Článek
Vzpomněla si na něj stanice Vltava, posléze jej připomněly facebookové stránky ministerstva kultury. Ale ve výsledku jako kdyby už nestálo se k tomuto spisovateli – vyjma jeho rodného Chodska – vracet. Jako kdyby byl už jenom vypravěčem dávno překonaného dění. A jako kdyby po něm zůstaly spíše zajímavé hmotné památky než samotné knihy.
Jeho pomník na Výhledech mu může závidět každý český velikán minulosti. Je odtamtud krásný rozhled na celé Chodsko. V jeho domě v Klenčí pod Čerchovem nadále funguje Baarovo muzeum, které odolává času. Baarovu školu najdeme v Českých Budějovicích a v Putimi, kde se odehrává jeho nejslavnější román: Jan Cimbura.
Jindřich Šimon Baar je na určité upozadění zvyklý. Jeho knihy vycházely ve slušných edicích a nákladech za všech politických režimů 20. století, ale zároveň ve výuce naší literatury byl vždy až tím dalším v řadě za Jiráskem a dalšími realisty. Důvodem nepochybně bylo, že byl profesí katolický kněz, hrdinové jeho knih jsou často kněží, nehodilo se zejména v letech socialismu jeho příběhy příliš propagovat. Byť byl knězem moderním, který chtěl po církvi reformu této profese a který se nakonec raději sám nechal předčasně penzionovat.
Také mu mohlo uškodit, že některé jeho knihy z rodného Chodska obsahují dialogy v chodském nářečí, a tedy ne pro všechny čtenáře jsou lehce přístupné. Tím chytil jakousi pověst spíše regionálního spisovatele. Ačkoliv jeho romány se odehrávaly také v jižních Čechách i ve středních Čechách, kde jako farář působil. A podařilo se mu popsat tyto kraje jako specifické oblasti naší země a ve svých románech a povídkách zachytit jejich modernizaci.
A to je právě to, proč stojí Baara připomenout a někdy číst, třeba právě v čase adventním a vánočním. Patřil mezi autory, kterým nestačilo odvyprávět osudy svých hrdinů, zároveň vytvářel kroniku vývoje země, kterým procházela během druhé půle 19. století a začátku 20. století. A to zpravidla kroniku přemýšlivou i podnětnou a kritickou. Baar například v románu Holoubek rozebírá, proč tam, kde je v Čechách nejúrodnější půda, život duchovní nejvíce strádá a nejvíce vzniká jakési pusto a propasti mezi lidmi: „Nic nestálo uprostřed, jen nenávist. Chudoba bezzemků a blahobyt statkářů a lidí ze zámku.“ Nemohl ještě tušit, co přinese budoucí konzumní svět, ale leccos už za svého života viděl velmi bystře. A někdy vyhroceně: „Lidé z rovin, kam vítr, tam plášť.“ Podle něj, kdo u nás někdy za něco stál, pocházel vždy z hor, podhůří, z vysočiny, prostě z kopců.
Rozporuplně si všímá rovněž u nás obvyklého centra obecního dění. Hospody popisuje jako pařeniště všech neřestí, zároveň však vnímá, že dobře vedený hostinec je náš pravý dům pro různé národní spolky, které se v jeho době nadšeně rodily. Nad kvapným zpolitizováním národa lamentuje. Píše, že pro mnohé se brzo jediným duševním pokrmem stávají noviny jejich strany. A jak rychle se lidé začínají vyhýbat samostatnému přemýšlení.
Jan Cimbura - dodnes považovaný za největší jihočeský román a za literární pomník jihočeského selství a vztahu sedláků k jejich polím a koním. Vedle údělu selského hrdiny opět zachycuje celý vzestup tehdejšího venkova a jihočeské země a přirozeně přemýšlí, co vše to přinese. A stejně jako bratři Mrštíkové v Roku na vsi, kteří něco podobného viděli na Moravě, on vidí v Čechách, jak rostou jako houby po dešti lihovary, pivovary, cukrovary, ale i nákupní a potravinářská družstva, různé první Jednoty, jak se moderními hesly stává „svépomoc“, „nedejme se.“ Zkoumá, co tahle móda kolektivnosti asi přinese.
Také vidí to, co známe i dnes. Jak kraj při stavbě železnic a dalších staveb je zahlcován zahraničními dělníky, a že s nimi není vždy lehké pořízení. „Do pozdních nocí plála v hospodách osvětlená okna.“ A Jindřich Šimon Baar - jako člověk dumavý - nabízí proti rychlým a nestálým proměnám oporu v tradici selského života. Svého Cimburu snad nejpřesněji charakterizuje pojmem „není to žádný přetrhdílo,“ a tehdejšími selskými zásadami typu „boj se dluhu, drž se pluhu.“
Selská správa venkova se všemi obecními povinnostmi a přesně vymezenými právy jednotlivce a obce byla pro něj optimální správou věcí veřejných. Přitom svým sedlákům dopřává právo, že si občas mohou zavyvádět, ale dokud se to děje v rámci obce, vždy se osudy vrací zpátky do rovnováhy. Popisuje ještě generace, pro které bylo obvykle největší mimořádnou událostí chlapského života vojna. „Tam pořádku zvykneš, poslouchat i poroučet se naučíš.“
V jedné z povídek Chodska „Pro kravičku“ popsal naopak své spolurodáky jako lidi, kteří odcházejí za prací na stavby do Bavorska. Úděl českých gastarbeitrů na stavbách v Mnichově i jinde, včetně vtíravých otázek „Proč musíme o práci prosit my? Proč nechodí Němec k nám?“ Otázek, ve kterých vždy zůstane jistý osten nespravedlnosti a závisti. A je jedno, jestli se tak píše o gastarbeitrech před 100 a více lety anebo o těch dnešních.
V další známé knize „Skřivánek“ na první pohled vytvořil jakýsi mužský opak Babičky Boženy Němcové, ale také důsledně popisuje proměny tehdejší Prahy na sklonku monarchie. Zaznamenává třeba nadšené fandění pražské společnosti Rusům při vypuknutí Rusko-japonské války. Něco dnes obtížně představitelného.
A popis tehdejší Prahy, zase leckdy kritický, není jediným jeho „místopisem“. Za pozornost stojí jeho méně známá kniha cestopisných fejetonů „Chvíle oddechu“. Především obrazy tehdejšího Holandska jsou stejně zajímavé jako ty, které o pár let později napsal slavnější Karel Čapek. Jsou také vtipné, když popisuje svá první setkání s mořem, s pohybem vln a se způsoby koupání na holandských plážích. Oproti Čapkovi bývají místy příkřejší, v Amsterodamu si všímá neřestí přístavu a turismu: „Celou noc rámus, kořalky, tabáky.“ Zároveň stejně jako Čapek obdivuje Holanďany jako nejlepší vodní inženýry světa, Haag jako město parků a svěžesti, Rýn v Holandsku i v Německu představuje jako nejhistoričtější řeku Evropy. V Německu mu neujde, že země se vzhlédla v mánii pomníků Goetha, Schillera a „siegen“ pomníků a že ten jejich znovuobjevený Drang nach Osten přinese soupeření se Slovany.
V dnešní době je Baar nejčastěji připomínán v souvislosti s protektorátním filmem Jan Cimbura režiséra Františka Čápa a s vloženou antisemitskou scénou. Ta je v samotném románu v mnohem skrovnější a v neagresivní podobě. Ale Židů a způsobu jejich vzestupu si Baar všímá i ve svých cestopisných črtách. Ve Frankfurtu se neubrání údivu, že nejváženější osobou města je najednou Rotschild. O Slovensku, Polsku i Rusku konstatuje, že když vidí, jak tam Židé vládnou penězi a alkoholem, mění se jeho dosavadní pohled na tamější antisemitismus. Samozřejmě do konce svého života v roce 1925 nemohl tušit, kam se tohle vše zvrtne.
Baarova matka prý jednou nad spisováním svého syna pronesla lamentaci: „Celé noci píše! A co denně drahé petrolejky vysvítí!“ Nepochybně nám Baarovy propsané noci a vysvícené petrolejky zanechaly zajímavá dobová svědectví, jak se naše země prudce měnila a jak některé její změny až blízce připomínají změny, se kterými se potýkáme nyní. A také jak různé kouty naší, sice nevelké, nicméně pestré země zpracovávají moderní změny velmi odlišně a že bez těchto rozdílností nelze naši zemi pochopit.
