Článek
„Byly to dobré hry, ale ne pro nás.“ Tak zhodnotil časopis Stadión dvanácté zimní olympijské hry v rakouském Innsbrucku v únoru 1976. A podobné komentáře přinesl i denní tisk. Tehdejší čtenář ještě nemohl tušit, že v těch větách je obsaženo něco, co náš vrcholový sport na roky změní.
Ale po pořádku. Hry v Innsbrucku byly vedle letních olympijských her v Mnichově 1972 nejbližší olympiádou konanou za našimi hranicemi. Přesto na ně vycestovalo – oproti olympiádám po roce 89 - jenom omezené množství československých fanoušků. Rakousko stejně jako západní Německo byly i v 70. letech kapitalistickou cizinou, kam se málokomu podařilo dostat.
Původně zimní olympiáda byla přidělena americkému Denveru, ale jeho obyvatelé ji posléze v místním referendu odmítli a město přiznalo, že by hry byly nad jejich síly. A tak se narychlo hledal náhradník. Innsbruck pořádal hry už v roce 1964, většinu sportovišť měl stále ve vyhovujícím stavu (jen 2 sportoviště budoval nové) a dala se využít taky původní olympijská vesnice. Proto tyrolská metropole jako zatím jediné město v dějinách moderního sportu pořádalo dvě zimní olympiády v průběhu 12 let. Zásluhou toho náš hokejista Jiří Holík –jeden z mála, ne-li jediný sportovec – může se pochlubit raritou. Startoval v jednom městě na dvou zimních olympijských hrách. A z obou Innsbrucků si přivezl medaili.
Rakušané si usmysleli, že uspořádají takové „malé jednoduché hry“ s přátelskou alpskou atmosférou. A to i dodrželi. Hry si po jejich skončení všichni pochvalovali. Disciplín a sportů bylo na olympiádě ještě tak akorát. Mezinárodnímu olympijskému výboru v čele s Irem lordem Michaelem Killaninem podařilo se – oproti hrám před čtyřmi roky – zamezit sporům o amatérismus sportovců a zavedli nový statut „olympijský sportovec.“ Naopak Innsbruck 76 vstoupil do historie olympismu tím, že se výrazně projevily rozdíly v technické úrovni sportovního náčiní olympioniků z jednotlivých zemí. („Vejde do dějin jako technická.“)
Není bez zajímavosti, že na tyto nerovné podmínky a na „nebezpečné technické soupeření zemí“ si zejména stěžovali funkcionáři nové světové sportovní velmoci – NDR. Zřejmě je trápily pohledy na náčiní západoněmeckých sportovců a obávali se, že bude hůř. Ale soudruzi z NDR – alespoň v oblasti sportu – na technickou vyspělost západu zbraň našli.
Samotné hry měly své velké hrdiny. Pro domácí Rakousko se stal legendou Franz Klammer, který ve sjezdu šel na start až jako patnáctý a nic než vítězství si místní nepřipustili. Dále se zaskvěla západoněmecká lyžařka Rosi Mittermaierová, finská běžkyně Helena Takalová, britský krasobruslař John Curry, který bohužel stejně jako předchůdce Ondrej Nepela později předčasně zemřel a v důsledku stejné nemoci. Dařilo se sportovcům už zmíněné NDR a Sovětského svazu („Deset medailí pro NDR v jediný den.“). Mezi nezapomenutelné patřily souboje východoněmeckých a rakouských skokanů.
Hry měly i své poražené. Zklamaný byl mladičký švédský fenomén Ingemar Stenmark, svého kralování mezi tyčkami dočkal se až za čtyři roky na olympiádě v Lake Placid. Velký ústup ze slávy zaznamenali francouzští lyžaři. Plačící smolařkou her byla tenkrát známá Švýcarka Marie Therese Nadigová, hvězda předchozí olympiády. A pak tu bylo zklamaní našeho sportu, jedno po velkém boji a druhé trochu skryté.
Hned několik obtížných soupeřů.
Ten první náraz se týkal hokejistů. A je to vcelku známý příběh, který by vydal na samostatný článek, možná na film. Při neúčasti Kanaďanů i Švédů v olympijském turnaji čekalo se, že naši budou procházet turnajem celkem hladce a všechny síly soustředí až na poslední zápas se sovětskou sbornou. A protože předchozí výsledky naší reprezentace byly nadějné, žili jsme nadějí, že se dočkáme prvního hokejového olympijského zlata. Jenže v olympijské vesnici se rozmohla chřipková epidemie a jedním z nejpostiženějších náš hokejový tým. A tak i zápasy se slabšími soupeři byly náročné duely, které jsme rozhodovali často až v druhé půle matče.
V sestavě se muselo hodně improvizovat a přilepila se na nás další smůla. V zápase s Polskem si přetrhl kolenní vazy brankář Crha, Holeček byl pod teplotami, novináři už rozvíjeli úvahy, jestli nebude muset do branky proti NSR někdo z hráčů v poli. A také po utkání s Polskem neprošel František Pospíšil dopingovou kontrolou a naše vítězství nám bylo odebráno. Kapitána Pospíšila i celého týmu se proti rozhodnutí MOV zastala mezinárodní hokejová organizace a někteří zahraniční lékaři, že použitý codein proti chřipce není na seznamu zakázaných léků, nic to na divném rozhodnutí MOV nezměnilo. My přišli o body, ale Poláci je také nedostali.
Přes všechny tyto „pechy“ hokejisté vybojovali na olympiádě naši jedinou medaili, a hlavně v posledním zápase se sbornou odvedli výborný výkon. (Bývalý sovětský trenér Tarasov před hrami: „ČSSR, naši odjakživa obtížní soupeři.“) Většinu zápasu jsme vedli, a ještě čtyři minuty před koncem byla zlatá na dosah. Pak došly síly, a bohužel tentokrát se nenaplnila stará pravda ze zápasů s SSSR, kdo dá první branku, vyhraje celý zápas.
Generace Holíka, Pospíšila, Machače, Holečka se nikdy olympijského zlata nedočkala. Byla to pro ně poslední příležitost (František Pospíšil: „tenhle titul mi unikl tolikrát, ale tentokrát pro mne naposledy“). A stejně tak právě v Innsbrucku byli nejblíž olympijskému zlatu i hráči o generaci mladší – Hlinka, Martinec, Nový, Bubla, Jiří i Eduard Novákové a další. Naštěstí ve stejném roce 1976 si chuť spravili suverénním vítězstvím mistrovství světa v Katovicích a výbornými výkony na prvním ročníku Kanadského poháru.
Přece nejsou lepší než my?
Ten druhý náraz je skrytější a méně známý. Účast našich sportovců na hrách v Innsbrucku byla vyhodnocena jako neúspěch. („Pouze hokejový tým splnil očekávání.“ „Sejměme růžové brýle.“) Ano, získali jsme míň medailí než v Grenoblu 68 a v Sapporu 72, získali jsme i méně bodů, ale zůstali jsme v hodnocení státu na stejném 13.místě ve světě jako před čtyřmi roky v Japonsku. To by zas až na takový propadák nevypadalo.
Někteří naši individuální sportovci byli i pochváleni. Sáňkaři přivezli jedno bodové šesté a jedno desáté místo a udrželi se v konkurenci zemí, kteří v průběhu roku mají možnost najezdit několikanásobně víc jízd než naši. Přes 5 tisíc jízd ku našim 2 tisícům.
Výsledky sjezdařů – žen i mužů – byly hodnoceny také jako potěšitelné. Slovenská lyžařka Dagmar Kuzmanová skončila dokonce dvakrát v první desítce na devátém místě. U krasobruslařů a sdruženářů bylo poctivě konstatováno, že po odchodu výjimečných osobností se žádné výrazné úspěchy nemohly čekat. I ve skocích na lyžích už tu nebyl Jiří Raška a další. Mistr světa v letech na lyžích z roku 75 Karel Kodejška se potýkal před olympiádou se zraněním, takže čtvrté místo Jaroslava Balcara na středním můstku bylo krásně překvapivé a nejlepším umístěním našeho individuálního sportovce na těchto hrách. Ani tam by se snad nedalo hovořit o zásadním neúspěchu.
Vyslovené zklamání bylo jen z výsledků běžců v areálu v Seefeldu. („Nepochopitelný útlum našich běžců.“). Zklamáním snad i výkony biatlonistů, ale biatlon nebyl takovým fenoménem našeho a světového sportu jako dnes. Zároveň se připouštělo, že ne všechny závody lyžařů byly špatné. Také se přiznávalo, že se od nich čekaly příliš optimisticky medaile, protože z mistrovství světa ve Falunu 1974 přivezli dvě individuální a jednu štafetovou. A některá kritika našich lyžařů zní dnes i úsměvně. („Ženy prohrály i se štafetou Norska!“)
Přesto jako celek byla naše výprava vyhodnocena jako neúspěch. („Ztrácíme dech?“) Tehdejší generál našeho sportu Antonín Himl konstatuje, že naši sportovci na hrách „bojovali čestně, ale nesplnili vysoké, přitom reálné cíle.“ A vyjádří zároveň velký obdiv ke sportovcům Sovětského svazu a NDR. Další čelní funkcionář ČSTV Július Chvalný si zase stěžuje, že „plníme kvantitu, ale ne kvalitu“.
„Udělali jsme opravdu všechno?“
Vzápětí - podle Archivů bezpečnostních složek – se nálada z výsledků projevuje jako rozčarování na všech úrovních. Ale místo, aby se zvážilo, jestli by naši sportovci nemohli delší roční období pobývat v zahraničních lyžařských střediscích, absolvovat více skoků, jízd, závodů, omezí se po olympiádě účast našich olympioniků na zahraničních závodech a nově jsou na ně spíše nominováni talentovaní junioři.
Ta špatná nálada pramenila totiž z jedné věci. Něco napovídá podivení trenéra lyžařů Jaroslava Honců, proč v přípravných závodech jsme dosahovali vyrovnané výkony se závodníky Sovětského svazu i NDR, ani v trénincích jsme za nimi nezaostávali, ale na olympiádě jsme na ně tolik nestačili?
Do novin to nikdo nevyslovil nahlas, ale kuloáry toho byly plné. Po letech vzpomínal redaktoru Mf Dnes Václavu Pacinovi známý sportovní lékař a polistopadový předseda našeho olympijského výboru Milan Jirásek, jak právě po Innsbrucku se nemluvilo o ničem jiném než, že venku se využívají prostředky na podporu, jak zvýšit výkon a u nás nejsou k dispozici.
A je zjevné, že našim funkcionářům tehdy paradoxně nevadilo, že nestačíme Klammerovi a Fince Takalové, ale urážely je výsledky sportovců jiných socialistických zemí.
Po následné letní olympiádě v Montrealu si naprosto veřejně je i kvantifikovali. Tam většina socialistických zemí, vyjma Jugoslávie, skončila v bodování národů před námi. Předběhla nás už i Kuba. Vypočítalo se, že mezi zlatými medailemi socialistických zemí má náš sport podíl jenom 1, 68 %, ve všech medailích 2,34 procenta a v bodovaných místech 4,55 procenta. Sovětský svaz, NDR, Polsko, Rumunsko, Bulharsko, Maďarsko i ta Kuba měli medailí a bodů prostě víc a náš podíl jevil se zanedbatelný.
Ano, Československo, které se považovalo mezi zeměmi východního bloku za tu z nejvyspělejších, ve sportu v půlce sedmdesátých let začalo mít pořádný mindrák z jiných socialistických zemí. Především z té na sever od nás. („NDR, stále rychle se vzdalující vzor.“)
To předseda ČSTV Antonín Himl – který mimochodem podle oficiálních tehdejších životopisů pracoval prvních profesních 10 let v mládežnických organizací, ale podle některých záznamů ministerstva vnitra měl být v mládí činný ve státní bezpečnosti – nemohl připustit. Jistě mu také vadilo, že největší medailovou žeň jsme na letních i zimních olympiádách slavili v krizových šedesátých letech a na těch v rocích normalizačních se pomalu propadáme. A tak už před Montrealem 76 prosazoval užití anabolik Dianobol a Stromboli a následně a zejména na začátku 80. let se program podpůrných prostředků v našem sportu velice aktivně zorganizoval. Trval až do léta 1989, kdy už se pomalu měnil svět, i ten sportovní, a kdy už taky Antonín Himl nebyl mezi živými.
Zimní olympiáda před padesáti lety, která proběhla jenom kousek od nás a kterou si všichni pochvalovali, že nešla do žádných extrémů a jejími největšími negativními jevy byla pouze chřipková epidemie a konflikt osmi opilých amerických hokejistů v baru a srážka nepozorné americké turistky s východoněmeckým lyžařem, přinesla jednu velkou změnu našemu sportu. Dala by se nazvat osudovou.
Zdroje:
časopis Stadión, ročníky 1972, 1976
Rudé Právo, ročník 1976
I.Hornáček – L. Krnáč – P. Kršák – Montreal, Innsbruck 1976 (Šport Bratislava 1977)
Kol. – Na stupních vítězů. Sportovci socialistických zemí na olympijských hrách. (Olympia Praha 1980)
Václav Pacina, Jaroslav Nekola – Československý doping. Byl to podvod, přestože nevraždil (Mf Dnes 2006)
Archiv bezpečnostních složek
