Článek
České parlamentní volby o víkendu znovu ukázaly, že demokracie u nás sice občas pokulhává, ale zůstává silná. Navzdory deziluzi, únavě z politiky a věčným řečem o „menším zlu“ lidé přišli k urnám a odmítli návrat do minulosti. Komunisté, byť v přestrojení za nové hnutí, s čerstvým logem a starým slovníkem, se znovu nedostali do Sněmovny. Díkybohu.
Stále silná občanská imunita
Porážka komunistů není jenom statistika. Je to gesto paměti. Společnost, která si pamatuje vlastní bolest, je zdravá. Voliči se nenechali zmást sliby o „pořádku“ a „spravedlnosti pro všechny“, které mnohým zněly podezřele povědomě. Česká veřejnost dala jasně najevo, že nechce recyklovat ideologii, jež kdysi zničila celé generace. A jejíž dopady pociťujeme i my mladší.
V těchto volbách vůbec nešlo o vítězství konkrétní strany. Já je chápu jako tichý úspěch lidí, kteří si zachovali vnitřní kompas. Mnozí z nich, i moji nejbližší, volili z různých důvodů, s určitou neochotou nebo skepsí. Naprostá většina z nich se ale shodla na jednom: komunisté už nemají v dolní komoře místo. Tahle země není pro ně.
Co porážka komunistů znamená
Podle většiny komentářů je to pokračování dlouhodobého trendu. Tradiční levice v Česku mizí, protože se nedokázala adaptovat na nové prostředí. Zůstala u starých symbolů, nostalgie a hesel, která už lidé neslyší s nadějí, ale s únavou a odporem. Volič, který chce účinně protestovat proti vládě, dnes hledá jiné kanály než návrat do roku 1989.
Analytici zároveň upozorňují, že letošní výsledek není jen odmítnutí minulosti, ale i lekce pro přítomnost. Ukazuje, že drtivá většina voličů umí rozlišit mezi kritikou systému a popřením osobní svobody. Že umí vyjádřit nespokojenost a přitom si zachovat opatrnost a vědomí toho, kam vede jednoduché řešení všech problémů.
Zároveň je tu i druhý rozměr. Společnost se mění, a s ní i hranice politické mapy. Nejde už tolik o pravici a levici, ale o rozdíl mezi těmi, kdo chtějí svět otevřený, a těmi, kdo ho chtějí uzavřít. V tomhle novém prostoru pro komunisty prostě není místo. Osobně si myslím, že otázka ve volební kalkulačce, jestli by se měl znárodnit ČEZ, byla pro mnohé poslední kapka.
Křehké vítězství ANO
Volby sice vyhrál Andrej Babiš, ale nebylo to tak přesvědčivé, jak se očekávalo. Bez dalších subjektů nemá většinu. Právě tihle nestabilní spojenci jsou teď jeho největší slabina. Aby mohl sestavit vládu, potřebuje nejen SPD, ale i Motoristy. Obě strany však přišly s požadavky, které se těžko plní a ještě hůř vysvětlují. Zvlášť voličům, kteří berou Babišovy sliby vážně.
SPD otevřeně žádá klíčové resorty – vnitro, dopravu, školství. Někdy se mluví o jednom, jindy o třech. To by znamenalo, že hnutí, které dlouhodobě zpochybňuje základní principy demokracie, by získalo přímý vliv na bezpečnostní i vzdělávací politiku země. To není marginální detail; byl by to zásadní problém. Okamura může jen mlžit, protože po skutečné odpovědnosti asi netouží, ale berme to prozatím vážně.
A pak jsou tu Motoristé. Ti trvají na vyrovnaném rozpočtu, což je pro Babiše téměř absurdní požadavek. Celou svou politickou kariéru staví na utrácení a slibech, které se s vyrovnaným rozpočtem ne že neslučují, ale jsou jeho zapřisáhlým nepřítelem. Česká politika tak vstupuje do období paradoxu: vítěz má většinu jen tehdy, pokud splní podmínky, které odporují jeho vlastní podstatě.
Kdo ty komunisty pořád volí?
Představme si plný vagon metra. Může tam být až 266 lidí, cestujících v ranním tichu. Každý s vlastním příběhem, batohem, aktovkou, skoro každý kouká do mobilu. S ohledem na to, že v Praze mělo hnutí Stačilo! 2,75 %, statisticky vzato by sedm z nich volilo komunisty. Pro mě je i tohle nepředstavitelné.
Každý 73. člověk v metropoli volí komunisty. Není to málo.
Není to zase tak děsivé číslo, ale je to připomínka. Ta menšina tu pořád je. Pořád existuje kus společnosti, který věří, že někde v minulosti se ztratila jistota, klid, pořádek. Že svoboda možná není až tak potřebná, hlavně že je „klid na práci“.
Ale i tahle menšina je součástí našeho příběhu. Ten ukazuje, že demokracie fakt není hotová věc. Že i po desítkách let od pádu režimu se musí znovu a znovu obhajovat. Někdy jen tím, že člověk vstane, jde k volbám a řekne starým pořádkům „ne“. Tohle tiché „ne“ má nakonec větší sílu než stovky vzpomínek na to, jak „tenkrát bylo líp“.
Vítězství, které zavazuje
Výsledek voleb není na velkou oslavu. Z velkých slov, která teď budou od politiků zaznívat, je těžké být nadšený. Je to spíš taková vnitřní úleva, kterou cítí ještě silněji než já každý, kdo si pamatuje, jak snadno se dá o svobodu přijít. Komunisté jsou opět mimo parlament, ale ne mimo společnost. Právě proto je důležité neztrácet pozornost.
Demokracie se neudržuje sama. Potřebuje každodenní zájem, rozhovor, účast, snad i to, že občas sledujeme zprávy s vědomím, že to, co se děje, není samozřejmé. Pokud může být česká společnost na něco hrdá, pak je to její schopnost bránit hranici, kterou jednou překročila a už nechce znovu. V posledních letech se to daří.
Vítězem voleb jsme my, občané. Ne proto, že bychom se shodli ve všem, ale protože jsme se shodli v tom opravdu důležitém: že socialistická minulost patří do učebnic, ne do Sněmovny. A že svoboda, i když přináší i stinné stránky, je ta největší jistota, kterou máme.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
