Článek
Když před několika lety se v Praze svedl boj s maršálem Koněvem, který ve výsledku vyústil, že z Dejvic zmizela jeho normalizační socha, na Žižkově byla jeho známá ulice přejmenovaná na Hartigovu (po prvním žižkovském starostovi), a také mu bylo odebráno čestné občanství hlavního města Prahy, uváděly se jako hlavní důvody zejména dva: Koněv byl stalinista, který krvavě potlačil maďarské povstání v roce 1956 a jeho uctívání by bylo zároveň uctívání ruské, resp. sovětské agresivní politiky ve střední Evropě. Tu Koněv projevil i v době svého vojenského působení v Berlíně při výstavbě tamější zdi. A při svých návrzích o případném vojenském potlačení polských nepokojů v roce 1956.
Druhým důvodem bylo jeho působení na konci války přímo na našem území. Zejména, že Koněv vydal už po skončení druhé světové války rozkaz k bombardování severních a středních Čech, což tragicky dopadlo na Mladou Boleslav, kde 9. května zemřelo při náletu na 450 lidí, z nichž nejméně jednu třetinu netvořili prchající Němci, ale české civilní obyvatelstvo, včetně dětí.
Pro současné pražské radní a zastupitelstva byly tyto Koněvovy hříchy natolik nepřijatelné, že se Praha během tří let rozloučila s jakýmkoliv připomínáním sovětského maršála - osvoboditele. O to může být překvapivější, že samotná Mladá Boleslav na sklonku minulého roku na jednaní zastupitelstva odmítla ve svém městě Koněvovu ulici přejmenovat. A tak tam, kde Koněv svým rozkazem způsobil největší tragédii, zůstane nadále ve veřejném prostoru.
Hlasování – většina byla pro přejmenování, ale …
Asi by se to dalo nazvat paradoxem. Smutným paradoxem. Celé to totiž obsahuje několik povzdechů. O Koněvově ulici se hlasovalo na posledním předvánočním zasedání boleslavského zastupitelstva, na které se nedostavili všichni zastupitelé. O jedné z nejznámějších tváří boleslavské politiky se dokonce ironicky šířílo, že místo jednání se věnoval prodeji ve stánku na vánočních trzích. Samotné hlasování na první pohled podle statistiky nepůsobí nijak tragicky – pro přejmenování ulice hlasovalo 15 zastupitelů, proti přejmenování pouze tři.
Těmto třem zastupitelům (dva z SPD, jeden bývalý známý sociální demokrat) přičteno budiž k dobru, že před hlasováním vystoupili a své protiargumenty uvedli. Dva členové SPD se pokusili o jakousi historickou obranu Koněva, resp.se snažili poukázat na rizikovou módnost přejmenování ulic a odstraňování pomníků. A také přišli s návrhem, aby se o přejmenování ulice uspořádalo městské referendum při nejbližším komunálních volbách. Třetí zastupitel nešťastně argumentoval, že při svém chození po městě nezaznamenává od nikoho z Boleslavských, že by požadoval odstranění Koněva z názvu ulice. Nikdo jej nezastavuje, že mu to leží na srdci.
Hlasování ve prospěch zachování Koněva však rozhodli zastupitelé, kteří nepřišli a především ti, kteří se zdrželi hlasování. A těch bylo 9, z toho 7 z nich bylo zástupci dnešní nejsilnější strany ve státě - v Boleslavi reprezentované koalicí „ANO 2011 a Volba pro MB.“ Smutné je, že podle záznamu nikdo z nich se nepřihlásil do diskuse, aby vysvětlil, proč v otázce Koněvovy ulice nezaujme jednoznačný postoj. Vzniká podezření, že hlasovali tak, aby nenaštvali voliče z dané ulice, kteří si údajně změnu názvu nepřejí. Ale zároveň zřejmě ani na Koněvovi netrvají tolik jako zástupci SPD.
Z nejsilnějšího hnutí na radnici i ve státě zvedl ruku pro přejmenování jediný zastupitel. Také primátor města a dnes i poslanec PSP Jiří Bouška z ANO pro odstranění Koněva z názvu ulice nehlasoval. Uvedl předem, že se hlasování nezúčastní, protože je obyvatelem dané předměstské čtvrti Čejetice, kde se Koněvova ulice nachází.
Je to populismus, není to populismus? Nezaujmout při takovém hlasování jednoznačný postoj. Nebo se zdržet pouze proto, že bych to neuměl vysvětlit sousedům? Nebo je to naopak projev místní uvážlivosti?
Zastánci a navrhovatelé přejmenování Koněvovy ulice svůj návrh zdůvodnili hlavně historickými důvody, ale také argumentovali, že je o přejmenování požádali i majitelé některé z firem, sídlící v dané ulice, protože už je naopak nebaví svým obchodním partnerům dál vysvětlovat, proč mají v adrese sovětského maršála. Zřejmě majitelé firem jsou jiného názoru než majitelé domků v ulici, ani by jim nevadilo vyřizování na úřadech změny adresy.
Následné hlasování o případném městském referendu vyznělo už jednoznačně v neprospěch referenda. Hlasovali pro něj pouze dva zastupitele za STAN, kupodivu se zdrželi hlasování i zastupitelé z SPD, byť s ním přišli.
Boleslav má svého vojevůdce.
Mladá Boleslav si tedy Koněvovu ulici nadále ponechá. Vedle povzdechu nad způsobem hlasování zastupitelů z nejsilnější strany, tu také zůstanou některé „nadčasové“ povzdechy.
Koněvova ulice se v Boleslavi nachází v předměstí Čejetice a není vůbec bezvýznamnou nebo zastrčenou ulicí. Jde o dlouhou klesající, jednou z tradičních, která přivádí auta i chodce dolů k Jizeře pod staré boleslavské centrum. Kdo ji zná, ví, že se z ní postupně otevírá panorama a jeden z tradičních výhledů na Boleslav a na boleslavské kostelní a radniční věže a na klášter na Karmeli. Zároveň je ulicí, a takových není v Boleslavi tolik, kde se domky střídají s okrajovou zelení menších parčíků a lesa.
Ceduli s názvem ulice v ní najdete po celé její délce jenom na dvou krajních domcích jakoby se trochu za Koněva i styděla. Na jejím konci ji kříží železniční trať a blízko od ní se nachází vývojářské centrum Škody-Auto „Česana“. A nedaleko leží trochu skrytý pomník boleslavského okresního hejtmana a člena Obrany národa Františka Viceny, který zde v roce 1941 skokem pod vlak spáchal sebevraždu, aby unikl zatčení gestapem a neprozradil své spolubojovníky. Ten ovšem v Boleslavi ulici nemá.
Maršálu Koněvovi zůstane v názvu boleslavských ulic čestné místo, protože je v podstatě téměř jediným vojevůdcem z celé historie, který má v Boleslavi svou ulici. Ještě tedy Jan Žižka a snad – uznáme-li je také jako vojenské vůdce – Jan Roháč z Dubé a Štefánik. Jinak jsou boleslavské ulice na tuto profesi skoupá. Nenajdete zde ulici Prokopa Holého, ale ani třeba Ludvíka Svobody, generála Klapálka, plukovníka Švece či někoho dalšího z 1. světové války. Svou ulici v Boleslavi nemá ani třeba Přemysl Otakar II., Jiří z Poděbrad, natož někteří čeští šlechtici, kteří se proslavili jako vojevůdci habsburské armády – maršál Radecký nebo protinapoleonský Karel Filip Schwarzenberg. Nenajdete tu ulici vojevůdců z třicetileté války ani třeba Františka Moravce, který velel našim zpravodajcům za 2.sv. války v Londýně a který působil krátce i v Mladé Boleslavi. V názvech ulic nejsou ani naši parašutisté, kteří zabili Heydricha. Jen tu a tam patří ulice některým boleslavským odbojářům.
Přejmenování ulic a náměstí bývá na běžných městech zapeklitější proces než ve velkoměstech. I autor těchto řádků přiznává, že jednomu náměstí nadále říká „Leninka“, přestože už 35 let V. I. Lenina v názvu nemá. V Boleslavi se přejmenovávaly ve větším množství ulice také brzy po listopadu 1989. Zmizely názvy jako Lidových milicí, Marxova, Dimitrovova, SČSP, ale také sídlištní ulice Neubrandenburská, pojmenovaná po družebním městě v NDR. Přejmenována byla i ulice po jiném sovětském maršálu Rybalkovovi.
Na Koněvovu ulici se tehdy asi nezapomnělo, ale maršál Koněv byl ještě vnímán jako osvoboditel Československa. Nezvratné důkazy jeho zásadního podílu na bombardování Boleslavi přinesly až pozdější výzkumy především historika Michala Plavce z Národního technického muzea v zahraničních archivech. Ale právě proto mělo nynější zastupitelstvo už všechny podstatné informace, aby učinilo jednoznačné rozhodnutí: Chceme si připomínat Koněva v Boleslavi, nebo nechceme?
Informace, že daný nešťastný nálet z 9. května 1945, při kterém zahynulo na 145 českých občanů (včetně nejméně 2 obyvatel čtvrti Čejetice) a na 300 prchajících Němců (včetně řady žen) mělo na svědomí sovětské letectvo, se tušila už dříve. V samotné Boleslavi to někteří pamětníci uváděli vždy. Vzpomínaly i na úlomky bomb s nápisy v azbuce, které se našly v troskách domů hned po náletu. Přesto i v Boleslavi se desítky let ve školách vykládaly různé smyšlené verze o náletu.
Vedle maršála Koněva v názvu ulice zůstanou v Boleslavi i jiné věci. Hrob obětí náletu na hlavním boleslavském hřbitově nebo pomníček zabitých dětí na křižovatce u školy Na Celně. Nálet pro mnohé v Boleslavi, kteří si o něm nechali od pamětníků něco vyprávět, bude symbolem sovětského způsobu válčení. Ten byl podle vojenských historiků symptomatický právě pro způsob velení maršálem Koněvem.
Bombardovalo se po skončení války, kdy už byla podepsaná kapitulace. Ani ta neznamenala pro Koněva konec války, nýbrž vydal u Drážďan rozkaz k bojovým akcím. Cílem měli být přemísťující se Němci k Američanům, proto podle dochovaných rozkazů letadla se měla zaměřit na silniční uzly. Že takové nečekané nálety budou zbytečně zabíjet kohokoliv, takové úvahy si ruský maršál nejspíš nepřipustil.
Lidé válku už nečekali. Naopak chtěli si užít svobody. Byl prý příjemný teplý den, proto spousta lidí vyšla do ulic, proto třeba kluci hráli na ulici fotbal a stálo je to život. Nikdo nic nečekal, nikdo nic nechápal, co to letí za letadla, a pak už to byla jen hrůza. A hrůza pak byla také při pohřbívání desítek mrtvých během společného pohřbu. Ještě v sedmdesátých, osmdesátých letech šlo od starších Boleslaváků zaznamenat častou poznámku, že v některé rodině zahynul někdo právě při tomto náletu.
Také některé rozbořené domy a místa se nikdy úplně nezacelily. Například hlavní staré náměstí v Boleslavi přišlo o špalíček domů a má od roku 1945 jinou podobu, než mělo kdykoliv předtím.
V memoárech, vydávaných v SSSR v šedesátých letech, přiznávali letci Rudé armády, že tyto své poslední nálety někteří absolvovali opilí. Snad proto bomby v Boleslavi dopadaly také na obyčejné ulice a centrální městskou zástavbu – včetně okolí radnice a děkanského kostela – po kterých se pohybovali místní lidé.
Poslední povzdech, že sovětský maršál zůstává právě v Boleslavi, je nabíledni. Po bratrské okupaci v srpnu 1968 (na té sice Koněv už tolik aktivní podíl neměl, byl už ve výslužbě), byly právě boleslavské kasárny vybrány, že z nich musí odejít českoslovenští vojáci, a staly se na 23 let sídlem sovětské armády. A město i sídlem různých složek jejího okupačního velení, které se kupříkladu utábořilo i ve vile zakladatele Škodovky Václava Klementa. Boleslav se rozrostla taky o několik sovětských paneláků, školu, ale především o každodenní přítomnost sovětských vojáků v ulicích. Teprve v posledních měsících byl přestavěn poslední objekt, ve kterém sovětští vojáci 23 let sídlili a výrazně jej – jako jiné - poškodili.
Denně se sovětští vojáci proplétali po chodnících mezi školáky i dětmi na procházkách z mateřských škol. Východoněmecký profesor, který v osmdesátých letech přišel učil němčinu na boleslavské gymnázium, vzpomínal, že první týdny v Boleslavi vůbec nechápal: „My Němci jsme prohráli válku, ale co dělají Rusové tady v Čechách? A u nás obvykle byli v kasárnách za městem, ale tady jsem je najednou denně vídal chodit se samopaly po ulicích!“
To vše jsou takové povzdechy a vzpomínky, když se hlasuje o maršála Koněva a někteří zastupitelé k němu nevyjádřili žádný jednoznačný názor. Netřeba snad k těm povzdechům přidávat jakékoliv aktuální srovnání s ruskou invazí a způsoby ruského válčení na Ukrajině.
Zdroje:
Arnošt Herman – Nad městem zářily hvězdy (Kapucín, 2003)
Sylva Městecká - Boleslavský uličník (Muzeum Mladoboleslavska, 2007)
Karel Herčík – Ulicemi Mladé Boleslavi (mb-net.cz)
Historie.cs – Proč nás spojenci bombardovali (Česká televize, 21. 2. 2012/)
Záznam z jednání zastupitelstva Mladé Boleslavi 15. 12. 2025
Web Československé obce legionářské – Jednoty Mladá Boleslav
