Článek
Jak to začalo
Tchyně ovdověla. Tchán zemřel náhle, infarkt, bylo mu šedesát osm. Zůstala sama v rodinném domě na vesnici, hodinu cesty od nás.
První měsíce jsme jezdili každý víkend. Pomáhali jsme se zahradou, s nákupy, se vším. Viděla jsem, jak jí to jde čím dál hůř. Jak zapomíná, že už něco vařila. Jak se bojí být sama přes noc.
Jednou večer, když jsme se vraceli domů, to manžel řekl.
„Co kdybychom ji vzali k nám?“
Řídila jsem. Málem jsem sjela ze silnice.
„Cože?“
„Má prázdný pokoj. Nemůže tam být sama. Je to moje máma.“
Věděla jsem, že má pravdu. Věděla jsem taky, že to změní všechno.
První měsíce byly peklo
Nebudu lhát. Ze začátku to bylo strašné.
Tchyně si přivezla svoje návyky. Vstávala v pět ráno a hned pouštěla rádio. Komentovala, jak vařím. Kritizovala, jak vychováváme děti. Přerovnávala mi věci v kuchyni, protože „takhle to přece nemůže být“.
Jednou jsem přišla domů a ona umyla okna. Všechna okna v bytě. Neřekla jsem děkuju. Řekla jsem: „Proč jste to dělala? To je moje práce.“
„Chtěla jsem pomoct,“ odpověděla.
„Já o tu pomoc nestála.“
Bylo ticho. Ona odešla do svého pokoje. Já si sedla do kuchyně a brečela. Ne proto, že umyla okna. Ale proto, že jsem měla pocit, že ztrácím svůj domov.
Manžel večer řekl: „Musíte si spolu promluvit.“
Měl pravdu. Jenže jak mluvit s někým, koho vlastně neznáte? Znala jsem ji patnáct let jako tchyni. Ale jako člověka?
Pravidla, která zachránila situaci
Po třech měsících, kdy jsme se sotva zdravily, jsem si sedla a napsala seznam. Ne stížností. Pravidel.
Její pokoj je její. Neklepu, nevstupuju, nekomentuji. Kuchyně je společná, ale vařím já, pokud se nedomluvíme jinak. Děti vychovávám já s manželem, ona může rozmazlovat, ale ne podrývat naše rozhodnutí. A hlavně – když něco vadí, řekneme si to. Nahlas. Hned.
Bála jsem se jí to ukázat. Čekala jsem výbuch.
Přečetla si to, položila papír na stůl a řekla: „To dává smysl. Můžu přidat jeden bod?“
„Jaký?“
„Že si budeme říkat křestním jménem. Patnáct let mi říkáš tchyně nebo paní Nováková. Jmenuju se Marie.“
Od té doby jí říkám Marie. A věřte nebo ne, pomohlo to víc než všechna ostatní pravidla dohromady.
Co mě překvapilo
Překvapilo mě, kolik toho o ní nevím.
Věděla jsem, že celý život pracovala v továrně. Nevěděla jsem, že jako mladá chtěla studovat medicínu, ale rodiče ji nepustili. Věděla jsem, že ráda peče. Nevěděla jsem, že má ve skříni sešit s recepty, které sbírala od své babičky.
Jednou večer, když manžel nebyl doma, jsme seděly v kuchyni a ona mi vyprávěla o svém manželství. O tom, jak se s tchánem poznali. Jak spolu prožili padesát let. Jak jí chybí.
„Lidi si myslí, že když jsi starý, tak už necítíš,“ řekla. „Ale já ho miluju pořád stejně. Jenom on tu není.“
V tu chvíli jsem pochopila, že nežiju s tchyní. Žiju s člověkem, který má za sebou celý život, o kterém nic nevím.
Konflikty pořád jsou
Nechci, aby to vypadalo jako happyend. Konflikty máme pořád.
Marie má názor na všechno. Na to, jak se oblékám. Na to, že děti mají moc kroužků. Na to, že málo solím. Někdy se musím kousnout do jazyka tak silně, že cítím krev.
A ona? Ona se taky kousá. Vidím to. Vidím, jak polkne poznámku, když přijdu pozdě z práce. Jak si odpustí komentář, když děti nesnědí celý oběd.
Obě se snažíme. Ne vždycky se to daří. Ale snažíme se.
Minulý týden jsme se pohádaly kvůli ničemu. Kvůli tomu, kde má stát odpadkový koš. Křičely jsme na sebe v kuchyni jako dvě bláznivé. Pak jsme se na sebe podívaly a začaly se smát.
„Jsme dvě hrozný ženský,“ řekla Marie.
„Jo,“ souhlasila jsem. „Ale aspoň máme na koho křičet.“
Co jsem se naučila
Naučila jsem se, že soužití není o lásce. Je o respektu. O tom, že druhý člověk má právo být jiný. Má právo mít svoje návyky, svoje názory, svoje divnosti.
Naučila jsem se, že tchyně není nepřítel. Je to máma mého manžela. Člověk, který ho vychoval. A když se na ni dívám, vidím v ní jeho oči, jeho gesta, jeho způsob, jak se směje.
A hlavně – naučila jsem se, že domov není místo, kde jste sami. Domov je místo, kde se vejdou i ti, které jste si nevybrali.
Doporučila bych to?
Lidé se ptají, jestli bych to doporučila. Soužití s tchyní. Upřímně? Nevím.
Záleží na lidech. Na tom, jestli jsou ochotní ustoupit. Na tom, jestli dokážou mluvit, i když je to těžké. Na tom, jestli chtějí hledat člověka za rolí.
Nám to funguje. Ne vždycky. Ne dokonale. Ale funguje.
Včera Marie napekla štrúdl podle receptu své babičky. Seděly jsme u stolu, každá se svým kusem, a ona říkala, jak ho pekla jako malá holka a jak jí babička nadávala, že špatně krájí jablka.
Poslouchala jsem a napadlo mě, že za tři roky jsem se od ní naučila víc než za předchozích patnáct let.
Možná v tom je ten trik. Přestat vidět tchyni. Začít vidět Marii.
