Článek
Rodinný oběd, který se zvrhl v debatu o věku
Seděli jsme všichni u stolu, vůně pečeného masa se držela v kuchyni a já měla radost, že jsme se konečně sešli. Občas bývají podobné chvíle vzácné. Dcera si odložila příbor, opřela se a spustila, že podle ní by měli starší lidé odevzdat řidičák. Prý je to nebezpečné, prý se už nesoustředí, prý mají zpomalené reakce. Poslouchala jsem ji a trochu mě bodlo u srdce. Sama ještě řídím a celé roky jsem byla ta, kdo vozil děti na tréninky, do školy i k lékaři.
Ticho po manželově připomínce
Manžel chvíli mlčel. Viděla jsem na něm, že se ho to dotklo možná víc než mě. Pak klidně řekl, že má za sebou stovky tisíc kilometrů bez nehod a že kdyby kdokoliv z nás potřeboval odvézt, nasedne za volant okamžitě. Dodal, že se celý život živil prací, kde řízení tvořilo většinu dne. V tu chvíli dcera ztichla. Nebylo to to útočné ticho, ale spíš takové, ve kterém člověk přemýšlí, jestli to nepřehnal. Já mezi nimi přelétala očima a cítila napětí, které se dalo krájet.
Jak mě dcera mimoděk zasáhla
Navenek jsem se držela, ale uvnitř se mi začal ozývat zvláštní neklid. Nikdy jsem si nepřipadala stará. Měla jsem pocit, že svět zvládám a že se ještě můžu spolehnout na vlastní schopnosti. Její slova mi připomněla, že mě jednou čeká okamžik, kdy už řídit nebudu moct. Představa, že bych přišla o svou volnost, mě vyděsila víc než věta samotná. Přitom vím, že dcera to nemyslela zle. Má strach. O nás. O bezpečí ostatních. Jen to někdy říká nešetrně.
Od stolu jsem vstávala s jiným pocitem, než se kterým jsem k němu usedala
Když dcera odcházela, objala mě tak dlouho, až jsem pochopila, že ji to mrzí. A mně během toho došlo, že i když mě její slova bolela, pořád jsem to já, kdo nejlépe ví, co zvládnu. Možná přijde den, kdy klíčky od auta odložím, ale nebude to proto, že mi to někdo poručí. Rozhodnu se sama, až ucítím, že přišel čas. Až se to stane, budu vědět, že to není prohra, ale další krok v životě, který se mění, i když bych si někdy přála, aby zůstal stejný.
