a Říšské banky.
Právě v bunkrech hluboko pod Říšskou bankou se tou dobou ukrývalo pět tisíc jejích zaměstnanců, kteří dostali za úkol ukrýt zlaté rezervy Třetí říše, které byly v instituci uloženy. Asi pětinu z nich tvořily finanční prostředky z již poražené Itálie. Bohatství, jehož hodnota se dnes v přepočtu odhaduje na téměř 200 miliard Kč, bylo přesunuto z nadzemních trezorů jinam. Všichni zaměstnanci bombardování ze 3. února přežili a svůj úkol ochránit německé zlato zřejmě splnili. Jak přesně, to zůstává do dnešních dnů nejasné.
Přesun na bezpečnější místo
Tehdejší prezident Říšské banky, doktor Walther Funk, který stejně jako všichni ostatní její zaměstnanci bombardování přežil, měl po obhlídce zničeného města jasno. Nařídil přesun veškerého bohatství mimo Berlín, který se mohl kdykoli stát terčem dalších útoků. Stovka tun zlata a více než tisíc pytlů s bankovkami bylo dočasně uloženo v bývalém solném dole Kaiseroda v Durynsku, více než 300 km jihozápadně od Berlína, v nekonečném labyrintu přes 50 km podzemních chodeb.
Vzhledem k postupu americké armády, která se do oblasti měla dostat již počátkem dubna, se plánoval další převoz na bezpečnější místo, k tomu však již nedošlo. K transportu veškerého bohatství by bývalo zapotřebí třináct železničních vagónů, které však nebyly v době Velikonoc snadno k dispozici. Prchající zástupci banky tak dokázali zachránit jen asi čtyři stovky pytlů bankovek.
Dvojice vlaků odvezla zlaté rezervy z Berlína do Alp.
Objevení pokladu
V pátek 6. dubna sebrali vojenští policisté na venkovské silnici dvojici Francouzek. Protože s ohledem na válečnou situaci platil zákaz volného pohybu osob, naložili je a vezli do nejbližšího města. Když míjeli oblast Kaiserody, poznamenala jedna z žen, že ve zdejším dole „je ukryté to zlato“. Policisté o tom informovali americké vojenské velení, které nařídilo průzkum oblasti.
Průzkumné akce se na druhý den účastnilo několik amerických důstojníků. Nejprve v jeskyni sedm set metrů pod povrchem objevili miliardu říšských marek uloženou ve více než pěti stovkách pytlů. Po překonání ocelových dveří do jedné z komor pak nalezli v dalších několika tisících očíslovaných pytlích množství zlatých prutů, zlaté mince ze Švýcarska, Francie i z USA a nezměrné množství dalších bankovek. Dále se nalezlo slisované zlaté a stříbrné nádobí, perly, diamanty a další drahokamy, zřejmě zabavené obětem vyhlazovacích táborů.
Ve vedlejších štolách, kam se ohromená výprava dostala až za mnoho hodin, byly navíc uloženy tisíce vzácných obrazů z muzeí po celém Německu a nesmírně vzácné knihy z Goethovy sbírky. Celý poklad byl naložen do více než 11 000 kontejnerů a za extrémně přísných bezpečnostních opatření byl převezen do místní pobočky Říšské banky ve Frankfurtu. Určitou dobu se sice tradovalo, že jeden ze 32 nákladních vozů během transportu zmizel, z dostupných záznamů však nic takového nevyplývá.
Chaos ve Třetí říši
Přestože ministr propagandy Joseph Goebbels prohlašoval, že padnutí německého pokladu do rukou Spojenců zavinil doktor Walther Funk trestuhodným zanedbáním povinností, faktem bylo, že plán byl realizován na pokyn nacistického vedení. Mezitím gestapo, které za šest válečných let ukořistilo po Evropě značné bohatství, začalo ukrývat své zlato v jezerech, dolech a dalších úkrytech v bavorských a rakouských Alpách. S malou částí státních rezerv, které dosud zůstávaly v Říšské bance, mělo být naloženo zrovna tak.
Zbývající částka, která byla nakonec vyzvednuta z ruin Říšské banky, představovala podle dnešních přepočtů přibližně tři a půl miliardy Kč. Toto bohatství mělo být uloženo na vhodném místě v Bavorsku. V prvním kroku vyrazily z Berlína do Mnichova dva vlaky naložené bankovkami a s ohledem na šílené podmínky, které v hroutící se zemi panovaly, trvala tato cesta celé dva týdny. Na přepravu zlata a mincí byl vyhrazen konvoj nákladních automobilů.
Jeden z kolegů doktora Funka, Hans Alfred von Rosenberg-Lipinski, nechal kus cesty před Mnichovem přeložit bankovky z vlaků do nákladních automobilů a odvézt je do malého městečka kdesi v Alpách. Prázdné vlaky pak pokračovaly do Mnichova. Jeden pytel a několik krabic s tímto bohatstvím si však Rosenberg-Lipinski přivlastnil „pro jisté účely“. Tyto účely však nijak blíže nespecifikoval.
Postupné mizení pokladu
Podobnému pokušení jako Rosenberg-Lipinski zřejmě podlehli i jiní funkcionáři. Z pokladu, který byl určen k uložení v okolí odlehlé horské chaty zvané Lesní dům, už v té době nepokrytě mizely zlaté pruty, o svazcích bankovek ani nemluvě. Dva ze zlatých prutů, které by dnes měly hodnotu přes 10 milionů Kč, převzal spolu se značnou hotovostí do úschovy místní funkcionář Karl Jacob. Následně se po nich slehla zem.
Ke konci dubna se doktor Funk i další funkcionáři ocitli pod dohledem Spojenců a došlo ke konfiskaci zbývajících rezerv Říšské banky, včetně těch odvezených do Bavorska. Značná část tohoto majetku, zejména ta ukrytá v okolí Lesního domu, však nebyla nikdy objevena. Americké velení provádělo v oblasti pátrání až do podzimu 1949, nakonec ovšem muselo připustit, že rezervy ve zlatě a značné množství německých bankovek, které by dnes měly celkovou hodnotu půldruhé miliardy Kč, zmizelo neznámo kam.
Německé, ale i americké rozkrádání
Nečekané příležitosti, které rozvoz nacistického zlatého pokladu na různá místa v Německu způsobil, se nechopili jen Němci, ale i spojenečtí vojáci. Pokud jde o americkou armádu, je popsáno více než tři sta případů nelegálního převozu uměleckých děl do Spojených států. Viníci, pokud byli odhaleni, byli obžalováni z rozkrádání majetku a propuštěni z armády, někteří skončili i ve vězení.
Roku 1990 dědici jistého amerického veterána z 2. světové války nabízeli na prodej hodnotná umělecká díla zjevně německého původu, mezi kterými se vyjímal i rukopis čtyř evangelií psaný zlatem. Tato památka z 9. století, která byla před válkou uložena v kostele v Quedlinburgu ve dnešní spolkové zemi Sasko-Anhaltsko, byla původně určena pro císařský dvůr a tamnímu klášteru jej patrně v 10. století, krátce před svou předčasnou smrtí, daroval císař Oto III.
Mezi ostatními nesmírně hodnotnými památkami, které se v texaském městečku nalezly, se nejvíce vyjímala křišťálová baňka ve tvaru biskupské hlavy, údajně obsahující pramen vlasů Ježíšovy matky Marie. Sbírka obsahovala také množství zlatých a stříbrných křížů, relikviáře zdobené zlatem, stříbrem a drahými kameny či hřeben císaře Jindřicha VI. Štaufského ze 12. století.
Z kláštera v Quedlinburgu byly odcizeny relikvie nesmírné hodnoty.
Soudní spory
Přestože ke zmizení pokladu v Quedlinburgu došlo už na jaře 1945 a americké velení jej brzy odhalilo, první vyšetřování nepřineslo žádné výsledky. V pátrání se stejně jako u chybějících státních rezerv z Říšské banky pokračovalo až do roku 1949, kdy Spojenci usoudili, že pokračování nemá smysl, zejména na to, že Quedlinburg se ocitl za železnou oponou, na území Německé demokratické republiky, a komunikace se sovětskými orgány za tímto účelem byla mírně řečeno neefektivní.
Když v roce 1990, deset let po smrti poručíka, který zřejmě předměty v roce 1945 v Německu odcizil, začali jeho dědicové v touze po dalším zisku nabízet předměty nevyčíslitelné historické a náboženské hodnoty na prodej, rychle upoutali pozornost finančního úřadu a FBI. Při vyšetřování vyšlo najevo, že původní majitel Joe Meador, před válkou učitel výtvarné výchovy a po válce majitel železářství, celých 35 let uchovával tyto relikvie zabalené v přikrývkách v podkroví rodinného domu v zapadlém městečku Whitewright v severním Texasu.
Po dlouhých měsících soudních sporů nakonec dědicové souhlasili s tím, že celý poklad odevzdají za 2,75 milionu dolarů. Pro německou stranu, která pamětihodnosti obdržela po mnoha letech zpět, se tak případ uzavřel. 4. ledna 1996 však americká vláda obvinila Meadorovy dědice ze spiknutí za účelem protiprávního přechovávání, držení, utajování či prodeje kradeného zboží. 22. října však místní soud žalobu zamítl, protože případ byl již promlčen. Spor s daňovým úřadem, který za vyhýbání se daním a úrokům z toho majetku požadoval po dědicích celkem 50 milionů dolarů, byl nakonec 20. dubna 2000 urovnán a dědici zaplatili jen 135 tisíc dolarů.
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
Velké záhady minulosti. Reader's Digest výběr, 1995. ISBN: 80-900065-2-3
