Článek
Hlavní město Islandu Reykjavík na nás hned od počátku dýchlo neopakovatelnou atmosférou. Barevné domky, tisíce vodních ptáků v zátokách, rybářské hospůdky ve starém přístavu, vojenské lodě, moderní architektura i hory se zasněženými vrcholky na druhé straně zálivu – to vše na nás hluboce zapůsobilo.
Místo setkání Západu s Východem
První zastávkou je slavný dům Höfði, který dříve sloužil jako francouzské a později britské velvyslanectví. Od roku 1958 je majetkem města a využívá se pouze pro slavnostní příležitosti. Ta dnes nejznámější nastala ve dnech 11. a 12. října 1986, kde v této budově jednali tehdejší prezident USA Ronald Reagan a generální tajemník ÚV KSSS Michail Gorbačov. Cílem bylo uzavřít dohodu o odzbrojení a zlepšit tak mezinárodní vztahy obou zemí, které dosud vycházely z doktríny vzájemně zaručeného zničení.
Přestože dohoda zde nakonec uzavřena nebyla, Gorbačov si svým umírněným vystupováním získal značnou popularitu i u západní veřejnosti a navázaná jednání v relativně přátelském duchu nakonec vedla ke smlouvě o likvidaci raket středního a krátkého doletu, kterou USA a SSSR podepsaly o rok později ve Washingtonu.
V tomto domě se na podzim 1986 setkali Reagan a Gorbačov a dosáhli rozhodujícího posunu ve studené válce.
Pět set let před Kolumbem
Dále se vypravíme do výše položené části města, kde se nachází originální kostel Hallgrímskirkja. Stavba, která byla dokončena shodou okolností ve stejném roce, kdy v Reykjavíku jednal Reagan s Gorbačovem, je pojmenována po islandském básníkovi ze 17. století Hallgrímurovi Péturssonovi a je asi nejvýraznější dominantou města.
Kostel Hallgrímskirkja je jednou z nejvyšších budov na Islandu.
Před budovou ve tvaru varhan, ve které si na skutečné varhany můžete klidně zahrát, se tyčí socha slavného objevitele Leifa Erikssona. Ten se pravděpodobně narodil v roce 970 na Islandu, kam se musel jeho otec Erik Rudý uchýlit poté, co byl vypovězen z území Norska za zabití, a našel si tam manželku Thjodhild. Poté, co byl Erik vypovězen i z Islandu, se usadil v Grónsku a po čase si odvezl do nové země i zbytek rodiny.
Leif tedy vyrůstal převážně v Grónsku a v dospělosti podnikal další výpravy. Známé je založení vikinských kolonií v oblasti zvané jako Vinland, což je patrně dnešní kanadský poloostrov Labrador. Leif Eriksson tedy patrně stanul na přelomu tisíciletí jako první Evropan na americké půdě, přibližně 500 let před Kryštofem Kolumbem.
V podobě sochy před kostelem shlíží na město Reykjavík slavný objevitel Leif Eriksson.
Duhová tolerance, která se nevtírá
Islandská společnost je moderní, tolerantní a progresivní, což dokládá i duhové zdobení hlavní ulice, kterou kráčíme od kostela dolů k přístavu. Reykjavík je jedním z nejbezpečnějších měst na světě, a i z toho důvodu místní necítí žádnou potřebu vymezovat se proti jakýmkoli skupinám, které by tu třeba dělaly problémy.
Ulice Reykjavíku často zdobí duhové motivy.
Kromě zářivých barev na fasádách domů a občas pokreslených silnicích se nevyhnou péči umělců ani některé méně výstavní strany budov. Mám však dojem, že na rozdíl od Prahy tady dochází k jejich posprejování se souhlasem majitelů, ne-li na jejich výslovné vyžádání. Koneckonců je to umění, které sice nesedne každému, ale když se to umí, dívá se na to taky příjemně.
Graffiti na domech v Reykjavíku má zpravidla solidní úroveň, neporovnatelnou s tím, co známe z českých měst.
Kulturní šoky pro neznalého Pražana
Procházíme kolem nenápadného domu, o kterém bych si, kdybych ho potkal v Praze, nejspíš myslel, že v něm sídlí gymnázium nebo třeba umělecká škola. „Tady sídlí islandský parlament,“ podotkne náš průvodce a ukazuje právě na tuto budovu. Nikde nevidím žádného policistu, vojáka, ba ani kamerový systém. Kdybychom chtěli, můžeme jít na bezplatnou prohlídku.
Tady dnes sídlí islandský parlament, který je nejstarší na světě.
Je mi divné, že kolem budovy nikdo nehlídá, nevidím opravdu žádná bezpečnostní opatření. „Poslancům tu nic nehrozí,“ vysvětluje mi průvodce, „Islanďané ví, že to jsou lidé jako oni. Když vůči nim mají nějakou výtku, můžou jim to sdělit u oběda. Poslanci na ně chodí spolu s obyčejnými lidmi do okolních restaurací.“ Teď už si připadám jako v Jiříkově vidění, což průvodci samozřejmě neunikne. „Počkejte, až uvidíte sídlo vlády,“ pousměje se.
Islandský parlament Althing vznikl už v roce 930. Současná právní návaznost existuje od roku 1903, kdy získal rozhodovací nezávislost na dánské vládě.
Sídlo vlády je na rozdíl od budovy parlamentu obehnané živým plotem, který ovšem nijak nebráni vstupu veřejnosti. Opět nevidím nikoho, kdo by kontroloval přístup do budovy nebo nějak zajišťoval bezpečnost politiků. „Island je prostě dál,“ komentuje to průvodce. Nezbývá než souhlasit. Představa, jak český premiér chodí mezi lidmi bez jakékoli ochranky, mi zní jako slušné sci-fi.
Tady sídlí islandská vláda. Opět žádné zásadní zabezpečení. Není to totiž potřeba.
Island je bezpečná země, to je jasné. Ale v České republice taky není kdovíjaká kriminalita. Když si srovnáme Prahu s městy, jako je třeba Paříž, Frankfurt, Birmingham nebo Malmö, je to jako jiný svět. Jen ti politici u nás musí být chránění. Zajímalo by mě proč. Možná protože se nechovají k lidem tak dobře jako ti islandští.
Nacházíme se na přístupových schodech do sídla islandské vlády a nevzbuzujeme žádnou pozornost. Sem se normálně může.
Jedna z věcí, bez které si život v České republice nedovedu představit, je železnice. Naše železniční síť patří k nejhustším na světě, a i když je v posledních desetiletích udržována mimo hlavní tahy dost mizerně, stále je nedílnou součástí dopravy. I po Praze je někdy užitečné a rychlé se svézt vlakem (např. Smíchov – Hlavní nádraží). Island se v tomhle řídí americkým vzorem – pokud někam chcete, musíte autem. Dřív tu existovalo několik kratších železnic, dnes zbývá jen jeden zhruba desetimetrový úsek v Reykjavíku. Po politicích, se kterými si můžete popovídat u oběda, a kteří se nebojí lidí, je to další kulturní šok.
Celá islandská železniční síť na jediné fotografii.
Květiny a náznak vzdálené války
Takhle daleko na severu bychom to úplně nečekali, ale i Reykjavík je plný květů. Jejich nekonečné záhony se táhnou prakticky všemi částmi starého města a z té záplavy svěžích a ohnivých barev až přechází zrak. Inu, i rostliny si musí užít to krátké léto, během kterého si mohou vychutnávat sluneční paprsky 20 hodin denně. V zimě to bude naopak.
Na mnoha místech je plno květin, stejně jako u nás. V Reykjavíku hodně převažují odstíny červené a oranžové.
Než zaplujeme do jedné z rybářských hospůdek v přístavu, kde toužíme ochutnat velrybí maso, všimneme si v zálivu vojenské lodi. Je krátce po začátku ruské invaze na Ukrajinu a Island, který má strategickou polohu v severním Atlantiku, uvedl svou armádu do pohotovosti. Sluší se podotknout, že disponuje pouze loděmi a letadly, pozemní armádu nemá žádnou. Na zajištění bezpečností navíc spolupracuje se Spojenými státy, takže se pravděpodobně nemusí obávat, že by se v dohledné době stal terčem útoku. Koneckonců i tato skutečnost přispívá k pohodě a bezpečnosti, která je tu cítit na každém kroku.
Island je bezpečná země, i přesto v nás však pohled na válečnou loď v islandských vodách vyvolává trochu nepříjemné pocity.
Když usedáme na staré lodní sudy k masivnímu dubovému stolu, dozvídáme se, že globalizace postupně doráží i sem. Developerské společnosti se neustále snaží vykupovat tyhle lukrativní přístavní pozemky, aby na nich vybudovaly nové rezidenční projekty nebo turistické hotely. Atmosféra starého Islandu tak přinejmenším v Reykjavíku může být brzy navždy ztracena.
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
osobní zkušenost autora s návštěvou Reykjavíku
