Článek
Naší fotbalové reprezentaci se nedaří. Už před létem po porážce v Chorvatsku trenér Ivan Hašek v podstatě smutně přiznal, že jsou v Evropě týmy, se kterými naši současní hráči nejsou schopni sehrát vyrovnaný zápas. Nedávno následovala blamáž s Faerskými ostrovy, pro kterou už ani žádné smutné přiznání neexistuje.
Trochu paradoxně naše další fotbalová krize nastala ve chvíli, kdy si pamětníci mohou připomenout jedno velké kulaté výročí naší reprezentace. Výročí éry, kdy se našim hráčům naopak dařilo a kdy – alespoň v Evropě – nebyl tým, se kterým by nesehráli vyrovnaný zápas. A co víc, s žádným silným evropským týmem tehdy neodešli ze hřiště poraženi.
29. a 30. října je to právě padesát let od nezapomenutelného a originálního dvojzápasu s Anglií v Bratislavě. Potřebovali jsme v kvalifikaci na mistrovství Evropy nad Anglií vyhrát, Angličanům stačila remíza. A nám se to podařilo a porazili jsme ostrovní fotbalovou velmoc jejich vlastními zbraněmi. První zápas musel v 16. minutě italský rozhodčí ukončit pro mlhu, ze středu hřiště nebyla vidět branka, často ani míč. Po dohodě se druhý den brzy odpoledne zápas opakoval. Angličané vedli, ale my je zaskočili dvěma brankami hlavou Zdeňka Nehody a Dušana Gallise. Vyhráli jsme 2:1 a přiblížili se k postupu. Angličané, včetně pozdějšího dvojnásobného nejlepšího fotbalisty Evropy Kevina Keegana, pobyli i se svými fanoušky v Bratislavě o den víc, než plánovali, a odjížděli zklamaní. Jejich trenér Don Revie si však udržel klid anglického gentlemana a porážku hodnotil slovy: „To se ve fotbale stává. Zápas se mi líbil. Byl to dobrý fotbal.“
V našich novinách se zdůrazňovalo, že jsme porazili Anglii po 41 letech, naposledy před slavným mistrovstvím světa 1934.
Padesáté výročí není ale pouze výročím jednoho originálního dvojzápasu, ale i výročím roku 1975, kdy naše fotbalová reprezentace neprohrála jediný zápas. A výročím série zápasů, která vstoupila svou délkou do dějin naší kopané a která byla korunována slavným titulem mistrů Evropy v Bělehradě 76. Naposledy naše reprezentace prohrála 30. října 1974 ve Wembley 0:3 s Anglií a pak až 17. listopadu 1í76 v Hannoveru s tehdejší NSR 0:2 v odvetě za bělehradské finále (ale v sestavě už bez Viktora v brance a bez Pivarníka, Čapkoviče i Ondruše v obraně). Mezitím přes dva roky neporazitelnost.
A ta dvouletá neporazitelnost měla řadu krásných okamžiků a vrcholů. Připsali jsme si skalp dvou nejsilnějších evropských nároďáků sedmdesátých let – západních Němců a Holandska, už zmíněné Anglie v Bratislavě, třikrát jsme se utkali s tehdejším Sovětským svazem, dvakrát jsme remizovali a jednou vítězně. Tehdejší Sovětský svaz byl tvořený především hráči ukrajinského Dynama Kyjev, kteří vyhráli právě v roce 75 evropský Pohár vítězů poháru a rychlý Oleg Blochin byl vyhlášen v tom roce nejlepším fotbalistou Evropy. Na ty zápasy určitě nezapomněl nejen Ivo Viktor, ale i třeba Jurkemik a další obránci, kteří ukrajinského útočníka ze sprinterské rodiny museli uhlídat. A nepochybně také košický záložník Jozef Móder, který vstřelil Sovětům tři branky, přičemž hlavně první gól v Kyjevě z dálky před koncem poločasu, který jsme se celý bránili jejich tlaku, patří k nezapomenutelným. Pro Módera to byly tři jediné branky v reprezentaci.
V kvalifikaci jsme také přehráli Portugalce, kteří měli stále kvalitní hráče, a my jim v Praze udělili debakl 5:0. Na jaře 76 jsme dokázali hrát remízu v Paříži s Francií, za níž nám dal gól jejich nastupující hvězda Michel Platini. Ačkoliv jsme ještě čtvrt hodiny před koncem zápasu prohrávali 0:2. A ještě před ukončením neporazitelné série jsme zdolali 2:0 v Praze v kvalifikaci na příští mistrovství světa tehdy velmi kvalitní Skotsko.
Řada dalších zápasů už tak slavná nebyla, spousta remíz 1:1 s Rumuny, Maďary, v olympijské kvalifikaci s NDR, se Švýcary v Brně. Nejeden z těch zápasů jsme obraceli, druhý den novinové komentáře – třeba právě po přáteláku se Švýcary – nevyznívaly nijak nadšeně („Jediný nezklamal Viktor.“) Nicméně neprohráli jsme. Ovšem v kvalifikaci slabší Kypr oproti dnešním Faerským ostrovům jsme porazili v obou zápasech s přehledem a také třeba Panenkovým hattrickem.
V neporazitelném roce 75 platilo, že všechny kvalifikační zápasy jsme zvládli k plné spokojenosti, přáteláky s rozpaky končili remízou.
Pak následovalo slavné jaro 76 a naše jízda až do vítězného penaltového rozstřelu v Bělehradě. Jediným stínem jara snad zůstalo, že po dvou remízách jsme přenechali NDR (vzhledem k jejich vstřelené brance u nás) účast na olympiádě v Montrealu a oni tu účast proměnili v olympijské zlato.
Tehdejší odolnost našeho týmu vyjadřuje, že jsme několik zápasů dokázali obrátit nepříznivý vývoj. Prohrávali jsme o gól v Bratislavě s Anglií, na zimním terénu v Košicích v přáteláku s SSSR už. 0:2 stejně jako ve zmíněném utkání s Francií v Paříži. V domácím zápase s NDR dal naši vyrovnávací branku Bičovský ve 92. minutě. I proto zůstaly ty zápasy nezapomenutelné.
Kde se ten úspěch vzal? A proč je takový rozdíl ve výsledcích s dneškem. Na to určitě neexistuje snadná odpověď. Ano, byli jsme větší stát a reprezentace Československa ve svých nejlepších chvílích stejně jako při úspěších na počátku 60. let těžila ze správné kombinace namíchaných rozdílů mezi českými a slovenskými hráčskými náturami. Ano, měli jsme jednoho špičkového evropského fotbalistu na nejdůležitějším postu – brankáře Ivo Viktora. S jeho dlouhými výhozy, ze kterých šlo hned přejít do útoku. S jeho zázračnými zákroky, jejichž symbolem zůstane bělehradské finále a zákroky proti šancím Ericha Beera.
Byli jsme také uzavřená země a hráči hráli jenom naši ligu, se všemi výhodami a nevýhodami. Na reprezentační srazy přijížděli hráči už sehraní, což se vyplatilo především v Jugoslávii v sestavě s celou obranou Slovanu. Je možné, že nás některé západní týmy mohly trochu podcenit. Říká se, že holandští frajeři Cruijff, Neeskens a další v Záhřebu tak učinili. Ale dal se úplně podcenit tým, který už za sebou měl skalpy Anglie, Portugalska, SSSR? Třeba Angličané po zápase v Bratislavě žádné podcenění nepřipouštěli. Spíš prý později si stěžovali na naši tvrdou hru, což od ostrovanů svým způsobem může dodatečně znít jako poklona.
Jistě jsme měli i potřebné štěstí. Ale zase ne tolik. V sestavě se vystřídalo plno hráčů, trenéři leckoho zkoušeli, tým také zápasil se zraněními. Na podzim 75 chyběl Antonín Panenka (naštěstí se objevil po letech ve formě košický Jaroslav Pollák a stal se tvůrcem hry), do Jugoslávie nemohl pro zranění odjet smolař Přemysl Bičovský, který odřel celou kvalifikaci a prosadil se v ní i střelecky. V Jugoslávii nás potkaly i smolné góly, v semifinále deštivý vlasťnák Antona Ondruše, ve finále Hőlzenbeinův vyrovnávací gól v poslední minutě, který si vyčítal Ivo Viktor.
Ani fotbalové zázemí nebylo tehdy prosto marasmu. Jeden ze svazových funkcionářů měl po bělehradském úspěchu prohlásit, že je to „růže rozkvetlá na hnoji“. Řadu ligových výsledků v těch letech doprovázely spekulace o předem domluvených výsledcích a úplatcích. Hořké svědectví o tom, jak nečekaně dosáhl titulu ve slavném roce 76 Baník Ostrava, podává ve svých pamětech tehdy ještě plzeňský trenér Tomáš Pospíchal.
O nevalné klubové úrovni svědčilo i to, že naše kluby v evropských pohárech zpravidla končily nejvýše ve 2. kole. Slavné výsledky ze šedesátých let Dukly, Sparty, samozřejmě Trnavy a pak Slovanu byly už minulostí. Naši hráči se s evropskými hvězdami potkávali v těch letech zřídka, a převážně jedině v reprezentačních zápasech. Zdeněk Nehoda po utkání s Anglií v Bratislavě řekl: „Potřebovali bychom takové náročné zápasy hrát alespoň pětkrát do roka, abychom si na tento fotbal zvykli. Pro Angličany to není nic mimořádného, ti hrají v tomhle tempu každý ligový zápas.“
A byl tu samozřejmě i normalizační politický marasmus okupované země. To se však především projevilo po bělehradském úspěchu, kdy hráčům nebyly umožněny přestupy do západoevropských klubů. A reprezentace během necelého roku ztratila nejen punc neporazitelnosti, ale dokonce na jaře 1977 čtyři zápasy proti běžným soupeřům nedala jedinou branku. Přitom v útoku a v záloze nastupovali ještě titíž hráči jako v Jugoslávii – Masný, Nehoda, Panenka, Dobiáš, Pollák, Móder – najednou jim to nešlo.
Východiska bělehradské reprezentace nebyla o moc slavnější než dnes. Trenér Ježek se objevil u reprezentace v roce 1972, jeho asistent Vengloš o rok později. Předtím národní tým trénovali bez větších úspěchů dva slavní hráči a charismatičtí znalci fotbalu Ladislav Novák a Ladislav Kačáni. Trenér Novák si veřejně posteskl, že zatímco hráči v kabině plně chápou a přijmou, co mají hrát, na hřišti to neodevzdají. Možná Novákovo postavení připomíná nedávnou situaci Ivana Haška.
Fotbalový komentátor Jiří Pechr ve Stadiónu v únoru 1972 popisoval náš fotbal slovy: „Stůně nám československá kopaná. Neduhem zvaným výkonnostní krize“. Stěžuje si, že náš fotbal tak upadl, že u kvalitních mužstev je nezájem o přípravné zápasy s námi. Jako diagnózu určil nedostatek morálky na hřištích i mimo ně. (Mimo jiné zmiňuje klubové večírky se striptýzem, tedy ani dnešní lapsy některých hráčů na reprezentačních srazech nejsou něco nového.)
Tentýž novinář ještě na podzim neporazitelného roku 75 doufá, že snad skončily dva roky bezkoncepčnosti naší reprezentace. A dává za vzor Polsko, které podle zkušeností našich trenérů má hráče na stejné úrovni jako my, a přesto slaví úspěchy.
Je tedy tím největším důvodem tehdejší neporazitelnosti, že Ježek s Venglošem uměli koučovat rozhodující zápasy? Je to možné.
Václav Ježek, když nastupoval k naší reprezentaci, plánoval výraznější úspěch až s výhledem na kvalifikaci mistrovství světa 78. Podařilo se mu to o dva roky dříve a s úspěchem větším, než kdokoliv doufal. Ovšem předtím z jedné kvalifikace také s týmem nepostoupil, přesto s Venglošem trenérem nároďáku zůstali.
Ježek k reprezentaci přišel nejen ověnčen úspěchy se Spartou, ale především s čerstvými zkušenostmi z trénování v holandské lize. Rozhodl se holandský a západoněmecký fotbal našim reprezentantům naordinovat. (Jaký paradox, že právě Holanďané a západní Němci na jeho ordinovaní nakonec smutně doplatili). Chtěl po jejich vzoru modernizovat systém 4-4-2, abychom jenom nebetonovali. Tvrdil, že naše nedostatky jsou spíše v detailech, hráči se bojí zakončovat akce, neradi riskují střelbu, volní hráči neumějí odhadnout správný výběr místa. A také chtěl po hráčích, kteří chtějí reprezentovat, aby se soustředili jenom na fotbal. Jinak prý raději sáhne po horším, ale odhodlanějším hráči.
Celkově ale skutečně neviděl naše hráče tak zle jako fotbaloví komentátoři i asi veřejnost. Tvrdil: „Nemáme Pelého, Netzera, Cruijffa, ale v hráčské inteligenci na tom nejsme špatně.“ V roce 1972 to mohlo znít při nástupu jako alibistické zalichocení hráčům. Ale v letech 75, 76 při vzpomínce, kolik gólů jsme dali po chytrém rozehrání či střele při standardkách, jak třeba Jaroslav Pollák i další se nezalekli tvořit hru proti Keeganovi, Cruijffovi, Beckenbauerovi, jak slovenští obránci uměli vymazat anglické hlavičkáře, Blochina s Oniščenkem, Rensenbrinka, Repa, německé mistry světa - co dodat. Zpětně to zní jako přesný odhad možností našich hráčů.
A pak je tu samozřejmě ještě jeden motiv, vyjádřil jej právě před 50 lety po zápase v Bratislavě s Anglií smolař Bičovský: „Byla to hrozná bitva. Z takového zápasu člověk nemá ani žádný požitek. To jsou neustálé souboje a samé běhání. Prostě dřina.“
Fotografie našich hráčů po bratislavském zápase skutečně dokazují, že hráči se vydali ze všech sil. Za to pro diváky to požitek nepochybně byl. Stejně tak jedné fotografie po bělehradském finále 1976 z vítězné hráčské šatny dokazuje hloubku vyčerpanosti například kapitána Antona Ondruše.
Určitě důvodů, proč před 50 lety naše fotbalová reprezentace byla schopna s kýmkoliv v Evropě sehrát vyrovnaný zápas, a dokonce jej porazit, bude ještě víc. Každopádně jsou to příjemné vzpomínky. A také poznání, že někdy se velké úspěchy dostavují lecčemus navzdory.
Zdroje:
časopis Stadión 1972, 1975
Archiv Rudého práva, ročníky 1975, 1976
Zdeněk Šádek - Slavné nohy (Právo 1980)
Pohár je náš (Olympia 1976)
