Článek
V noci z 15. na 16. září 921 se na tetínském hradišti nad řekou Berounkou odehrál jeden z nejtemnějších okamžiků raných českých dějin. Knížecí vdova Ludmila, žena, která přivedla Přemyslovce ke křesťanství a jako babička vychovávala budoucího svatého Václava, byla ve svých komnatách uškrcena. Traduje se, že vlastním závojem.
Vražda, která zřejmě proběhla na příkaz její snachy Drahomíry, otřásla mocenskými poměry v zemi a v konečném důsledku na dlouhá staletí změnila podobu českého státu.
O životě svaté Ludmily a jejího vnuka Václava vypráví Kristiánova legenda, latinský spis o počátcích křesťanství v Čechách.
Bořivojova kněžna a první křesťanka mezi Přemyslovci
Ludmila se narodila kolem roku 860, pravděpodobně v okolí dnešního Mělníku. V mládí se provdala za knížete Bořivoje I., prvního historicky doloženého českého vládce z rodu Přemyslovců. Podle legend ji spolu s manželem pokřtil samotný arcibiskup Metoděj a Ludmila se stala první křesťanskou kněžnou v Čechách. Po Bořivojově smrti vychovala syna Vratislava I., který po otci nastoupil na knížecí stolec.
Ludmila stála u zrodu christianizace země – zakládala kostely, podporovala misionáře a představovala nové, z mnoha pohledů kulturně vyspělejší směřování nedávno vzniklého českého státu. Zároveň byla ženou pevného charakteru, což jí v obecně patriarchálním prostředí raného středověku přinášelo obdiv.
Měla však také řadu nepřátel. Ti se rekrutovali hlavně z vlivných osob mimo křesťanskou společnost. Právem se totiž obávali ztráty vlivu. Jak už to tak bývá, ti největší odpůrci se vyskytli v nejbližší rodině.
Spor o mladého Václava
Roku 921 Vratislav I. náhle zemřel a na trůn měl nastoupit jeho syn Václav. V té době mu bylo pouhých 13 let. Na rozdíl od jiných států, zejména asijských, nebylo v raně středověkých evropských státech možné, aby vládl tak mladý člověk. V Čechách tak vypukl boj o poručnictví nad nezletilým dědicem – a tím i o rozhodující vliv u dvora.
Na jedné straně stála zkušená a vlivná Ludmila, která chtěla vnuka vést křesťanským způsobem a posílit vazby na sousední Sasko. To byl v té době významný stát, jeho vévoda Jindřich Ptáčník se v roce 919 stal dokonce králem celé Východofranské říše. Z té se později vyvinula Svatá říše římská, nejmocnější stát v celé Evropě.
Rané Čechy patřily do sféry vlivu východofranského krále, kterému museli místní panovníci odvádět poplatky. Podél Labe k nám za to proudili křesťanští misionáři, duchovní, obchodníci a někdy i vojenská pomoc. Bylo důležité udržovat se Saskem dobré vztahy.
Protichůdné záměry ovšem měla Václavova matka Drahomíra, která pokřtěna nebyla a po ztrátě manžela se obávala také ztráty moci a vlivu. Rostoucí vliv křesťanů jí byl logicky nepříjemný. Dobové legendy také uvádějí, že Drahomíru dráždilo, že Václav více naslouchá své babičce než vlastní matce.
Napětí rychle vyústilo v otevřený konflikt. Ludmila se uchýlila na hradiště Tetín, ale Drahomíra se rozhodla jednat co nejrychleji, než její vliv na vnuka bude příliš velký.
Záhadní vrazi na Tetíně
Noc z 15. na 16. září 921 se zapsala do českých dějin zvlášť černým písmem. Do Ludmilina sídla na Tetíně se vkradli dva najatí muži – Tunna a Gommon. Podle Kristiánovy legendy ji uškrtili závojem, právě když se modlila. Její tělo poté bez větší úcty pohřbil poblíž kostela sv. Michaela.
Jeden z kostelů svaté Ludmily v Tetíně, který pochází z 18. století. Podle pověsti se k sobě všechny tetínské kostely přibližují a až se dotknou, nastane soudný den.
Kronikář Kosmas o dvě století později popsal, že Drahomíra chtěla „zničit Ludmilin vliv, aby mohla vládnout sama“. Ať už byly její motivy osobní, náboženské, nebo mocenské, tato akce měla obrovský symbolický dopad. Vražda ženy, babičky a zbožné křesťanky šokovala celou českou společnost a zanechala v paměti lidu nesmazatelnou stopu.
Je potřeba si uvědomit, že ačkoli raně středověká společnost byla na smrt zvyklá, tahle událost se naprosto vymykala všem konvencím. Zabít soupeře v boji, při povstání, při státním převratu, to byla běžná součást politiky. Bylo to vnímáno jako vítězství silnějšího.
Vražda ženy, zejména staré, zbožné a neozbrojené, ovšem stála zcela mimo logiku válečnické cti. Jednalo se o porušení základních kulturních norem, na kterých byl středověký stát postaven. Proto i na počátku 10. století vyvolala taková akce velké pobouření.
Pokud jde o Tunnu a Gommona, nic víc o nich nevíme. Patrně se jednalo o zahraniční válečníky z družiny Drahomíry, nejspíš z anglosaského nebo severského prostředí. Jejich jména rozhodně nejsou slovanská. O jejich osudu před vraždou ani po ní neuvádí žádný zdroj nic bližšího.
Možná šlo jednoduše o cizince najaté na špinavou práci, což byl v raně středověkých křesťanských státech běžný postup. Nebo byli úplně smyšlení a vraždu ve skutečnosti vykonal někdo jiný. To už se dá jen těžko zjistit.
Z mučednice světicí
Když mladý Václav dospěl a ujal se vlády, nejenže matku Drahomíru odstavil od moci, ale také se postaral o rehabilitaci své babičky. Roku 925 nechal Ludmiliny ostatky slavnostně přenést z Tetína do baziliky sv. Jiří na Pražském hradě, čímž výrazně posílil její kult.
Zadní stěna hrobky svaté Ludmily na Pražském hradě.
Ludmila se brzy stala uctívanou světicí – byla to první česká světice vůbec. Její svátek připadá na 16. září, den její smrti. V ikonografii bývá zobrazována s korunou a závojem, symbolem jejího mučednictví.
Stále živý odkaz
Památka svaté Ludmily dodnes zůstává v české krajině i kultuře. Na Tetíně stojí kostely, které nesou její jméno, a každý rok sem míří stovky až tisíce poutníků. V Praze je jí zasvěcen monumentální novogotický kostel sv. Ludmily na náměstí Míru, její sochy zdobí Karlův most i interiéry Pražského hradu.
Příběh zavražděné kněžny se stal součástí národní identity. Je to symbol víry, odvahy a také působení ženského elementu v jinak dominantně mužském světě. A to v pozitivním i negativním smyslu, neboť obě hlavní aktérky této smutné události byly ženy. Připomíná, že i v raném středověku mohly ženy sehrát rozhodující roli v dějinách.
I po více než tisíci letech zůstává křestní jméno Ludmila v českém prostředí oblíbené, hlavně v nábožensky založených rodinách. Odkaz babičky svatého Václava je v něm stále živý. Právě kvůli ní připadá její svátek na 16. září.
Socha svaté Ludmily s malým vnukem Václavem na Karlově mostě.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
