Článek
Začátkem letošního roku uplynulo už 20 let, kdy se na obrazovkách České televize objevil pravidelný diskusní pořad, který každý týden otevřel prostor k přemítání nad dějinami a k jejichž výkladu začal zvát především historiky. Nejprve to byl Historický magazín, posléze Historie.cs, která se vysílá dosud.
Přidalova důslednost.
Nebyly to úplně první diskusní pořady, ve kterých se veřejnoprávní televize rozhodla zaobírat historickými událostmi. Z devadesátých let a z přelomu tisíciletí určitě diváky zaujaly pořady brněnského studia s bravurním moderátorem a známým literátem a překladatelem Antonínem Přidalem. Mužem, který měl za sebou výraznou rozhlasovou zkušenost a na jeho televizních pořadech to bylo znát. Své diskuse vedl až s anglosaským důvtipem a zároveň s profesorským důrazem, málokdo mu unikl z podstaty otázky.
Z mnoha dílů pořadu Klubu Netopýr, který se vysílal obvykle v pozdních hodinách sobotního večera, nejspíš zůstaly divákům v paměti historické díly o osmašedesátnících, kde došlo ke konfrontaci životních postojů různých generací nebo díly o prezidentu Benešovi nebo o dění u nás na konci války. Ale věnoval se třeba i výuce dějepisu. Tématu, které oproti moderátorům historických diskusí nestárne a stále se vrací.
Ve svém pořadu dialogickém, pouze s jedním hostem, v půlhodinovém cyklu „Z očí do očí“ vyzpovídal řadu samotných aktérů historických událostí, často trvale žijící v exilu. Zásluhou tohoto Přidalova pořadu máme zachycené i cenné výpovědi historiků dnes už nedosažitelných jako Antonína Klimka, Jaroslava Opata, Jiřího Kovtuna. Přidalovy rozhovory jako příkladně dialog s profesorem Robertem Kvačkem o profesi historika se snad dodnes může na univerzitách doporučit v prvních přednáškám budoucím historikům.
Díly obou brněnských cyklů jsou nadále veřejně dostupné v ivysílání České televize. Každý se může znovu přesvědčit o uvažování našich intelektuálních elit před dvaceti, třiceti lety.
Problémy s historií si jako obsah svých diskusních pořadů nepravidelně volily i další diskusní pořady České televize. Za připomenutí určitě stojí volnější diskuse a s větším počtem hostů v cyklu Sněží, s dnes už také nežijícími moderátory – otcem a synem Milanem a Martinem Schulzovými. Historici zejména při příležitostí různých výročí byli zvaní pravidelně i do pořadů všedního dne typu „21“ a později do „Událostí, komentářů. Historická fakta a výklady se objevovaly v dalších pořadech, včetně zábavnějšího typu. Úspěšný byl především cyklus „O poklad Anežky české“, jehož tváří se stal Marek Eben a vysílaný po deset let o víkendu dokonce v hlavním vysílacím čase.
Začátek na pokračování, s křížem je kříž.
Nicméně stálý diskusní pořad o české historii na veřejnoprávní obrazovce nebyl. V té době, v letech 2000-2005, autor těchto řádku se jako dramaturg opakovaně pokusil navrhnout nový typ historické diskuse. Pořad měl pracovní název „Kříž“ a měl být zaměřen na rozbor živova vybrané postavy z našich dějin. První díl, který se začal připravovat, byl o Emilu Háchovi, ale další chystané díly se chtěly zabývat různorodými postavami typu Dubčeka, Žižky, Beneše, ale také třeba E. F. Burianem či Vítězslavem Nezvalem. Návrh pořadu vyvolal tehdy u vedení příznivý ohlas a zájem, bylo mu už i přiděleno i výrobní číslo a peníze na něj, ale nakonec kvůli úsporám se výroba cyklu opakovaně odložila. Pořad měl před diskusí historiků být doplněn i dokumentem o dané osobnosti. Režisérem prvního z nich o Emilu Háchovi měl být renomovaný dokumentarista Milan Maryška.
Úspěšnější etapa ve vývoji diskusních pořadů o historii udeřila v průběhu roku 2005, kdy na veřejnoprávní scénu vstoupil zpravodajský kanál ČT24. Tehdy jeho první vedení v čele s ředitelem zpravodajství Zdeňkem Šámalem rozhodlo, že na něm nebude pouze nepřetržité zpravodajství, ale od 1.ledna 2006 začne vysílat i půlhodinové samostatné cykly s týdenní periodicitou. Jeden z nich o historii, a tak vznikl diskusní pořad Historický magazín, který přinesl od ledna 2006 do prosince 2008 141 dílů o rozdílných událostech a osobnostech. Režisérem cyklu byl Václav Křístek, mj. i režisér cyklu „Sněží“, dramaturgem já. Cyklus moderovali čtyři moderátoři, kteří se po týdnu střídali. Bylo rozhodnuto, že budou jiného typu než ti, co moderovali běžný zpravodajský proud na ČT 24 a tak byli vybráni „moderátoři – amatéři“, kteří mají už v životě něco odžito a historií se zaobírali často profesně.
Úplně prvním, se kterým byl pořad nejvíce vymýšlen, byl publicista a úspěšný autor literatury sci-fi František Novotný, původní profesí technik a také námořník. Ve svých dílech se věnoval především dějinám techniky, ale i válečnictví, a protože prožil většinu života v Brně zaměřil se rovněž na moravské osobnosti. Jeho předností bylo nasazení, přemýšlivost otázek a jistý technický či „inženýrský“ náhled na historické dění, který nebývá v médiích zvykem. Právě s ním byl začátkem ledna 2006 odvysílán první díl, věnovaný 20.výročí dění okolo pohřbu Jaroslava Seiferta, který si kupodivu i při tehdy ještě omezeném dosahu vysílání ČT24 našel hned své diváky.
Dalšími moderátory se stali rozhlasový novinář Petr Brod, prožil část života v emigraci a byl známý z předlistopadového vysílání „štvavých“ vysílaček BBC a Rádia Svobodná Evropa. Věnoval se zejména tématům z dějin evropské a světové politiky 20.století a jedním z jeho přínosů bylo, že vnášel do svých otázek i jiné náhledy než ty, které byly u nás všeobecně známé.
Dále vojenský historik z Vojenského historického ústavu Eduard Stehlík, tehdy v hodnosti podplukovníka, a ještě ne tolik známý jako dnes. Ten se přirozeně zaměřil na naše vojenské dějiny. Vedle odborné preciznosti k podobě pořadu nepochybně přispěl, že vždy sehnal cenné archivní fotografie a zprostředkoval natáčení rozhovorů s posledními žijícími pamětníky některých událostí.
Tuto trojici brzy doplnil ještě novinář Vladimír Kučera, který tehdy psal své komentáře do MfDnes, ale starší čtenáři si snad vzpomenout, že v osmdesátých letech psával do víkendové přílohy stejných novin svěží historické sloupky, a to pod pseudonymem Vladimír Kučírek. Ten se ponejvíce věnoval tématům z našich dějin 20.století, ale při šíři svých zájmů odskakoval i k dávnějším událostem, k Tovaryšstvu Ježíšovu nebo až k Přemyslovcům.
Výběr témat mu pomohl položit základ jeho další úspěšné moderátorské dráhy. Právě o politická témata našich soudobých dějin byl mezi diváky největší zájem. Ačkoliv jeho moderátorské začátky nebyly úplně snadné, Kučera byl novinářským naturelem fejetonista, rád vedl sám delší úvahy o probírané události a v jeho prvních dílech na samotné otázky pro hosty zbylo někdy času pomálu. Až postupně se to obrátilo.
Ponořit se do doby.
Vzhledem k vysílání pořadu na zpravodajském kanálu byla témata ve větší míře vybírána k datu kulatých a polokulatých výročí událostí a osobností. Jeden ze záměrů, který si dramaturgie spolu s moderátory na počátku umínila, že by mělo jít o co možná věcný ponor do doby tématu. Jeden z pracovních názvů při vzniku pořadu byl batyskaf, tedy ponorka do větších hloubek. Otázky měly být – pokud možno – formulovány tak, abychom se snažili historický problém a osobnost pochopit z jejich doby. Abychom kupříkladu prezidenta Beneše posuzovali podle informací, které měl při svých rozhodnutí on k dispozici, a ne která máme o jeho době dnes my. Když víme, co následovalo. Bylo to jistá forma obrany, abychom nesklouzli k něčemu, čeho je ve veřejném prostoru vždy dost – tedy k „mistrování“ historie a k oblíbenému rozčilování nad našimi předky. Bohužel tohle předsevzetí později v historických diskusích poněkud ustoupilo stranou.
Dalším dramaturgickým předsevzetím bylo, že se pokusíme ukázat na každé době a režimu nejen důsledky, nýbrž i konstrukční prvky. Režisér František Vláčil kdysi v jiné souvislosti řekl, že „každý odcházející řád bere s sebou (do historie) i některé dobré vlastnosti, které lidi spojovaly nebo morálně povyšovaly.“ U některých politických režimů, které zažilo Československo ve 20. století sotva lze hovořit o výskytu dobrých vlastností, nicméně i ony měly některé konstrukční vlastnosti, které jim ve své době dopomohly k oblibě u části národa a k soudržnosti. Rozborem těchto dobových konstrukčních prvků jsme se zaobírali, aniž bychom přitom v nejmenším chtěli relativizovat zločiny těchto režimů. (Ostatně v první sestavě tvůrců bylo hned několik lidí, kteří si ve vlastních životech stihli s komunistickým režimem užít své.)
Tím, že cyklus vytvářeli tvůrci střední a starší generace, lišil se od další produkce zpravodajského kanálu. Zároveň byla diskuse ve studiu doplňovaná archivními záběry a od počátku i ukázkami z rozhovorů s pamětníky událostí. To bylo pro tvůrce vždy vděčné natáčení – setkat se s posledními žijícími naši vojáky z východní nebo západní fronty nebo třeba s hudebníkem, který hrál v orchestru během Norimberského procesu.
Historický magazín skončil po třech letech vysílání, v té době Česká televize nabízela už finančním i personálním zajištěním ambicióznější cyklus – Historie.cs. Bylo to i jistá škoda, vzhledem k provázanosti obsahu s výročími mohl tematicky cyklus být naplněn ještě dva roky. S jeho zánikem zmizely z obrazovky v podstatě diskuse o zahraničních politicích i třeba o dějinách techniky. Cyklus pomohl k etablování výroby historických diskusí pod hlavičkou zpravodajství. A přinesl příznivá hodnocení od kritiků televizní tvorby. Za všechny názor Vladimíra Justa na podzim 2006 v Literárních novinách: „Konečně skutečný unikát, a to i ve srovnání s nabídkou ČT2, představuje Historický magazín. Každý týden v sobotu večer zde moderátor se znalými historiky rozebírá mýty a zjednodušení, které překrývají nejvýznamnější dějinné epizody.“
Genius loci a televizní realita.
Historie.cs se objevila na obrazovce poprvé v září 2007 a je tam dosud. Oproti magazínu dostala dvojnásobnou stopáž. V prvních letech byla určena pro diváky programu ČT2 a vysílána ve velmi slušném čase ve všední den. Její způsob výroby byl odlišný oproti magazínu, diskuse se předtáčí a následuje ještě postprodukce. Navíc rozpočet pořadu v prvních pěti letech umožňoval natáčení diskuse v reálných historických lokalitách. První díly vznikaly v prostorách Národního muzea, později se vyjíždělo natáčet na různá místa především u témat ze starších dějin. O Lichtenštejnech se točilo na zámku ve Valticích, o Pernštejnech na Kunětické hoře, ale díly se točily i přímo v Ležákách, o Baťovi ve Zlíně, o černých baronech na Zelené hoře, další díly na česko-polském rozhraní nebo na Slovensku.
Bohužel později – přibližně od roku 2013 – už rozpočet tuto praxi až na výjimky neumožnil. A tak pořad byl alespoň podle možností doplňován dotáčkami a natočenými podkresy z historických lokalit. Bylo to úsilí dostat tak historického génia loci do jinak dosti ahistorického studia na Kavčích horách. Důvodem bylo i to, že se vznikem ČT24 původní žánr „diskusní pořady“ složitě hledal svou identitu, protože najednou se na jednom veřejnoprávním programu v podstatě povídalo ve studiu s hosty „od rána do večera“ a původní kouzlo samostatné uzavřené diskuse se zákonitě vytrácelo.
A tak Historie.cs šla pokusně touto cestou nalézání si specifického žánru – diskuse plná dalších dotáček, archivů. Do jisté míry šlo taky o inspiraci, zahlédnutou u některých diskusních pořadů ve veřejnoprávních televizí zemí Beneluxu. Nebylo to vždy jednoduché, zároveň to ovšem některým tvůrcům pořadu poskytovalo nejpříjemnější část práce na Historii.cs, natáčení v historických lokalitách a památkách po celé zemi, opět natáčení rozhovorů s posledními pamětníky i natáčení rozhovorů s různými okresními historiky, badateli, kastelány, kteří vnášeli do témat všednější a mimopražský náhled. Od roku 2017 natáčelo se ročně několik dílu taky ve spolupráci s moravskými studii ČT.
„A ještě mi řekněte…“
Jediným moderátorem Historie.cs byl určen Vladimír Kučera a zůstal hlavní tváří pořadu až do své smrti v létě 2019. Způsob výroby i delší stopáž pořadu mu vyhovovala. Vždy patřil mezi ty moderátory, který nikdy neměl dost a další otázky ho napadaly i po skončení natáčení. Také předtáčení a tím menší nervozita hostů mu umožňovala do pořadu vnášet své esejistické úvahy a leckdy i nečekané poznámky. Obojí napomáhalo, že se mu dařilo vytvářet ve studiu náladu s hosty, které on říkal „jako bychom si povídali v hospodě u jednoho stolu.“ Jeho častější vztažení obsahu k aktuálním politickým postřehům vadilo spíše menšině diváků.
Týdenní periodicita je neúprosná, a proto za 12 let svého moderování Vladimír Kučera probral ledacos a až na výjimky se nebránil žádné oblasti a postavě našich dějin. Přesto se v průběhu let zjevovala v cyklu jasná linie témat, které mu byly blízké a jako niť se táhly mnoha díly. Mezi ně nepochybně patřilo období 1968-69, které Kučera v pražských ulicích sám prožil. Ze stejných důvodů jej pálilo i období sametového převratu a vývoje našich vztahů se Slovenskem. Opakovaně se také vracel k postavě Václava Havla a k polemice s názory, jestli nám nebylo za socialismu nebo kdykoliv jindy lépe. V oblibě měl postavy z naší kulturní historie, které sám rád citoval, jako byli Jaroslav Hašek, Karel Hašler, Karel Kryl, Voskovec a Werich.
Někdy vznikl zajímavý díl i na téma, které zpočátku vyvolávalo dojem, že vlastně nebude o čem dvaapadesát minut diskutovat. Jako byl díl věnovaný národní hymně. Specificky se to projevilo při natáčení dílu o Sámově říši, kdy pozvaní archeologové na úvod prohlásili, že o Sámovi znají jedinou dochovanou větu, o čem se chce tedy s nimi hodinu bavit? Přesto díl vznikl a vůbec nebyl nezajímavý.
Párkrát jsme byli překvapeni, že nejsložitější bylo sehnat do studia tři hosty na celkem proslulá témata jako jsou byl fenomén národních pohádek nebo na diskusi o Národním divadle. Jen výjimečně se stalo, že jeden poněkud svéhlavý host Vladimíru Kučerovi a dalším pozvaným svou svéhlavostí diskusi rozbil. Nejznámějším případem byla účast Miloslava Ransdorfa v pořadu o Klementu Gottwaldovi.
Jako dramaturgové Historii.cs rozjížděli Aleš V. Poledne spolu s vedoucím diskusních pořadů Čestmírem Fraňkem , k nim jsem se po zániku Historického magazínu v lednu 2009 přidal já. Po tragické smrti Aleše V.Poledne v roce 2017 dramaturgii doplnil Miroslav Petráček. Režiséry cyklu byli po celé roky Václav Křístek a Vítězslav Romanov. Značný podíl na výsledné podobě Historie.cs mají po celou dobu dva střihači Šárka Němcová a David Zeman.
Od roku 2010 se do pořadu prosadila jako občasná moderátorka historička Marie Koldinská Šedivá, která předtím nahradila Vladimíra Kučeru v moderování Historického magazínu za účelem, aby se spektrum témat rozšířilo více o témata ze starších dějin. Na ty se zaměřila také první roky svého moderování Historie.cs, později tíhla k dílům o soudobých dějinách a zejména o naší armádě.
Zásahy života.
Po odchodu Vladimíra Kučery se načas stal hlavním moderátorem dlouholetý redaktor ČT Přemysl Čech, na kterém ležela hlavní tíže, aby diváky přesvědčil, že pořad i po Kučerově smrti má smysl sledovat. Převzal celou šíři témat od našich moderních politických dějin až po méně známé větve Přemyslovců. Postupně se také vyprofiloval jako moderátor diskusí na dějiny „inženýrských“ oborů na našem území, a tak se s ním natočily třeba historie našich povodní i zemětřesení, historie výroby našich proslulých komodit – cukru, motocyklů, skla i staveb vodních přehrad.
Jeden díl měsíčně čtyři roky také moderovala mladší moderátorka – antropoložka a historička umění z Univerzity Karlovy Barbora Půtová. Cílem jejího angažmá bylo obohatit cyklus ještě o další oblasti života, které nepochybně tvoří rovněž dějiny naší země a o které si psali i diváci. Věnovala se historii našich cirkusů, loutkářství, porodnictví, vývoji české krajiny, falzům ve výtvarném umění. Mezi její přednosti nepochybně patřilo, že stejně jako Vladimír Kučera dokázala ve studiu navodit velmi přátelskou atmosféru a i méně „mediálně zdatní“ vědci se rozpovídali, aniž by potřebovali nadmíru moderátorských zásahů.
V této sestavě moderátorů přežila Historie.cs i náročné covidové období, kdy se několikrát natáčení na poslední chvíli rušilo nebo se díly museli natáčet v rouškách, jindy se cestovalo za natáčením na Moravu v neuvěřitelně prázdných vlacích (čtyři cestující na celý rychlík). Také moderátoři Čech a Půtová zaskakovali opakovaně na poslední chvíli kvůli covidu za toho druhého v moderaci dílu.
V historii Historie.cs to nebyly jediné mimořádné a náročnější situace. Vladimír Kučera byl poslední měsíce a roky svého života těžce nemocný, přesto se moderování věnoval takřka do konce své pozemské existence. V září 2017 ukončil nečekaně svůj život dramaturg Aleš V. Poledne, během let odešli i někteří další tvůrci pořadu – hlavní produkční, kameramani, technici, kteří najezdili při dotáčkách stovky kilometrů. Jeden díl o výtvarném umění poznamenala tragická smrt jednoho z jeho odborných iniciátorů. Naopak jinou životní příhodou bylo, jakmile na podzim 2023 moderovala Barbora Půtová svůj díl pouhý týden po narození své dcery.
Zůstali zachyceni.
Sám autor těchto řádků se jako dramaturg přesvědčil o osudovosti historických diskusí. Když připravoval první díl Historického magazínu natáčel rozhovor s pamětníkem - fotografem Seifertova pohřbu Jaroslavem Krejčím, který nedlouho po natočení pořadu zemřel. Když chystal poslední „své“ díly Historie.cs, aniž by to tušil, o Petru Brandlovi a o moderních dějinách Maďarska připletl se při jejich přípravě k Filozofické fakultě, kdy se tam tragicky děly „dějiny“ a krátce před natáčením maďarského dílu mu zase zemřel jeden z posledních domlouvaných hostů.
Po příchodu nového vedení České televize došlo na přelomu let 2023/2024 k změnám v týmu Historie.cs. Dosavadní dramaturgii bylo vytknuto, že do obsahu málo zapracovávají současná politická témata a názory. Ale jak ukázaly následující měsíce, to zapracování si představovali velmi svérázně. Ale u toho už autor těchto řádků nebyl.
Do okamžiku těchto změn měla Historie.cs za sebou 620 dílů historických diskusí. Skoro všechny za ty roky natočené díly Historie.cs i Historického magazínu jsou stále dostupné v i-vysílání České televize. Proto mohou být snad nadále zdrojem poučení. Ale často jsou i vzpomínkou na historiky, archiváře, vědce z dalších oborů a badatele, kteří už roky nejsou s námi a které se díky historickým diskusím v České televizi od roku 2006 podařilo natočit a zachytit jejich uvažování.
Některé si dovoluji na konec připomenout: Jan Sokol, Vladimír Nálevka, Dušan Třeštík, Erazim Kohák, Václav Veber, Jiří Ješ, Karel Jech, Jan Kuklík st., Zdeněk Kárník, Josef Opatrný, František Šmahel, Robert Kvaček, Jiří Pernes, Jiří Bílek, Petr Sommer, Ivo Pejčoch, Jaroslav Beránek, Jaroslav Hrbek, Vladimír Schildberger ml., Karel Pacner, Jiří Kořalka, Radim Palouš, Dušan Zbavitel, Josef Forbelský, Jaroslava Janáčková, Jiřina Šiklová, Petruška Šustrová, Jiří Dienstbier, Tomáš Ježek, Jaroslav Jírů, Milan Churaň, František Janouch, Valtr Komárek, Václav Žák, Miloš Pojar, Michal Reiman, Jaroslav Šedivý, Vladimír Bystrov, Jaromír Štětina, Václav Windy Nosek, Jiří Navrátil, Fedor Skotal, Jiří Černý, Lubomír Dorůžka, Petr Hora – Hořejš, Tomáš Kosta, Pavel Pecháček, Bořivoj Hnízdo, Zbyněk Zeman, Jaroslav Med, Jiří Kaše, Jiří T. Kotalík, Pavel Taussig, Václav Tikovský, Josef Fučík, Mečislav Borák, Josef Harna, Jan Galuška, Jiří Waldhauser, František Halas ml., Dan Gawrecki, Ján Mlynárik, Dana Drábová, Jaroslav Folta, Petr Vysoký, Antonín Vítek, Josef Koutecký, Cyril Hőschl, Slavomil Hubálek, Ivan Havel, Ivan Klíma, Ivan Ruller a naposledy olomoucký František Mezihorák.
Zdroje:
Archiv České televize – pořady Historický magazín, Historie.cs, Klub netopýr, Z očí do očí.
Časopis Film a doba, ročník 1979
Literární noviny, ročník 2006
