Článek
Misi Galapágy jsme tradičně začali zjišťováním co nejvíce informací. Jak se tam dostaneme, kolik nás to bude stát, na co se připravit, jaká místní specifika nás mohou šokovat. Děláme to tak před výletem do každé destinace, ať už je v sousední zemi nebo na druhém konci světa. Galapágy jsme znali detailně z pořadů na National Geographic. Jenomže ty pořady jsou jednak profesionální, jednak pocházejí převážně z přelomu tisíciletí.
Galapágy na satelitním snímku. Největší ostrov je Isabela, napravo (níže z dvojice) od ní leží Santa Cruz a zcela vpravo San Cristóbal.
Tím chci říct, že v dnešní době už nejsou Galapágy nedostižným cestovatelským snem, ba naopak. Jestliže tohle tichomořské souostroví navštívilo v roce 1970 necelých 5 tisíc lidí, v roce 1999 to už bylo 66 tisíc a v dnešní době už se bavíme o číslech kolem čtvrt milionu. To musí mít na přírodu zákonitě neblahý vliv.
Pražáci v Ekvádoru
Časům, kdy jsme si balili na cestu řízky s chlebem, už sice odzvonilo, přesto však máme brzy ráno na mezinárodním letišti v Quitu pocit, že sem nepatříme. Poslední Evropan, kterého na řadu hodin vidíme, je zrzavá letuška, která nás s úsměvem vyprovází z letadla KLM.
Lachtan galapážský na ostrově Santiago.
Šestnáctihodinový let přes Atlantik s přestupem v Amsterdamu se obešel bez větších událostí. V Quitu se však do nás dá bolehlav, jaký jsem nezažil. Není se čemu divit, jsme skoro tři tisíce metrů nad mořem a šestihodinový posun oproti Praze taky dělá svoje. Polykáme prášky, zajdeme si do místní španělské restaurace na paellu a sýrové tapas a čekáme na večerní let na ostrov Baltra.
Quito a celý Ekvádor jsou sice zajímavé destinace (které mimochodem doporučuji), dnes si však povíme o bájných Galapágách. Kdysi to byl výlet jen pro šťastné a bohaté, ostatně stejně jako třeba egyptské pyramidy nebo Tádž Mahál, zatímco dnes je to běžná věc. To poznáváme už při nástupu do letadla. Fronta je dlouhá, jak kdyby se letělo někam na Kanáry.
Samička lachtana mořského na ostrově Isabela.
Masový turismus a jinde liduprázdno
Vulkanické souostroví Galapágy je součástí Ekvádoru. Je to částečně samosprávný region s vlastní vlajkou, která vypadá podobně jako vlajka Gabonu, ovšem řídce osídlený. Počet obyvatel dosahuje sotva 30 tisíc. Roční počet turistů tak dnes překračuje místní populaci zhruba osminásobně.
Většina cestovních kanceláří vás zaveze na dva ostrovy: Santa Cruz a San Cristóbal, kde leží i hlavní město. Jejich výhodou je lepší infrastruktura a dobře vytipovaná stanoviště zvířat, nevýhodou obrovský počet turistů. Na instagramu sice koukáte na snímek dvou lachtanů na kamenité pláži, autor už vám ale neukáže dav lidí kolem. Dnes je to prostě masová turistika.
Kormorán galapážský na ostrově Isabela.
A to my nechceme. Respektive vyzkoušíme si to, protože nechceme navštívit jen jeden ostrov, ale víme už předem, že to asi nebude to pravé. Davy nás štvou i v metru, natož na dovolené. Plán je tedy jasný: jeden den Santa Cruz, jeden den San Cristóbal, čtyři dny na Isabele. Kdybych musel volit jen jeden ostrov, rozhodně bych vybral Isabelu. Čas měl ukázat, zda to byla správná volba.
Národní park bez zákona
Ostrov Baltra, kde jsme přistáli, je maličký ostrůvek u severního pobřeží velkého ostrova Santa Cruz. Je tam jen letiště a větrná elektrárna. Na hlavní ostrov nevede žádný most, jezdí tam však přívoz. Nacpeme se do něj s dalšími turisty z celého světa: slyšíme angličtinu, japonštinu, italštinu, ruštinu i jazyky, které nepřipomínají nic, s čím jsem se setkal.
Pelikán hnědý na ostrově Baltra, kde jsme přistávali.
Celé území Galapág tvoří národní park, druhý největší v Ekvádoru. Platí tam tvrdá pravidla, jak však brzy zjistíme, často jen na papíře. Například přísný zákaz dotýkat se zvířat je respektován jen do chvíle, kdy se v rukou turisty objeví dostatečně hodnotná bankovka. Jakmile změní majitele, strážci se začnou dívat jinam a italský turista tak může fotit svou přítelkyni, jak si hladí lachtana. Zlomyslně si přeji, aby byl hladový, ale Italka špulící na fotkách rty zůstane bohužel nedotčena. Alespoň že při pokusu o focení s leguánem ještěr vztekle zasyčí a zmizí v moři.
Želva sloní je typickým obyvatelem Galapág.
Tímhle bych asi shrnul ostrov Santa Cruz. San Cristóbal, kam zamíříme druhý den, není o mnoho lepší. Turistů je sice o něco méně, všechny přítomné dámy se však musí nutně vyfotit na pláži, kam mořské želvy zahrabávají vejce. Písek po jejich akci vypadá jako pole zorané od divokých prasat. V hlavním městě, které má sedm tisíc obyvatel a osm kostelů, hází místní kluci po lachtanech kameny a když jim vynadáme, zajdou pro tatínka, který nám vyhrožuje s brokovnicí.
Terej modronohý je díky svým nohám nepřehlédnutelný.
Bude Isabela naší spásou?
Naše očekávání od dalších čtyř dnů tedy nejsou kdovíjaká. Utěšujeme se tím, že horší už to snad být nemůže. Můj společník se těšil, jak si na ostrově Santa Cruz vyfotí legendární zátoku Las Grietas, kterou znal z Instagramu, ovšem byla tam hlava na hlavě. Fotit nemělo cenu.
„Možná to je prostě tím, že nemáme rádi lidi,“ nadhodím a odnáším nádobí od oběda – vynikající ryby z místních vod – zpět do kuchyně. Jsme jedni z mála, kdo tak činí. Nacházíme se na lodi El Capitan, na 155 kilometrů dlouhé plavbě na ostrov Isabela. Přestože je to největší ostrov, míří tam nejméně turistů a zvířata tam mají největší klid. Zatím.
Nody obecný na ostrově Santa Cruz.
Brzy se ukáže, že strávit na Isabele dvakrát víc času než všude jinde dohromady byla skvělá volba. Ještě lepší by bylo být tam celou dobu. Najmeme si místního průvodce a chodíme se dívat na pláže, kde želvy zahrabávají vejce, na rudokrké fregatky, které nás zdálky zdraví troubením, i na majestátní lachtany na skalách, na které nikdo nehází kamení. Je tu klid, který ruší jen šustění listů pralesa a kejhání hus na obloze.
Vystoupáme do blízkosti všech čtyř hlavních vulkánů na jihu ostrova. Když si máčíme nohy na pláži pod sopkou Alcedo, žene nás najednou průvodce rychle ven. Ukazuje do vody a něco rychle drmolí španělsky. Je tam nějaký černý had s výraznou žlutou kresbou. „Matador,“ opakuje průvodce a tomu už rozumím. Španělsky to znamená „zabiják“. Když se loučíme, zaplatíme mu dvojnásobek dohodnuté ceny.
Vodnář dvoubarvý je jeden z nejjedovatějších hadů světa. Vyskytuje se ve všech oceánech kromě Atlantského.
Dvě tváře Galapág
Za ten týden jsme tedy poznali dva extrémy: neskutečně přelidněné ostrovy Santa Cruz a San Cristóbal a úžasný, až nadpozemský klid ostrova Isabela. Pravda, četnost setkání se zvířaty tu nebyla tak velká, přesto jsme však viděli obrovské suchozemské želvy, karety, ostnaté leguány, lachtany, tuleně a hadů a ptáků nepočítaně. A skoro žádné turisty.
„Tohle je jako pravěk,“ povídá můj společník, když sledujeme dvojici mořských leguánů líně se vystavující rovníkovému slunci. Jsme na jihozápadě ostrova, na úpatí vulkánu, jehož název mi bohužel v paměti neutkvěl. Jestliže je Řím vystavěn na sedmi pahorcích, Isabelu tvoří sedmero vulkánů a pásy země mezi nimi.
„Jo,“ souhlasím, „a ty dva ostrovy předtím, to byl moderní hnus.“
Fregata nádherná (někdy také vznešená). Samečci na sebe poutají spoustu pozornosti.
Zdá se, že vstupné do národního parku, které činí pro osoby ze zemí mimo Latinskou Ameriku 200 amerických dolarů a pro mladší 12 let 100 dolarů, je stále příliš nízké. Dočetl jsem se, že pouhých 40 % z této částky jde národnímu parku, zbytek si rozdělují všechny možné organizace. Jak bych si přál, aby byly celé Galapágy tak nedotčené jako Isabela! Jak to ale udělat, to netuším.
Taky jsme přispěli
Kdysi člověk snil o tom, že bude cestovat po světě, poznávat různé země a třeba je i ukazovat lidem, kteří tolik možností nemají. My máme to štěstí, že se nám to z velké části splnilo. Jenomže v dnešní době, kdy už máme snímky Velké čínské zdi i z vesmíru, kdy žraloka bělavého na mělčině fotil každý druhý (a pár lidí už při tom přišlo o ruce) a kdo nemá na instagramu fotku z Dubrovníku, jako by nebyl, už to sdílení s lidmi není moc potřeba.
Leguán galapážský je jedním z prehistorických druhů, které se nezměnily miliony let.
Nakonec je to tedy nejvíc o zážitcích a vzpomínkách, hlavně na věci, které už dneska nejsou možné. Z těch vyčnívá třeba návštěva Egypta. Tehdy, v 10 letech, jsem tam lezl po pyramidách, naučil se plavat a domů jsme si vezli korály z Rudého moře. Jasně, taky se to tehdy nesmělo. Ale turistů nebylo před 20 lety tolik jako dnes, tudíž to nezpůsobovalo žádné problémy. Jsou to pěkné vzpomínky.
Je to zvláštní pocit, ale i když dnes vyrazíme na tak odlehlé místo, jako jsou Galapágy, vlastně přispíváme k jeho devastaci. Na tamním turismu totiž nebohatnou místní, ale především společnosti, které pořádají zájezdy. Strážci národního parku jsou chudí ostrované, kterým může úplatek od movitého turisty zaplatit jídlo na měsíc. A ten národní park pak podle toho vypadá.
Dvojice leguánů mořských na ostrově Isabela.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
