Článek
Alois Jirásek měl včera - v neděli 23. srpna - docela významné a kulaté 175. narozeniny. Mám dojem, že se na ně dost zapomnělo.
Jirásek se čte i nečte. Jan Werich se mu kdysi posmíval, že Jirásek má zápletky, které by od něj hned koupil Hollywood, ale jsou napsané tak popisným a starobylým jazykem, že už se to nedá číst. Werich měl pravdu, i neměl pravdu. Pro ty bohaté popisy všeho, oblečením počínaje, a pro ten jeho archaický jazyk už opravdu Jiráska dokáže číst asi málokdo. Ovšem zároveň kdo jej občas čte, tak možná po něm sahá právě pro ten jeho jazyk a detailnost popisů existence našich předků, protože se tím krásně propadá do jiného světa, do jiné galaxie vnímání.
Kupříkladu takový Jiráskův popis dlouhé cesty dobovým dostavníkem z východních Čech do Prahy. Nebo třeba popis atmosféry panského dění na zámku Skalka v Temnu.
Jeden český teolog přiznal se před lety, jak pro něj každý Štědrý den začíná tím, že si v posteli přečte první – hodně originální a svižnou – kapitolu z Jiráskových Skal a ta mu vždy navodí atmosféru na celý vánoční den. Ano, ta první kapitola románu Skály má jakýsi švih volného toku vyprávění a napětí, srovnatelného s vrcholy české literatury, Nerudou, i třeba Hrabalem.
Zdeněk Svěrák nám kdysi při natáčení televizního pořadu Historický magazín vyprávěl, že jako mladý, když ještě učil v Žatci a chodil denně po tamějším náměstí, snil, že jednou napíše stejně bohaté dílo jako Alois Jirásek. Natolik měl Jiráska v mládí v oblibě, a vlastně to, ne romány, ale filmovými scénáři a počtem divadelních her i naplnil.
Jiráskovo Temno se stalo zdrojem pro naše generace mnoha vtípků, ale v době vydání za první světové války byl podle ohlasů zřejmě nejčastější knihou, kterou si odvedenci z českých zemí vezli sebou na bojiště. Takový to byl bestseller. Během jediného válečného roku vyšla rychle za sebou tři jeho vydání a byla okamžitě vyprodána.
Není divu, že pak Jiráskův pohřeb v roce 1931 a cesta jeho rakve z Prahy do rodného Hronova byla nejpietnější události během celé první republiky, kterou zřejmě nepřekonal ani Masarykův pohřeb o šest roků později.
V Jiráskovi lze ovšem i dnes najít některé děje a postavy velmi podobné těm dnešním, které na první dobrou ťuknou čtenáře do čela: to přece odněkud znám. V první kapitole rozsáhlé – a literárním vědci obvykle považované vedle Temna za jeho nejdokonalejší dílo – kroniky U nás se okamžitě seznámíme se starým ruským vysloužilcem Doubenusem, který se v Čechách zapomněl a pomáhá na faře jako „práce a dřina všeho druhu“. Dalo by se říci, jakýsi předvoj dnešních Ukrajinců.
Díky televiznímu seriálu je obsahem pro dnešní generace nejznámějším Jiráskovým dílem F. L. Věk, který mimo jiné bohatě zachytil tehdejší pražské kulturní prostředí, dnešním výrazem tehdejší „pražskou kavárnu“, včetně jejích rozmarů, a včetně jejích více či méně povedených průniků na český venkov. Tu jistou propast, která tu mezi Prahou a venkovem vždy byla a zřejmě bude.
A samozřejmě, i když se Jirásek už nečte, tak většina Čechů bude ještě dlouho vnímat různé národní symboly (Řípem počínaje) a národní děje (obrozením a rokem 1848 konče) přes optiku, jakou je zpopularizoval právě tenhle pan profesor Alois Jirásek. A jako středoškolský profesor mimo jiné učil v Praze dějepis Jaroslava Haška a Haškův Švejk je plný odkazů na různé události z národní a středoevropské historie. Takže i na té naší nejslavnější literární satiře má patrně Jirásek svůj jistý podíl.
Zdroje:
Jaroslava Janáčková – Alois Jirásek (Melantrich, 1987)
Alois Jirásek – U nás I. – Úhor (Odeon, 1973)
Alois Jirásek – Skály (SNKLHU, 1953)
Historický magazín – Alois Jirásek (Česká televize, 2006) https://www.ceskatelevize.cz/porady/10095687448-historicky-magazin/206452801280047/
