Článek
Jak to začalo
Všechno to začalo nenápadně. Děti se u mě stavily čím dál častěji a pokaždé se ptaly, jak se mi v přízemí bydlí a jestli mi tam není smutno. Nejdřív jsem to brala jako zájem. Jenže pak se ukázalo, že mají vlastní plány. Chtěly pokoj předělat na hernu pro vnoučata a pracovnu. Když jsem řekla, že se stěhovat nebudu, tvářily se dotčeně a naznačily, že přece už nejsem nejmladší a měla bych myslet dopředu.
Rozhovor, který mě zlomil
Seděla jsem u stolu a poslouchala je, jak probírají rozložení nábytku, jako bych tam vůbec nebyla. Když jsem je zastavila a znovu řekla své ne, zaznělo to, co mě zasáhlo nejvíc. Doslova mi oznámily, že jestli se nebudu chtít přizpůsobit, měly by se prý začít řešit domovy pro seniory. Prý by mi tam bylo líp, mezi vrstevníky. V tu chvíli jsem měla pocit, že mluví s někým cizím, ne se svou matkou. Místo aby přemýšlely, jak mi usnadnit život, chtěly mě odsunout stranou.
Moje reakce
Nezačala jsem křičet, i když ve mně všechno vřelo. Řekla jsem jim jen to, že dům je můj a že tu budu bydlet, dokud se sama nerozhodnu jinak. A že mě zranilo, jak rychle jsou ochotné mě poslat pryč. Odpověděly tichým pokrčením ramen, jako kdybych přeháněla.
Co následovalo
Další z nich byl cítit odstup. Nevolaly, nepsaly, jen čekaly, až svůj názor změním. Jenže já jsem si uvědomila, že jestli mám něco chránit, pak je to moje vlastní důstojnost. Ten pokoj je pro mě víc než prostor. Je to jediné místo, které mi připomíná, že mám v tomhle domě stále své místo.
Když jsem si uvědomila podstatu věci
Nedávno jsem seděla u okna a došlo mi, že nejde o pokoj ani o prostor. Jde o to, že děti zapomněly, kdo všechno tuhle rodinu držel pohromadě, když byly malé. A já si teď musím připomenout sama sobě, že člověk se nemusí vzdát svého domova jen proto, že to někomu připadá pohodlnější.
