Článek
Reprezentační hokejové zápasy po okupaci 68 v průběhu normalizace mívaly výjimečnou atmosféru. Na mistrovství světa a na olympiádě při nich šlo o nejcennější medaile. Hrály proti sobě zpravidla dva nejlepší týmy turnaje. Zároveň dvě mužstva, o kterých se vědělo, že se nemusí. Čechoslováci hráli za celý národ, pokořený bratrskou okupací ze srpna 68, který chtěl alespoň při hokeji vrátit východním okupantům svou bezmoc z okupace. Ruští hokejisté ( a hokejová reprezentace SSSR oproti třeba fotbalové byla tvořena téměř jednolitě ruskými hráči z moskevské oblasti) také přiznávali, že mají raději jiné soupeře. Čechoslováci je nejčastěji byli schopni porazit a přirozeně cítili i nepřátelskou atmosféru.
Během turnajů docházelo k rozporuplným situacím. Na jedné straně pravidelně proběhlo přátelské setkání obou mužstev při společné večeři, které se na fotografiích propagandisticky zdokumentovalo jako důkaz vzájemné družby. Ale podle vzpomínek hráčů šlo o velmi chladné akce, kdy se až na výjimky hráči navzájem nebavili. Bylo to dané jistě i tím, že obě mužstva byla jinak na turnajích i během sezóny vedena. Sovětští hráči byli převážně z armádního prostředí, kteří celou sezónu trávili spolu na proslulých bazách s polovojenským režimem a i na mistrovství světa jim bylo povoleno zaholdovat světským radovánkám až po skončení turnaje. Nicméně společné večeře třeba s Kanaďany čí Švédy se nekonaly, tady se navenek prezentovala bratrská družba.
Aby ovšem zároveň samotní komunističtí funkcionáři a nejvyšší představitelé ČSTV pobízeli naše hráče před zápasy se sbornou nebo před odletem na šampionát v soukromých rozhovorech, že hlavně musí porazit Rusáky. V některých případech jim za tato vítězství přislíbili i dodatečné prémie.
Byla to schizofrenie doby, navenek plné prosovětských hesel o přátelství na věčné časy. Státní bezpečnost a různí aktivní pomocníci pečlivě monitorovali dění při těchto zápasech, zároveň samotní soudruzi tolik stáli o tahle hokejová vítězství.
Přenosy z těchto zápasů měly nejvyšší televizní sledovanost. Ulice měst během nich se vylidnila, v zemi se takřka zastavil život. Moje tehdejší spolužačky vyprávěly ve škole, jak chodily po ulicích našeho východočeského městečka a najednou nikde nikdo. Jen za okny se občas ozval hromadný výkřik či povzdech. Známý dramatik, který tehdy působil v divadle v Ústí nad Labem, jednou vzpomínal, že nikdy nebyla silnice do Prahy tak prázdná jako když jsme hráli hokej s Rusákama nebo když běžela v televizi Dietlova Nemocnice na kraji města. Dva vrcholy normalizace.
Sportovní kvalitu tehdejších zápasů zvýšilo, že obě reprezentace hrály většinu 70tých let ve stabilních sestavách, a tak se na ledě potkávali stejní a velmi kvalitní hráči. A Československo oproti předchozí dekádě se naučilo Sověty porážet. Dopomohl tomu vynález profesora Vladimíra Kostky obranného levého křídla, k dokonalosti jej dovedl hlavně asi Jiří Holík. Dále kvalitní výkony brankářů, proti sborné vynikal zejména svou mrštností fakír Jiří Holeček. A také zvýšené sebevědomí našich hráčů po prvních úspěších ze začátku 70tých let a zisku po mnoha letech titulu mistra světa. Najednou jsme leckdy dokázali hru se sbornou rozkouskovat, nedovolili jim hrát jejich vysoké tempo. A začala platit slova Vladimíra Kostky, že Sověty jsme schopni porazit, ale ne trvale porážet.
Kromě toho tyhle zápasy doprovázelo i několik osudových tajemství. Věřilo se v pravidlo prvního gólu. Kdo jej dá, ten obvykle vyhrál celý zápas. Bedlivě se sledovalo, kdo z rozhodčích bude na tyhle zápasy nasazen. Zlou pověst u našeho diváctva měl především západoněmecký rozhodčí Kompalla. Sledovala se naprosto rozdílná atmosféra v hledišti mezi zápasy v pražské Sportovní hale a v moskevských Lužnikách, kde se jenom občas ozvalo tiché: šajbu, šajbu. A ještě pořád kolovaly mezi lidem šeptandy a uvěřitelné historky, jak jsme to dřív museli Rusákům nechat. Na příkaz shora, a jak z toho naši hráči byli nešťastní. Ale co teď, když je - docela často - porážíme…
Těch nezapomenutelných zápasů se sbornou byla řada. Často se přirozeně připomínají utkání z mistrovství světa ve Švédsku, první pookupační, které se navíc původně mělo hrát v Praze. Pak náš po letech velký úspěch na pražském mistrovství světa 72, kde hrdinou zápasů s Rusy byl i nezapomenutelný Jaroslav Holík. Nešťastná porážka chřipkou zdecimovaného týmu na olympiádě v Innsbrucku 3:4, když jsme vedli 2:0 a pak 3:2, ale nestačilo to a generace Holečka, Pospíšila, Machače zlatou olympijskou tím pádem nezískala. Vzápětí velice dramatické vítězství 3:2 nad sbornou na pro nás veleúspěšném mistrovství v Katovicích, kde naopak oni měli plnou marodku. Dva rozdílné zápasy na MS 78 v Praze - vítězství 6:4 s Černíkovým hattrickem a závěrečná porážka 1:3, kdy nám byl podle nás neuznán Martincův regulérní gól, který by nám stačil k třetímu titulu v řadě. A kde se loučil s reprezentační kariérou hrdina zápasů se sbornou Jiří Holeček a celá hala ho vyprovázela smutečním chorálem „nevadí, nevadí“.
Smutnou tečku za érou těchto zápasů v sedmdesátých letech vykonal první souboj na mistrovství světa v Moskvě 79, kde jsme nečekaně drtivě prohráli 1:11 a kde náhradní brankář Marcel Sakač na začátku druhé třetiny za stavu 0:4 nešťastně přihrál přímo na hokejku Žluktova a zpečetil naší potupu. A národ si to zase vykládal všelijak. A Bohuslav Ebermann vyprávěl, že v šatně po zápase si připadal jako v bažině, bál se i svého vlastního hlasu.
Méně se připomínají různé přípravné a přátelské zápasy během sezóny, ale přitom i ony byly často nezapomenutelné. Jeden takový se hrál před 49 lety v Praze 13.listopadu 1976. Byla sobota a tak na zápas nepochybně koukala zase u obrazovek většina země. A také proto se o tom zápase ještě dlouho šeptalo. A probíhal tehdy zrovna pravidelný Měsíc Československo-sovětského přátelství a tenhle zápas do jeho atmosféry vůbec nenapadl. Šlo vůbec asi o nejdrsnější utkání s RusY, které jsme sehráli.
Tehdy se často na podzim hráli se sbornou dva přáteláky, kdy se zkoušeli i noví hráči a kdy se testovala aktuální forma. V 76 jsme první zápas vyhráli po dobrém výkonu 5:3. Druhý zápas byl úplně jiný, prohráli jsme jej 3:6. Jednu chvíli jsme prohrávali už 0:5, byl vystřídáN brankář Crha Holečkem a výsledek se nakonec podařilo přijatelně zkorigovat.
Ale hlavně, Rusové od první minuty na nás začali hrát tvrdě. Asi věděli, že to na nás obvykle platí. S tvrdostí to ovšem přeháněli a zápas se zvrtnul. Hráli jsme i několik přesilovek v řadě, včetně 5:3, ale hráli jsme je nečekaně špatně, góly z nich jsme nedali a tak se zvrtla i atmosféra v hledišti. Dokonce ji měli naší reprezentanti výzvou pokoušet uklidnit, leč marně. A přitom pražští diváci jistě věděli, že na tomhle zápase je určitě plno pověstných oček. Přesto se hlediště ozývalo jen výkřiky a trvalým pískotem na adresu sborné. Druhý den nečekanou atmosféru zápasu komentovalo i Rudé právo a chování diváků označilo za neurvalé.
Na ledě - i podle tehdejších reportáží - se zápas dohrával ne jako hokej, ale jako jenom vzájemné potyčky hráčů. Časopis Stadión posléze v rozboru napsal, že na evropských stadionech se šíří kanadská tvrdost, ale naší hráči ji dosud nepřivykli. Také tvrdost utkání se přičítala nedávnému Kanadskému poháru, kde se ji měla obě mužstva nakazit. Druhý sovětský trenér Loktěv ale na tiskovce prohlásil, že zápas byl tvrdý, ovšem jemu se líbil.
Hodně kritizován byl po utkání švédský rozhodčí Lindgren a dva rakouští čároví rozhodčí, jak zápas nezvládli a nestačili na něj. A že napříště musí být na tyto zápasy nasazováni jedině rozhodčí, kteří s oběma týmy mají zkušenosti.(Možná nejlépe právě německý Kompalla.)
Mezi lidem se ale o tomhle utkání diskutovalo ještě pro jinou věc. Tento sobotní duel ukončil televizní kariéru populárního hokejového komentátora Luďka Brábníka. Dovolil si přečíst během přenosu nápis na dresech sborné foneticky. Mezi lidem se šířilo, že adresoval sovětským hokejistům ještě další ironické poznámky, ale podle dochovaných záznamů státní bezpečnosti, to bylo „jenom“ to fonetické přečtení CCCP. Musel z obrazovky a opustit televizní redakci. Jak však - asi zklamaně - zaznamenala STB na přímluvu ústředního ředitele Zelenky a šéfredaktora redakce sportu Mikysky bude přijat do redakce časopisu Stadión. V něm pak také roky působil a zajímavě psal. Nicméně národ si jeho zmizení obrazovky vykládal barvitěji.
A tak i tento, byť jen přátelský zápas by neměl být zapomenut. I on dokládá, jaká byla tehdy v zemi atmosféra a jak to bylo reálně s naším přátelstvím se Sovětským svazem.
Zdroje:
časopis Stadión 1975, 1979
archiv Rudého práva 1975
Knižní paměti hokejistů Bohuslava Ebermanna, Jaroslava Holíka, Vladimíra Martince, Václava Nedomanského a Jana Suchého.
