Článek
Básník Jan Skácel, kterého Seifertova rodina požádala, aby se za literáty s jejich otcem rozloučil nad hrobem v Kralupech nad Vltavou, posléze v soukromé korespondenci napsal o atmosféře pohřbu: „O Seiferta se vlastně nikdo moc nestaral, všichni jen o sebe, stát o svou důstojnost, katolická církev o svou pýchu, disidenti o svou reklamu. Ale byli tam i nějací vděční a zarmoucení čtenáři.“ Jsou to až přehnaně kritická slova, se Seifertem se na všechna místa posledního rozloučení přišly rozloučit stovky, ba tisíce lidí, kteří jeho verše a jeho postoje měli rádi. Nicméně v jednom měl Skácel pravdu. Ten pohřeb navázal na tradici slavných pohřbů českých literátů z dob habsburské monarchie, počínaje snad pohřbem Karla Havlíčka Borovského, a to se vším, co takové pohřby přinášely.
Za normalizace proběhlo v pražském prostředí několik pohřbů, které komunistické moci a státní bezpečnosti nedaly předem spát. Mezi nejznámější hned na počátku normalizace byl pohřeb spisovatele Jana Procházky, v době vzniku Charty 77 pohřeb Jana Patočky, ale také třeba pohřby Vladimíra Holana, Jana Wericha nebo Hany Benešové byly velmi pečlivě hlídány. Úmrtí Jaroslava Seiferta zamotalo však hlavu moci mimořádně. Dobře věděla, že rozloučení s nositelem Nobelovy ceny si nenechají ujít západní diplomaté a média a že hrozí zviditelnění našich disidentů během pohřbu. Zároveň o Seiferta přinejmenším rok a čtvrt – od udělení Nobelovy ceny – sváděla oficiální česká literatura duel s tou neoficiální.
Seifert měl zvláštní postavení, které nelze přirovnat ani k postavení třeba Jana Wericha. Byl od šedesátých let národním umělcem, jeho knihy ve velkých nákladech vycházely v oficiálním v Československém spisovateli, a do značné míry tomuto nakladatelství zachraňovaly reputaci, a to včetně ekonomické. O Seifertovy verše byl stále zájem, a na jeho vzpomínkovou knihu „Všecky krásy světa“ se stály v první polovině osmdesátých let fronty.
Současně byl Seifert jedním z prvních signatářů Charty 77 a jeho knihy vycházely rovněž v exilových a samizdatových vydáních. Byl v podstatě jediným chartistou, o němž se učilo ve školách a který nebyl zcela umlčen. Seifert byl také z let dřívějších dvojnásobným laureátem státní ceny Klementa Gottwalda (což v jeho případě byl i trochu nonsens, protože když Gottwald ovládnul v roce 1929 komunistickou stranu, Seifert proti tomu protestoval), současně mu patřila jako jedinému českému spisovateli v historii Nobelova cena za literaturu.
Seifertův dům a hlavně všechny návštěvy básníka byly monitorovány, ale při své laskavé povaze udržoval kontakty i s představiteli oficiálního svazu spisovatelů. Když dostal na podzim 1984 Nobelovu cenu, básník Jan Pilař v televizním pořadu jej familiárně před celým národem oslovoval „Jaroušku“ a spolu s další normalizační hvězdou české poesie Miroslavem Florianem se nad Seifertovým dílem rozplývali. Jediný, kdo z velké trojice normalizačních velitelů české poesie nebyl ke chvalozpěvům přizván, byl Ivan Skála, který začátkem 50.let tvrdě Seiferta napadl za jeho „Píseň o Viktorce“ a vyčetl Seifertovi nedostatek dobového optimismu, což přirozeně v té době znamenalo pro básníka vážné existenční ohrožení.
„Vzala mi ruku násilím a rozhněvaně křikla: Budeš dlouho živ! A znělo to jako hrozba!“
Právě už udělení Nobelovy ceny důsledně vyzkoušelo poměr normalizační moci k Seifertovi. Nejprve to byla nečekaná rána, mocní si uvědomovali, že podíl na získání ceny mají nepochybně aktivity našeho exilu, a znali další problematické stránky této ceny. V posledních desetiletích do východní Evropy putovalo toto ocenění převážně pro autory nemarxistické nebo exilové Pasternaka, Solženicyna, Poláka Czeslawa Milosze, a vždy to bylo doprovázeno napětím. A tak Rudé právo přineslo první zprávu o udělení ceny jenom krátkou notickou v zahraniční rubrice až na sedmé straně. Moc vyčkávala, co se bude dít. I středoškolští profesoři o hodinách literatury tuto zprávu oznamovali jaksi váhavě, co s tím?
Situaci jim usnadnil jednak život - Seifert byl dlouhodobě vážně nemocen, pobýval opakovaně v nemocnicích, a tak nemohl ani poskytovat rozhovory a přijímat mnoho návštěv. Natož aby mu zdraví umožnilo jet do Švédska a stát se na chvíli osobně celoevropskou celebritou. A jednak to usnadnil sám pokorný Seifert, když hned v prvním rozhlasovém rozhovoru z nemocnice vzkázal, že tu cenu vnímá jako cenu pro celou svou silnou básnickou generaci, ze které on zůstal poslední naživu. A posléze i přidal, že by si ji snad více zasloužil Holan, či Nezval. Od Seiferta to nebylo nic překvapivého, stejně generačně se vyjádřil ve verších ve své poslední sbírce „Býti básníkem.“ Ale režimu se to náramně hodilo, k té generaci patřili i básníci, které komunisté opěvovali – dávno mrtví Jiří Wolker, Josef Hora, a především Vítězslav Nezval. Se kterými, resp. s jejich odkazem neměli nebo nestihli se dostat komunisté do křížku. A tak se i tehdejší komunistická literatura mohla Nobelovou cenou chlubit – vždyť je to ocenění generace, která vyrostla kdysi na levicovém přesvědčení a na levicové avantgardě, a jejíž poslední žijící zástupce v socialistickém Československu vychází v desetitisícových nákladech. Který básník na Západě dosahuje takových nákladů, že?
„Smrti se však bráním a držím se desky svého stolu jako cestující na palubě Titaniku drželi se křečovitě zábradlí, když loď se potápěla.“
Poučena touto zkušeností po oznámení o úmrtí Jaroslava Seiferta tentokrát normalizační moc tolik neváhala. Už druhý den přinesly noviny oznámení o smrti básníka na první stránce a hned byl vydán i oficiální delší nekrolog. A posléze následovaly podrobnější nekrology. Tu věcnější, leckdy se opakující.
„Seifert je básník náš.“ Vrchní komunista v zemi a prezident Gustáv Husák píše v soustrastném telegramu, že Seifert vyjádřil svým dílem vřelou lásku k rodné zemi a hluboký vztah k jejímu lidu. (Obojí byla nepochybně pravda, snad by se dalo doříct, že zvlášť citlivě vyjadřoval celý život svými verši lásku k něžnému pohlaví této země.) Oficiální nekrolog zdůraznil, že zemřel básník opravdu národní, protože jeho verše nechybějí v knihovně téměř žádné rodiny. Jan Pilař pak na pohřbu pronesl, že „tady na katafalku spočívá kníže české lyriky.“ Mluví opět o Seifertovi jako o svém blízkém příteli, o jeho laskavých pomněnkových očích. Ale také zdůrazní: „Je to náš básník, je to náš český básník nedáme si ho nikým vyvlastnit!“ Celý Pilařův smuteční projev i projev ministra kultury Milana Klusáka po pohřbu otiskne Rudé právo. Při jiných pohřbech umělců to nebylo zvykem.
Oficiální nekrology se však také ve vzájemné shodě vyrovnávaly s tím, že Seifert nebyl vždy básníkem oddaným vládnoucímu přesvědčení. Neuváděly konkrétní informace, že podepsal Chartu 77, že už v roce 1929 byl vyloučen z KSČ, že v roce 1956 jako první na sjezdu spisovatelů vystoupil s kritikou tehdejších poměrů v naší literatuře a žádal návrat vězněných literátů, že rázně odmítl okupaci bratrských vojsk a předsedal rok ještě neznormalizovanému Svazu českých spisovatelů. A že nikdy žádný z těchto postojů neodvolal ani nepublikoval v pozdějších normalizačních letech žádnou úlitbu režimu.
Nic takového konkrétního nekrology neuváděly, ale schovávaly se za literární obrazy. Jan Pilař mluvil, že „celistvost jeho díla nemohly narušit ani omyly na cestě.“ Ministr kultury Klusák zase o konfliktnosti jeho vnitřních rozporů. Oficiální nekrolog v Rudém právu píše, že „básníkův vývoj měl své přílivy a odlivy.“ František Cinger v nekrologu ve stejném deníku uvádí, že „kolikrát jeho dílo stalo se předmětem politických diskusí, kolikrát k nim samo přispělo, kolikrát jimi bylo zneužito.“
Na druhé straně je sympatické, jak v podstatě všechny nekrology od literátů i od ministra kultury věnují výraznou pozornost jeho posledním třem sbírkám, jeho proměně v básníka volného verše. A Miloš Pohorský v nejdelším z nich, v literárním týdeníku Kmen, doslova Seifertovo dílo hýčká v superlativech: „Kdo odešel té noci 10, ledna? Poslední z velkých lyrických básníků… Byl možná básníkem, který u nás nejvíc dokázal vytvořit báseň z obyčejných věcí“. A lituje jediného, že Seifert se nedočká letošního a pro něj v životě symbolického opětovného příletu Halleyovy komety.
„Každý z nás kráčí ke své propasti. Jsou dvě: hluboké nebe nad hlavou a hrob. Hrob je hlubší.“
V archivech státní bezpečnosti se přirozeně přes své agenty od první chvíle sledovalo, zda připravuje nějaký nekrolog Charta 77, zda jeho autorem bude Václav Havel (Havlův nekrolog pro německý týdeník StB získala), jak se čelní disidenti přou, kdo by jej měl napsat, jak se chystají zúčastnit pohřbu, zda očekávají, že o ně bude zájem západních médií. Cíl byl jednoznačný - eliminovat vnitřního nepřítele, aby se on nezmocnil Seifertovy památky, ale hlavně aby se někde disidenti neproducírovali.
Jaroslav Seifert byl den před smrtí převezen ve vážném stavu do strahovské nemocnice, selhávaly mu některé orgány. Po vyšetření bylo ještě samotnému Seifertovi nabídnuto převoz do elitní nemocnice, do Sanopsu, na který jako národní umělec měl jistě právo, básník to sám odmítl. V noci pak v nemocnici na Strahově zemřel. V pravé poledne to oznámil rozhlas veřejnosti v pravidelných zprávách. Hned druhý den po úmrtí navštívil pozůstalé první náměstek ministra kultury a začal s nimi domlouvat průběh pohřbu.
Stejně jako při udělení Nobelovy ceny tíhu rozhodnutí nesli především dcera a syn Jaroslava Seiferta. I v smutných okamžicích si určitě byli vědomi, o jak náročnou záležitost půjde. Bohužel podle zpráv STB je pravděpodobné, že i v jejich blízkém okolí se vyskytoval někdo, kdo o mnoha jejich krocích, telefonátech informoval státní bezpečnost. Informování tajných stejně jako v 19.století.
Vznikla dohoda, že pohřeb 21.ledna bude mít tři části. Státní oficiální pohřeb a zároveň umožnění rozloučení veřejnosti s básníkem v tehdejším Domě umělců, v dnešním Rudolfinu. Dále pak církevní pohřeb v bazilice sv. Markéty na Břevnově, rodina o mši požádala církev s tím, že Jaroslav Seifert byl věřící a nikdy oficiálně z církve nevystoupil. Poslední částí bude obřad především pro rodinu, uložení básníkovy rakve do rodinného hrobu na hřbitově v Kralupech nad Vltavou, odkud část Seifertova rodu pocházela. Je to možná i paradox, že nejlyričtější z českých básníků posledního století je pochován v průmyslovém městě, a ne v Praze, kde celý život žil a kterou tak často opěvoval, na Vyšehradě jako jeho někteří druzi Hrubín, Nezval, Hora. Ale Seifert si Kralupy přál.
Po stanovení termínu a způsobu pohřbu pouští se na plné obrátky do své práce také různé složky bezpečnosti, a přirozeně velký podíl přebírají útvary správy státní bezpečnost. Akci v jejich správách řídí sám generál Alojz Lorenc, tehdy čerstvý velitel vnitřní kontrarozvědky. Pro všechny tři místa konání pohřbu jsou stanoveny konkrétní pokyny, čemu všemu je zapotřebí zamezit a co vše zajistit. Rudé právo termín pohřbu tentokrát nezatajuje, přináší o něm na své druhé straně zprávu, ale uvádí pouze rozloučení v Domě umělců a uložení ostatků na hřbitově v Kralupech. Mši U svaté Markéty čtenářům zamlčí, naopak státní bezpečnost právě na ni soustředí největší pozornost.
V severočeských Teplicích byl posléze odsouzen k trestu vězení jeden občan jenom za to, že po městě šířil letáky s plným a tedy pravdivým programem Seifertova pohřbu. Pražský pohřeb básníka si vyžádal pohotovost bezpečnost po celé zemi.
„Ale kam teď? A kam odtamtud?“
Při oficiálním rozloučení v Rudolfinu se kladl důraz především, aby nebylo umožněno zahraničním štábům natáčet si vlastní záběry během pohřbu a aby nedošlo k jejich kontaktu s disidenty. V ty dny také žádným zahraničním novinářům nebyla narychlo poskytnuta akreditace u nás. Večer po pohřbu v Televizních novinách přečetla redaktorka Eva Kotvová postesk, že západní televize naopak odmítly převzít do svého vysílání jakýkoliv materiál natočený na pohřbu Československou televizí.
Také se usilovalo, aby rakev Jaroslava Seiferta nebyla vystavena nějakým protistátním provokacím a nešlo k ní položit kytici s nevhodným nápisem na stuze. Proto byla umístěna tak, aby se do její blízkosti nikdo z běžných návštěvníků nedostal. Pohřbu v Domě umělců se zúčastnili i někteří západní velvyslanci, naší moc zastupoval místopředseda federální vlády Slovák Matej Lúčan a dva čeští ministři. U rakve sice ležel věnec prezidenta republiky, ale ani prezident Husák, premiér Štrougal, či předseda tehdejšího Federálního shromáždění Indra, či český premiér Korčák nebo předseda ČNR Kempný se nedostavili. Možná jejich rodiny nepatřily mezi všechny ty rodiny, které Seifertovy básně měly v knihovně.
Při aktu ale zahrála tři skladby Česká filharmonie s dirigentem Václavem Neumannem, recitoval oficiální recitátor, u rakve stáli čestnou stráž herci Národního divadla, posléze státem povolení spisovatelé. Proběhly oficiální projevy, a veřejnosti, která se dostavila v několika tisícovém počtu, bylo před vlastním slavnostním rozloučením umožněno poklonit se básníkovi delší dobu, než stanovil původní program. Státní bezpečnost zaznamenala, že poklonit se básníkovi přišlo i několik známých disidentů, ale například Václav Havel, Vlasta Chramostová a další zamířili rovnou na Břevnov.
Státní bezpečnost také předem zamezila odjezdu do Prahy některým brněnským a bratislavským literátům a disidentům. V Kralupech nad Vltavou pak středočeská StB zadržela známého amerického novináře Jolyona Naegela a propustila jej až po skončení obřadu na tamějším hřbitově.
Mše ve svaté Markétě proběhla také za velkého zájmu lidu a státní bezpečnosti, která nenechala nic náhodě. Mši celebroval populární kněz mladší generace, dnes už bohužel nežijící páter Alois Kánský. On předem nabídnul, jestli mši nechce Jaroslavu Seifertovi sloužit sám arcibiskup František Tomášek. Ten byl Seifertovým generačním vrstevníkem, dokonce o dva roky starším. Ale arcibiskup to odmítl, že by svou účastí příliš odváděl pozornost od samotného básníka, a ještě více by mobilizoval státní složky, což by bylo nevhodné i vzhledem k tomu, že katolická církev usilovala o obsazení některých dlouhodobě neobsazených biskupských stolců v zemi.
Státní bezpečnost si předem vytkla za cíl mít řeč pátera Kánského k dispozici, on posléze tvrdil, že jim ji neposkytl, ve spisech StB se dochovala. Alois Kánský, jak vyšlo po roce 1989 najevo, od svého mládí byl spolupracovníkem STB, nakolik však jim poskytoval zneužitelné informace, v tom se názory rozchází. On sám v rozhovorech po letech řekl, že byl se mší spokojený, proběhla velice důstojně a nebylo nijak narušeno její hlavní poslání. Jedním z vrcholů mše byly recitace Josefa Kemra a Oty Sklenčky, neplánované přilétnutí ze zimního spánku vyrušeného motýla k Seifertově rakvi, stejně tak jako se kdysi objevil při jeho narození. A také zpěv státní hymny. (Ten kdysi v neplánované podobě StB těžce nesla kupř. na pohřbu Hany Benešové.)
Bezpečnost zasahovala před kostelem proti různým mladším lidem, kteří se zde pokoušeli fotografovat. StB ve spisech pak s povzdechem zaznamenává informaci, že francouzská novinářka pomohla k rakvi donést kytici od chartistů Václava Havla a Vlasty Chramostové. Také nelibě zachytila, že autorem textu rozlučkového proslovu měl být literární historik Jiří Brabec, signatář Charty 77. Tajní si poznamenali i známe tváře umělců, které v Břevnově dokázali rozpoznat, třeba herce Vlastu Fabianovou, Vladimíra Ráže, pěvce Eduarda Hakena, jehož účast zapisovali si opakovaně na podobných pohřbech. Zároveň však mohli být snad spokojeni, protože získali předem jakousi informaci, že zahraniční média tlačí chartisty, aby udělali vlastní malý pohřeb Jaroslava Seiferta, který si chtěli natočit. To se neuskutečnilo. Možná tak pohřeb z pohledu StB skončil jistou plichtou.
Obdobně silně byl monitorováno a kontrolováno uložení rakve do hrobu v Kralupech nad Vltavou, kde se zapojila především středočeská správa státní bezpečnosti z Mělníka. Vystoupení kněze Dušana Řezaniny a básníka Jana Skácela zhodnotila STB slovy, že jejich projevy neobsahovaly žádné závadné narážky. A tím byl pohřeb nejvýznamnějšího literáta české země u konce.
„Byli jsme tu čtyři, pták, anděl, já a hrob.“
Stihnout všechny tři části pohřbu bylo náročné a vyjma členů rodiny téměř nemožné. Podařilo se to divadelnímu fotografovi Jaroslavu Krejčímu, kterého rodina požádala o dokumentaci pohřbu. Vytvořil hodnotný soubor, mj. se známou fotografii přelétající labutě přes pražský most, když po něm odjíždí pohřební vůz s rakví Jaroslava Seiferta. Na fotkách zachytil taky Václava Havla při kondolenci Janě Seifertové na hřbitově u sv. Markéty, básníka Jana Skácela nad hrobem v Kralupech, manželku Jaroslava Seiferta a členy rodiny, a samozřejmě desítky tváří těch, kteří přišli ze zvědavosti nebo vzdát hold tomu, jehož verše měli rádi. A zachytil i desítky tváří těch, kteří tam byli v důsledku popisu své práce. Ať v uniformě nebo bez ní.
Sám fotograf Krejčí krátce před svou smrtí před 20 lety vzpomínal, jaké měl ten den štěstí, že jej vozil mladý řidič, kterého dlouho neznal a který měl auto s espézetkou, předtím náhodně zakoupené od příslušníka bezpečnosti. Jen tak prý stíhali přejíždět, aniž by je policisté zastavili nebo dokonce nevpustili na další místo jako jiné vozy. Z dochovaných archivních spisů je však zřejmé, že STB o poslání fotografa Krejčího na pohřbu věděla a snad respektovala jako službu rodině. I tahle příhoda, a možná trochu záhada, patří k pohřbu, který svou atmosférou tolik připomínal pohřby českých velikánů za habsburské monarchie. Ale který snad přesto proběhl jako důstojné poslední rozloučení s velkým umělcem a laskavým a statečným člověkem.
Jen místo trnového věnce od Boženy Němcové se tentokrát neplánovaně dostavil - dokonce v lednu - motýl.
Prameny:
Archiv bezpečnostních složek
Archiv Rudého práva, ročník 1986
Archiv týdeníku Kmen, ročník 1986
Televizní noviny, hlavní zpravodajský pořad ČsT z 21.1.1986
Historický magazín, diskusní pořad České televize, odvysílaný 7.1.2006
Jan Skácel, Jiří Fried – Vzájemná korespondence /NLN, 2001/
Jaroslav Seifert – Morový sloup /Československý spisovatel,1968/
Jaroslav Seifert – Býti básníkem /Československý spisovatel, 1984/
Jaroslav Seifert – Třeba Vám nesu růže /Mladá fronta, 1999/
