Článek
V roce 2019 následovala po třicátém kole české fotbalové ligy takzvaná nadstavba. Revoluční krok, který si kladl za cíl zatraktivnit závěr ligy, vzbudil rozporuplné reakce. Po odehrání základní části, tedy běžných 30 kol, po nichž soutěž dříve končila, se kluby podle pořadí rozdělí do skupiny o titul (první až šesté místo), play off o Evropskou ligu (sedmé až desáté místo) a skupiny o sestup (jedenácté až šestnácté místo).
Na první pohled je to dobrý nápad. Kluby, které usilují o účast v evropských pohárech, ale i o sestup, se na závěr ještě několikrát utkají se sobě rovnými, takže mají možnost v přímém souboji s nimi ukázat, že na to mají. To je však jen idylická myšlenka, která je realitě na hony vzdálená.
Bodové rozdíly i slabý koeficient
Jistě, myšlenka na jedno derby pražských S v sezóně navíc zní dobře. Zvlášť pokud by se mělo jednat o zápas, který rozhodne o titulu. V praxi však zejména týmy na čtvrtém až šestém místě mají tak velkou bodovou ztrátu na přední příčky, že v posledních pěti kolech nadstavby už reálně nehrají vůbec o nic.
Další problém je přidělování míst českým týmům v evropských pohárech. Ideální by byl patrně stav, kdy by první a druhý tým šly do Ligy mistrů, třetí tým a vítěz Českého poháru do Evropské ligy a čtvrtý tým společně s vítězem play off prostřední části nadstavby do Konferenční ligy. Takový scénář je nereálný, protože šest týmů v evropských pohárech zaručuje v současném stavu až 6. místo mezi evropskými ligami. Jsem optimista, ale předehnat Belgii, Portugalsko a Nizozemsko, natož trvale, považuju za zhola nemožné.
Před několika lety navíc klesl český koeficient natolik, že se evropských pohárů účastnily jen čtyři týmy. Několikrát po sobě se tak hrálo play off sedmého až desátého týmu ligy jen o finanční prémii, a to směšný jeden milion korun. Navíc opomíjíme do očí bijící nespravedlnost, že v takovém uspořádání tým na desátém místě ligy může hrát na základě ligového umístění evropské poháry, zatímco čtvrtý nikoli. Přitom mezi nimi může být rozdíl klidně 25 bodů.
V sezóně 2021/22 dělilo v tabulce čtvrté Slovácko a desáté Budějovice hned 23 bodů. Přesto mohl teoreticky hrát evropské poháry pouze jihočeský klub.
Problémy s termínovou listinou
Česká liga startuje dříve než většina ostatních soutěží, končí však později. Třeba ve Španělsku se odehraje úvodní kolo až po polovině srpna, tedy o více než měsíc později než první kolo české ligy, minulou sezónu ovšem končily obě soutěže ve stejný den (26. května). Na vině je zejména zimní přestávka, kterou přední evropské soutěže nemají, nebo jen velmi krátkou, a také skutečnost, že v tuzemsku prakticky neexistují vložená kola, tedy zápasy hrané během týdne.
Termínovou listinu pochopitelně komplikují i reprezentační přestávky. V posledních letech je to znát zejména na podzim: všechny soutěže se přerušují na jeden týden v září, jeden v říjnu a jeden v listopadu. Příležitostí odehrát všech 35 zápasů (mimo prostřední skupinu) tak razantně ubývá.
Pokud by to bylo možné dohodnout s UEFA, nebyl bych proti tomu, aby se liga během reprezentačních přestávek normálně hrála. Některé týmy by pochopitelně absenci svých nejlepších hráčů pocítily, jednalo by se však maximálně o tři zápasy za celý podzim a alespoň by dostali šanci hráči širšího kádru. Slabší kluby by pak měly lepší šanci na bodový zisk. Premier League se taky nepřerušovala, když se hrál Africký pohár národů, přestože hráči jako Drogba, Eto’o nebo z posledních let Salah mohli svým týmům citelně chybět.
Tři kategorie soutěží
Česká liga bývala podle koeficientu na odpis, když před pár lety spadla až někam ke 20. místu, v posledních dvou sezónách však kluby opět šlapou. Těžko je to ale zásluha zavedené nadstavby. Z pěti nejlepších soutěží v Evropě, mezi které se řadí anglická Premier League, italská Serie A, španělská La Liga, německá Bundesliga a francouzská Ligue 1, se nadstavba nehraje nikde. Počet zápasů během sezóny je dostatečný a spolu s evropskými a domácími poháry a případně i reprezentací hráče plně vytěžuje.
Některé soutěže druhého sledu nadstavbovou fázi mají. Je to například nizozemská Eredivisie, kde však tato fáze nerozhoduje o titulu, ale pouze o jednom z účastníků Evropské či Konferenční ligy. Na dvě skupiny se pak dělí i rakouská liga.
Česká liga se od obou těchto typů odlišuje složitostí systému. Přitom k tomu není žádný objektivní důvod. Kromě militantních fanoušků Sparty a Slavie stejně květnové zápasy zůstávají mimo záběr široké veřejnosti, protože ve stejnou dobu probíhá mistrovství světa v hokeji.
Na českých trávnících lze hrát v lednu fotbal jen obtížně.
Kde se inspirovat?
Pokud se chceme v něčem zlepšit, musíme se učit od silnějších. Rakouský koeficient sice býval solidní, v posledních sezónách nicméně opět upadá a v době psaní tohoto článku je Rakousko až na 12. místě, o tři místa níž než Češi. Naopak pětice silných lig – bez nadstavby – s jistotou zaujímá pět prvních míst.
Ano, možná není od věci mít během sezóny víc než třicet zápasů. Je k tomu ale nutné splnit několik předpokladů. Tím hlavním je kratší zimní přestávka, která vyžaduje tak dobré technologie na stadionech, aby na nich bylo možné hrát fotbal i v prosinci a v lednu. To si samozřejmě nebude moci dovolit každý klub, a proto by nebylo od věci jejich počet v první lize snížit.
Německá a francouzská liga mají 18 účastníků, anglická, italská a španělská pak 20. V České republice je to 16, což je zjevný nepoměr. Přestože se jedná o hezkou tradici, srovnáváme se tu se zeměmi, které mají čtyřikrát až sedmkrát vyšší počet obyvatel a stovky profesionálních klubů. Zrušíme-li nadstavbu a ponecháme v lize jen deset klubů, může hrát každý s každým dvakrát, a rázem máme sezónu se 36 zápasy.
Podle současné tabulky by v lize zůstaly Slavia, Sparta, Plzeň, Ostrava, Olomouc, Jablonec, Slovácko, Karviná, Hradec a Mladá Boleslav. Při zachování někdejšího systému dvou sestupujících by se každou sezónu 20 % účastníků obměnilo, takže nuda by opravdu nehrozila. Časem bychom viděli v lize i Liberec, Teplice nebo Duklu. Mě by taková soutěž bavila víc než to, co máme dnes.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
