Článek
V dubnu 1483 náhle zemřel anglický král Edward IV. Jednačtyřicetiletý panovník po sobě zanechal závěť, ve které stanovil, že po dobu nezletilosti jeho dětí převezme ochranu nad královstvím jeho mladší bratr Richard, vévoda z Gloucesteru. V kruté době během končící války růží (1455–85), ve které soupeřily o moc největší šlechtické rody v Anglii, však nebylo ani postavení Edwarda IV. nijak pevné. Dalo se očekávat, že v okamžiku, kdy na královskou korunu vznese nárok dvanáctileté dítě, přijdou problémy.
Protektor a jeho motivace
Konflikt vypukl už o necelé tři týdny později. Richard, bratr zemřelého krále, který přísahal věrnost Edwardovi IV. i V. a podle názoru bratra byl odhodlán ji naplnit, zastavil se svou družinou průvod eskortující chlapce do Londýna a zajal jeho strýce z matčiny strany, o jehož ryzích úmyslech nebyl přesvědčen. Zbytek cesty do Londýna proběhl pod dohledem jeho mužů. Korunovace, která měla proběhnout již začátkem května, byla kvůli neshodám šlechticů odložena až na druhou polovinu června, a následník trůnu byl ubytován v královském sídle v Toweru.
Pohnutky protektora Richarda však nebyly všem zřejmé. Rozhodně jim nedůvěřovala Alžběta, matka Edwarda V. a vdova po Edwardovi IV., která se v Londýně spolu s ostatními dětmi raději ubytovala ve Westminsterském opatství. Na naléhání Richarda, jenž jí často opakoval, že následník trůnu je v Toweru osamocený a potřebuje společnost, však za ním po několika týdnech poslala svého druhého syna.
Nejstarší dochovaná podobizna Richarda, protektora království v době po úmrtí jeho bratra, krále Edwarda IV.
Zmařená korunovace a uvěznění
V neděli 22. června, kdy měla proběhnout královská korunovace Edwarda V., přišel další problém. Před katedrálou svatého Pavla proběhlo kázání, ve kterém jistý doktor teologie zpochybnil královský původ následníka trůnu. Edward IV. byl podle něj v době sňatku s Alžbětou již oddán s jinou ženou, toto manželství je tudíž neplatné a děti nemanželské. „Běda království, kterému vládne dítě,“ uzavřel svůj pozdější projev, ve kterém tvrzení doktora teologie zopakoval před nejváženějšími občany Londýna jeden z významných rytířů z Richardovy družiny.
26. června, čtyři dny po zamýšlené korunovaci Edwarda V., už byla v Londýně zcela jiná atmosféra než před týdnem. Vdova Alžběta i její synové ztratili podporu ve společnosti, natož potom nárok na královský trůn, a koruna tak byla nabídnuta Richardovi. Ten si neodpustil určité zaváhání, když mu byla tato možnost přednesena, nakonec však titul, jak sám pravil, s těžkým srdcem přijal.
Další osud Edwarda V., který vládl necelé tři měsíce, ačkoli ke korunovaci nakonec nikdy nedošlo, není zřejmý. V červenci jej několikrát viděli kolemjdoucí, jak si s bratrem hraje na nádvoří Toweru, na konci léta však byli oba chlapci uzavřeni do jeho vnitřních prostor. Podle dobových výpovědí je bylo občas vidět za zamřížovanými okny, ovšem stále méně často, a od určité doby je už neviděl nikdo.
Král Edward V. a jeho strýc a pozdější král Richard III. v době pobytu v Toweru (Paul Delaroche).
Ke konci roku 1483 už se Londýnem šířily pověsti, že prince v Toweru někdo zavraždil. V sousední Francii mezitím usedl na trůn teprve čtrnáctiletý Karel VIII. a jeho kancléř varoval na zasedání rady ministrů před tím, aby zemi vládlo dítě, protože zranitelný panovník přitahuje pozornost těch, kteří by rádi uzurpovali moc pro sebe. Není sporu, dodal, že syny Edwarda IV. zavraždil jejich strýc a získal tak královskou korunu pro svou osobu.
Pád Richarda a nová dynastie
Vdova Alžběta, která hledala spojence proti Richardovi, kde se dalo, se v pokračující válce růží spojila s nepřáteli Yorků. Ruku své dcery nabídla nápadníkovi z řad Lancasterů, Jindřichovi z Richmondu. Další eskalace napětí vedla k bitvě u Bosworthu v srpnu 1485, ve které se střetla vojska Jindřicha a krále Richarda III. Ve vyrovnaném měření sil krále zradili někteří jeho stoupenci, přešli na stranu Jindřicha a Richard v bitvě padl. Anglii čekalo po staletích vleklých válečných konfliktů období prosperity pod vládou nového rodu Tudorovců, který založil nový král Jindřich VII.
Krutá doba na přelomu středověku a novověku ovšem měla daleko k pohádkovému ideálu. Zatímco tak byl za svého života Richard III. obviňován, že své synovce zavraždil, Jindřich VII. se naopak obával, že by byli ještě naživu a mohli by zpochybnit jeho nárok na královský trůn. Proto vysílal do londýnských hostinců zaplacené pocestné (ve skutečnosti služebníky svého dvora), kteří šířili ničím nepodložené zvěsti, že princové byli na pokyn Richarda už před delší dobou udušeni peřinou a jsou zakopáni pod schodištěm v Toweru.
V květnu 1502 byl za zradu, která nebyla nijak blíže popsána, odsouzen a popraven jistý sir James Tyrell. Královský dvůr později oznámil, že se Tyrell před popravou přiznal k vraždám obou princů. Věrohodnost tohoto příběhu je zejména s ohledem na skutečnost, že Jindřichovi se takový závěr nesmírně hodil, přinejmenším sporná, výklad se však ujal a dodnes ho najdeme v učebnicích dějepisu. A také v životopisu Richarda III., ze kterého čerpal inspiraci pro své stejnojmenné drama i William Shakespeare.
Pozdější nálezy a kulturní přesah
Když v roce 1674 probíhaly v Toweru stavební úpravy, aby pevnost lépe vyhovovala dobovým nárokům, našla se dřevěná truhla se dvěma dětskými kostrami. Tehdejší věda samozřejmě neumožňovala jednoznačnou identifikaci ostatků, usoudilo se však, že se jedná o zavražděného Edwarda V. a jeho bratra a kostry byly slavnostně pohřbeny ve Westminsterském opatství.
Roku 1933 se příběh na dlouhou dobu uzavřel, když po důkladném prozkoumání ostatků usoudila rada nejlepších britských lékařů, že se jedná o kostry chlapců odpovídající věku, kterého oba princové v době uvěznění dosáhli. Příčinu smrti se nepodařilo určit. Další britští panovníci navíc neumožnili vědecké zkoumání nalezených ostatků. Záhadou tak zůstává, kdo za smrt nesl odpovědnost. Richard III. se samozřejmě potřeboval zbavit legitimních soků, kteří by mohli ohrožovat jeho nárok na trůn. Na druhou stranu vládnout se znamením vraha bylo zárukou toho, že vyzyvatelů, kteří svržení zloducha přijmou za své svaté poslání, se najde celá řada.
Dnešní kulturní povědomí o této události je prakticky výhradně založeno na díle Williama Shakespeara, který jej napsal za vlády Alžběty I. Ta byla vnučkou Jindřicha VII., vítěze nad Richardem III., a je tedy pochopitelné, že se Shakespeare ve svém dramatu staví jasně na stranu tehdy vládnoucí dynastie Tudorovců. Jiný výklad v té době jednoduše nebyl žádoucí a určitě by neměl šanci přetrvat staletí, abychom se s ním mohli dnes seznámit. Dějiny prostě píší vítězové.
Tower of London na obrazu z druhé poloviny 18. století. Zmizelí princové jsou jen jednou z celé řady záhad, která s tímto místem souvisí.
Když v roce 2022 usedl na britský trůn král Karel III., britská vědecká společnost zbystřila. Konečně by totiž mohla dostat zelenou k provedení DNA testů kosterních ostatků, které s konečnou platností potvrdí či vyvrátí, zda se opravdu jedná o zavražděné prince. Na rozdíl od své předchůdkyně Alžběty II., která nebyla podobným historickým výzkumům nakloněna, se Karel takovým krokům nebrání, a tak existuje šance, že se minimálně část záhady podaří v brzké době vyřešit.
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
Velké záhady minulosti. Reader's Digest výběr, 1995. ISBN: 80-900065-2-3
