Článek
Z lichtenštejnského knížectví, se kterým má Česká republika problematické vztahy, jsme se přesunuli do Švýcarska. Věděl jsem o něm v podstatě čtyři věci: hlavní město je Bern, má čtvercovou vlajku, mluví se tu čtyřmi jazyky a je to velice drahá země. To poslední se neprojevovalo jen na ceně ubytování a jídla, ale také na tom, že ve Švýcarsku neplatí tarify EU, takže jsem na surfování po internetu mohl na týden zapomenout.
Alespoň jsem měl víc času na focení a obdivování přírodních krás. Koneckonců už dávno jsem si umínil, že se musím jednou vypravit do země, kde nebude přístup k internetu, a mou pozornost tak nebude nic odvádět od aktuálního dění. Nenapadlo by mě, že něco takového si vyzkouším i uprostřed Evropy.
Ubytovali jsme se v malém městě Wilderswil, které se nachází v podstatě uprostřed kantonu Bern. Tenhle kanton je ve Švýcarsku s rozlohou necelých 6 tisíc kilometrů čtverečních druhý největší, v českém kontextu odpovídá zhruba rozloze Moravskoslezského kraje. Úředním jazykem je němčina a částečně i francouzština.
Při focení krásných výhledů někomu nevědomky vlezeme na pozemek a jeho majitel nás už žene ze zahrady několika ostrými slovy v němčině. Tu naštěstí neovládám, když však muž zaleze do domu, nejspíš pro zbraň, usoudím, že bude nejlepší se po anglicku vypařit.
Vodní království pod horou
Bydlíme v penzionu s historickou hodnotou, což znamená, že vedle dřevěných oken jsou zachovány i původní dřevěné podlahy a konstrukce postelí z 19. století. Je to sice pěkné, postele i podlaha však vržou při sebemenším pohybu, takže se nevyspíme ani trochu. Tyhle autentické (a nijak levné) zážitky holt nejsou pro každého.
Po snídani vyrážíme k Trümmelbašským vodopádům. Na příchodu k pokladně nás vojenským pochodem předběhne japonská výprava a její členové na nás pak ve frontě dělají dlouhý nos. Dlužno dodat, že některým je zřejmě přes 70.
Trümmelbašské vodopády jinak určitě stojí za prohlídku. Celkem deset vodopádů o celkové výšce přes 140 metrů tu hučí a duní přímo uvnitř hory a my máme možnost si je prohlédnout díky důmyslné síti výtahů, chodeb a schodišť, které vedou těsně kolem nich.
Když opouštíme oblast vodopádů, Japonci jsou už dávno pryč. Mají zřejmě nabitý program, ze kterého si nemohou dovolit ztratit ani minutu. Naše česká výprava je oproti nim v pohodě, nikam nespěcháme.
Nejprve tak na chvíli posedíme se svačinou ve stínu hory a shlížíme dolů do ospalého údolí, na pečlivě udržované louky s jehličnatými lesy kolem. Na slunci už musí být ke třiceti stupňům, ale tady pod skalami nám čechrá vlasy svěží vánek a horko nám není ani trochu.
Na vrchol Evropy
Z obce Grindelwald, která je jistě povědomá fanouškům Harryho Pottera, teď jedeme ozubnicovou železnicí až na Jungfraujoch, do nejvýše položené železniční stanice v Evropě. Upřímně, nevěděl jsem, že takhle vysoko je možné vést koleje. Poslední část také prochází vnitřkem hory, což je asi nezbytné pro údržbu.
Vlak několik stovek metrů pod vrcholem zastavuje, abychom se mohli pokochat výhledy. Je to samý sníh a skála, učiněná vysokohorská pustina. Je mi jasné, že teď už musíme být nejméně ve 3000 m n. m., protože dole je horký červenec a tady leží dobrých pět metrů sněhu.
Vystoupíme ve stanici a nebyl bych to já, aby se to obešlo bez problémů. Po několika stovkách kroků si vzpomenu, že jsem si ve vlaku sundal mikinu a nechal ji v přihrádce nad sedadlem. Rychle se vracím do stanice. Vlak už houká k odjezdu, ale podaří se mi přesvědčit hlídače, aby mě ještě bleskově vpustil dovnitř. Vpadnu tam jak Černá ruka, zmocním se mikiny, zamávám překvapeným Indům, kterých je vlak plný, poděkuju hlídači a vydávám se hledat naši skupinu.
Můj společník se zrovna vydává z budovy ven, na nekonečné sněžné pláně. Jakási Japonka mě poprosí, jestli bych ji s kamarádkou vyfotil. Sice toho proti slunci mnoho nevidím, ale zdá se, že je s výsledkem spokojená. Vůbec se zdá, že ochlazení v červenci je vítaným materiálem pro Instagram.
Po chvíli chození po vyšlapaných cestičkách ve sněhu si uvědomím, že nevidím. Ať se podívám kamkoli, všude je jen bílo. Popaměti se škrábu zpět ke vchodu do komplexu a ignoruji nadávky lidí, kterých se při tom omylem dotknu. Když skoro po kolenou dolezu do vrat, je to pořádná úleva. Zrak se mi pomalu vrací a já si v duchu taky nadávám, že příště si do Alp nesmím zapomenout sluneční brýle. I když je léto.
S několika dalšími lidmi se vydáváme na horní plošinu s výhledem na hory. Jeden z nich mi půjčuje brýle, což kvituji s povděkem. Kromě spousty lidí, kteří zabírají skoro celou plošinu, je tu také plno velkých černých ptáků s výrazným žlutým zobákem, jejichž jediným zdrojem potravy je zřejmě to, co jim tu dají lidé. Mnoho žen se s nimi opět fotí a natáčí na Instagram.
Plošina je plná Indů; jeden z řidičů nám říká, že vedle našeho českého autobusu dole ve vesnici už parkuje jedenáct autobusů s indickými zájezdy. Dozvídáme se, že Indové postupně skupují pozemky a turistická lákadla v Alpách, takže za chvíli bude polovina Švýcarska patřit Indům. Nějaký německý turista nás považuje za Rusy a začne nám nadávat. Raději se zase vypravíme do nitra komplexu.
Jdeme se podívat na sochy z ledu nacházející se ve spodní části areálu. Je jich tu plno: iglú, tučňáci, hudební skladatel hrající na klavír, lední medvědi i stylizované krápníky. Nevýhodou je samozřejmě kluzká podlaha, rovněž z ledu, na kterou nemáme úplně vhodnou obuv. Našlapujeme tedy opatrně a každou chvíli se navzájem chytáme, když jeden z nás podklouzne.
Když vylezeme zase nahoru, třesou se nám kolena a vůbec se cítíme poněkud bez energie. Není to tím, že by na nás něco lezlo (i když 30 stupňů v údolí a 0 na kopci člověku moc nedodá), je to vysílením z toho, jak jsme museli víc než hodinu opatrně našlapovat na ledových chodnících, abychom se tam nerozplácli. Krátký odpočinek a doplnění tekutin to spraví.
Lanovkou nad rájem na Zemi
Zpět se vracíme samozřejmě opět zubačkou, protože jiná cesta sem není. Cestující kontroluje revizor a mnozí z naší skupiny si začnou trochu v panice projíždět kapsy, protože úplně netuší, kam zpáteční jízdenku strčili. Ukáže se však, že revizor má dobrý den a dneska místo kontroly rozdává čokoládu. Snažím se představit si něco podobného v pražském metru, ale jen mě rozbolí hlava. Tak moc nereálná to je představa.
Poslední část cesty absolvujeme lanovkou nad naprosto dechberoucími výhledy na Alpy. Tady už jsme níž, takže po sněhu není ani památky, ale ty zelené louky a temné smrkové lesy protkané průzračnými říčkami a jen vzácně silnicemi si budu pamatovat už napořád.
Jak tak klesáme do údolí, pozorujeme svěží a čistou přírodu pod námi a postupně se svlékáme, protože teplota z nuly na Jungfraujoch tady opět atakuje tropické hodnoty, zvlášť v prosklené kabince, říkám si, že mám trochu mezery v českých horách. Ty jsem totiž navštěvoval vždycky jen v zimě za účelem lyžování. Zapisuji si za uši, že to musím v příštích letech napravit. Hory jsou lepší v létě.
Když už jsou ze zimních bund všichni převlečeni do kraťasů a prodyšných triček s krátkým rukávem, všimnu si, že jsem skoro jediný, kdo z lanovky něco fotí. Možná jsou ostatní náročnější, ale mně se tyhle výhledy líbí pomalu nejvíc. Alpská příroda je neskutečná.
Dole v Grindelwaldu je samozřejmě horko, stejně jako dopoledne, kdy jsme odtamtud odjeli na vrchol Evropy. Zajdu se na chvíli ochladit k místní říčce, jejíž barva dává tušit, že její původ je vysoko v horách pod vrcholem Jungfrau, odkud jsme právě dorazili. I tady v údolí je příjemně ledová a osvěžující.
A co ty ceny?
Je potřeba zmínit, že Švýcarsko, přestože nutně nenabízí luxus, který by nebyl v okolních zemích k dispozici, je velice drahou zemí. Během výše popsaného výletu jsme absolvovali cestu vlakem z vesnice Grindelwald do komplexu Jungfraujoch.
Nejlevnější zpáteční jízdenka pro jednu osobu na tuto trasu v současnosti vyjde na 211 švýcarských franků, tedy více než 5000 Kč. Vlak jede jedním směrem hodinu a 19 minut a překoná přitom vzdálenost pouhých 16 km. Masochista by tedy řekl, že každý metr této cesty ho stál více než 3 Kč nebo že za minutu cesty zaplatil 64 Kč.
To samozřejmě není málo. Na druhou stranu je třeba si říct, že do Švýcarska nejezdíme každý rok a jednou za život tohle vidět se za mě vyplatí. Jen je potřeba tyto výdaje připočítat k nákladům na dovolenou. Ve Švýcarsku je krásně, ale něco to stojí.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
vlastní zkušenost autora s návštěvou Švýcarska