Článek
Na úvod je třeba podotknout, že v československém prostředí, o kterém se zde budeme bavit a které je pochopitelně značně odlišné třeba od Rumunska, Kuby nebo Sovětského svazu, musíme rozlišovat několik fází socialismu. Ty se lišily životní úrovní, příležitostmi a riziky, které život v Československu přinášel. Je důležité si uvědomit, že Československo se po druhé světové válce ocitlo v područí Sovětského svazu, tehdy vedeného Stalinem, a vedení vlastní zahraniční politiky bylo nemyslitelné.
Nevítaný nástup socialismu (1948–1960)
Ta první, kterou už dnes pamatuje málokdo, jsou 50. léta, tedy v širším smyslu období mezi komunistickým pučem v únoru 1948 do roku 1960. Zejména prvních pět a půl roku tohoto období bylo skutečně drsných, protože si komunisté upevňovali kontrolu nad všemi oblastmi státní moci a zbavovali se svých odpůrců především z řad inteligence, jako byl Jan Masaryk. Znárodnění podniků (tedy legální krádež soukromého majetku), k němuž došlo už na jaře 1948, a obavy o vlastní život vedly v této době k masové emigraci úspěšných lidí, jejichž počet se odhaduje až na 200 tisíc. V červnu abdikoval prezident Beneš a na jeho místo nastoupil Klement Gottwald.
V této fázi se mnoha lidem skutečně nežilo dobře. Při uranových dolech, odkud se posílal uran prakticky zdarma do SSSR, byly zřízeny tzv. tábory nucené práce, a v armádě pomocné technické prapory (PTP) sloužící pro internaci a převýchovu politicky nevyhovujících osob. Těmi podle odhadů prošlo až 60 tisíc lidí. To ještě nemluvíme o politických procesech vedených po vzoru SSSR, které vedly k popravám mnoha (v řadě případů nevinných) lidí.
Budovatelský plakát vyvěšený v roce 1952 v Berouně. Pomocí podobných plakátů se vytvářela iluze nepřítele, proti kterému je nutné bojovat.
V kontextu výše uvedeného se komunistická reforma školství a zavedení jednotného zdravotního pojištění, což lze vnímat jako pozitivní změny, jeví jako nepodstatné maličkosti. Ta drsnější polovina 50. let skončila v březnu 1953, kdy krátce po Stalinovi zemřel i Klement Gottwald a otěže se začaly přece jen trochu uvolňovat.
Z ekonomického hlediska však měli občané to nejtěžší teprve před sebou. 1. června 1953 proběhla bez souhlasu Mezinárodního měnového fondu měnová reforma, v rámci které režim vyměnil menší obnosy ve starých korunách za nové v poměru 1:5 a větší obnosy 1:50. Neskutečné znehodnocení úspor postihlo většinu obyvatelstva, což dokládají protesty po celé zemi, do kterých se zapojilo více než 130 tisíc dělníků. Reforma však umožnila zrušení přídělového systému, který byl dosud zachováván z válečných dob. Mzdy po reformě vzrostly o 4,5 %, ale životní náklady o 29 %.
Po zbytek 50. let se Československo z tohoto náročného období vzpamatovávalo. Odklon od těžkého průmyslu a odsouzení kultu Stalina, jehož pomník na Letné byl dokončen v roce 1955 a odstřelen již v roce 1962, vedl k postupnému růstu životní úrovně i ekonomické síly obyvatelstva.
Kněz Jan Bula mezi dětmi. Katolická církev byla komunistům trnem v oku a právě Bula sloužil jako odstrašující příklad, neboť byl v roce 1952 popraven.
Zlatá šedesátá (1960–1968)
Na rozdíl od předchozího období je pamětníků této fáze budování socialismu mezi námi stále ještě celá řada. Od léta 1960 se Československo nově nazývalo Československá socialistická republika (ČSSR). Díky prezidentské amnestii bylo propuštěno mnoho politických vězňů a ekonomický růst v celé Evropě byl v 60. letech naprosto nebývalý.
Z dnešního pohledu je těžké soudit, zda bylo v té době možné, aby se socialismus v polovině 60. let vyvinul až do takové situace, která by prakticky odpovídala životu ve svobodě, tedy například otevření hranic na Západ, možnost neomezeného soukromého podnikání či zrušení vedoucí role komunistické strany. Vše z toho by však bylo podmíněno souhlasem z Moskvy, který třeba i přijít mohl (ačkoli SSSR na našem území jistě měl velké strategické zájmy, od těžby uranu po vhodné místo pro umisťování jaderných zbraní), ovšem nebyl po chuti některým československým komunistům, kterým více vyhovoval režim, který drželi pevně v rukou.
A tak přišel den, který osobně poeticky nazývám nadpisem následující kapitoly.
Sovětský tank č. 229 v Praze. Okupace neprobíhala rozhodně poklidně, protestů i násilných střetů byla celá řada. Některé tanky shořely.
Den slovanské vzájemnosti (20.–21. srpna 1968)
Co se stalo v noci ze 20. na 21. srpna 1968, je obecně známo. Důsledky, které to mělo pro prostředí, ve kterém vyrůstala většina dnešní starší generace, však byly nedozírné. „Dočasné“ umístění cizí armády, opětovné utahování poměrů s jistou dávkou cynismu nazývané normalizace i přísnější kontrola nad kulturou vedly k tomu, že jako stát jsme se během pár měsíců po invazi vrátili ideologicky i ekonomicky o 15 let zpět. Svět mezitím kráčel opačným směrem.
Tady je třeba podotknout, že socialismus v této době, tedy v 70. a v 80. letech, měl pro běžného člověka celou řadu výhod. Z těch, které ve více či méně nezměněné podobě přetrvávají do dnešních dnů, jmenujme bezplatné zdravotnictví a školství, dostatek ubytovacích kapacit a v podstatě neomezený přístup ke zdrojům státu, pokud někdo z vaší rodiny měl vysokou funkci ve straně.
Překročit hranice ČSSR směrem na západ bylo bez patřičného povolení nemožné. Pokud jste se o to pokusili, riskovali jste zastřelení.
Co nejhoršího nám komunisté udělali?
Komunisté neprovedli to nejhorší během puče v roce 1948, následné krádeže majetku budovaného po staletí, zločinných politických procesech ani při bourání krásných historických měst, jako byl Most, z důvodu těžby nerostných surovin (protože komunisté neumí financovat stát ničím jiným). To nejhorší přišlo až v následujících desetiletích.
Mám tím na mysli skutečnost, že zhruba od roku 1960 vyrůstá generace, která život v socialismu bere jako normu. Narodíte se do světa, ve kterém je normální, že existuje jen jedna strana, kterou musíte volit, přestože to nedává žádný smysl. Kde mladé rodiny dlouho bydlí se svými rodiči v kapacitně nedostačujících prostorách. Kde je přítomnost zahraniční armády na mnoha místech po celé republice brána jako standard. Kde vám od rána do večera vymývá mozek televizní vysílání a všelijaké ideologicky velmi jednoznačně zaměřené pořady, a to nejen pro dospělé, ale zejména pro mládež.
Komunisté totiž pochopili, že k tomu, aby se udrželi u moci, nestačí jen rozdávat lidem zdarma to, co dříve ukradli. Je nutné si vychovávat následovníky těchto dřívějších generací, kteří mají z pohledu režimu tu výhodu, že jsou jim socialistické ideály vnucovány odmalička, takže neví, že to může být i jinak. Jak postupně vymíraly generace pamatující stav před rokem 1938, vliv komunistické strany rostl a rostl. Zadrátované hranice se Západním Německem a Rakouskem zajišťovaly, že informace o tom, že na Západě se žije líp, se k nám budou dostávat jen omezeně.
Tohle sociální inženýrství je z mého pohledu ten největší zločin komunistů. Vyrostete v nějakém světě, který považujete za normální, a po mnoha letech zjistíte, že normální vůbec nebyl. Že jste žili jako zvířátka na farmě, o které bude dobře postaráno, pokud budou dobře sloužit svým pánům a budou jim k užitku. Teď vás z té farmy pustí a ten svět venku je plný všelijakých nebezpečí.
Život v džungli není pro každého
Máme rok 2024 a my, generace 90. let a všechny generace po nás následující, jsme se narodili v džungli, na kterou nás neměl kdo připravit. Naši rodiče, byť nemuseli ideu budování socialismu kdovíjak podporovat, vyrostli na komunistické farmě, což předurčuje celý jejich život. Vždycky budou na určité úrovni hledat svého pána, který jim dá najíst a bude se o ně starat.
Tím, co jsem napsal v předchozím odstavci, rozhodně nechci předchozí generace nijak shazovat. Bez nich bychom tu nebyli a bez jejich výchovy a (dobrých i špatných) příkladů by z nás mladších nikdy nemohli vyrůst slušní lidé. 90. léta byla velice náročná doba, kterou mají jistě v živé paměti skoro všichni čtenáři tohoto článku, a nakonec jsme se s ní popasovali se ctí. Mohlo to dopadnout jako v Rusku, kde v té době stát rozkradli miliardáři a stvořili další diktaturu.
Mám k našim rodičům, prarodičům i ještě starším generacím, které pamatovaly i svět před nástupem socialismu, hlubokou úctu. Čím dál častěji se ale stává, že jejich kompas, ať už morální, ekonomický či jiný, na dnešní dobu prostě nestačí. Nám mladším z něj hodně předali, tak s tím taky trochu bojujeme. Ale každá další generace, která se bude rodit ve svobodném světě, bude mít svobodnější myšlení, stejně jako každá další narozená za socialismu bude víc socialistická.
Železná opona poblíž Znojma. Nejednalo se o jeden plot, který stačilo přelézt a byli jste v Rakousku, ale o několik linií tvořících ochranné pásmo, které bylo bedlivě sledováno. Trochu podobná je dnešní hranice Ruska s Finskem.
Co bylo vlastně v tom socialismu lepší?
Ano, socialismus je farma a svobodný svět je džungle. Narazíte v něm na spoustu grázlů, kteří ale až na výjimky nejsou ve vysokých politických funkcích. A když náhodou jsou, což se stává, můžete je za pár let beztrestně vyměnit. Nikdo se o vás nepostará, což je nevýhoda, když jste zvyklí nic nedělat. Když naopak děláte hodně, kromě občasné přebujelé byrokracie vám nic nebrání v úspěchu.
Zamyslíme-li se však nad tím, jak život jedince ovlivňují ekonomické a politické okolnosti, dojdeme nevyhnutelně k závěru, že ty okolnosti jsou málokdy ideální. A přesto chcete jako děti prožívat dobrodružství s kamarády, zažívat své první lásky, jako čerstvě dospělí založit rodinu a žít pohodový a naplněný život. Pokud nejste moc nároční, tak vám v tom nezabrání ani komunisti. Jen se musíte trochu přizpůsobit.
Tím se konečně dostávám k pointě tohoto článku. Za socialismu byla spousta věcí špatně, některé byly v pohodě a některé byly vážně dobré. Pro starší občany ale byla ze všeho nejlepší jedna věc, na kterou se při srovnávání tak často zapomíná. Byli mladí.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
