Článek
Tichý odchod
Máma zemřela v lednu. Tichá smrt, pokojná, ve spánku. Osmdesát dva let, žádná nemoc, prostě usnula a neprobudila se.
Pohřeb byl malý. Pár příbuzných, pár sousedek, já s bratrem a naše rodiny. Máma neměla moc přátel. Celý život byla uzavřená, tichá. Měla nás, měla tátu, dokud žil, a to jí stačilo.
Nebo jsme si to mysleli.
Měsíc po pohřbu jsme šli k notáři. Závěť, formalita, nic složitého. Máma měla byt, nějaké úspory, pár šperků. Čekali jsme, že to rozdělí mezi nás dva. Vždycky říkala, že spravedlivě, půl na půl.
Notář otevřel obálku. Začal číst.
„Svůj majetek odkazuji následovně: jednu třetinu dceři Haně, jednu třetinu synovi Martinovi…“
Zatím normální. Až na to, že jsme čekali polovinu.
„…a jednu třetinu synovi Zdeňkovi.“
Bratr se na mě podíval. Já na něj.
„Promiňte,“ řekla jsem. „Jakému Zdeňkovi?“
Jméno, které nikdo neznal
Notář se podíval do papírů. Přečetl celé jméno. Datum narození – rok 1965. Adresu – město na druhém konci republiky.
„To musí být omyl,“ řekl bratr. „Máma neměla žádného Zdeňka.“
„Podle tohoto dokumentu měla. Závěť je platná, ověřená, sepsaná před dvěma lety.“
Před dvěma lety. Když jí bylo osmdesát. Když už věděla, že jí nezbývá moc času.
Seděla jsem a dívala se na ten papír a nechápala. Máma, naše máma, tichá žena, která celý život vařila obědy a pletla svetry a nikdy nikam nejezdila – ta měla syna, o kterém jsme nevěděli?
„Můžeme… můžeme to napadnout?“ zeptal se bratr.
„Můžete. Ale musíte dokázat, že nebyla příčetná. Podle všeho byla.“
Byla. Dva roky zpátky byla naprosto při smyslech. Pamatovala si všechno, věděla, co dělá. Věděla, že píše do závěti jméno, které jsme nikdy neslyšeli. Věděla, že nám o něm nikdy neřekla.
Cesta domů bez odpovědí
Seděli jsme s bratrem v autě a mlčeli. Co říct? Kde začít?
„Věděla jsi o něm?“ zeptal se nakonec.
„Ne. Ty?“
„Ne.“
Mlčení. Pak: „Táta věděl?“
Táta. Zemřel před deseti lety. Nemohli jsme se ho zeptat. Nemohli jsme se zeptat nikoho.
„Myslíš, že ho dala pryč?“
„Nevím. Možná. Tenkrát se to dělalo.“
Tenkrát se to dělalo. Svobodné matky, adopce, tajemství, o kterých se nemluvilo. Celé životy schované v papírech, celé děti schované v minulosti.
Třetina pro cizího člověka
Třetina. Stejně jako nám. Spravedlivě, rovným dílem.
Jenže my jsme tu byli. Šedesát let jsme tu byli. Volali jsme, navštěvovali, starali se. Já jsem ji vozila k doktorům. Já jsem s ní seděla, když táta umřel. Já jsem jí držela ruku, když se bála.
A on? Kdo je on? Co pro ni udělal?
Možná nic. Možná všechno. Možná to není o tom, co udělal. Možná je to o tom, co ona neudělala. Co nedala. Co mu dlužila šedesát let.
Bratr říká, že je to nespravedlivé. Že jsme si zasloužili víc. Že on si nezasloužil nic.
Nevím, co si zasloužil. Nevím, kdo to je. Nevím nic kromě jména a data narození a adresy na druhém konci republiky.
Hledání v prázdném bytě
Vrátili jsme se do máminého bytu. Prohledali jsme všechno. Skříně, zásuvky, krabice na půdě. Hledali jsme něco, cokoliv. Dopis, fotku, dokument.
Nic.
Buď nic neměla, nebo to schovala tak dobře, že jsme nenašli.
Bratr seděl na její posteli a držel starou fotografii. Máma, mladá, devatenáct nebo dvacet. Stojí na zahradě, usmívá se do slunce. Štíhlá, krásná, neznámá.
„Kdo byla?“ řekl tiše. „Kdo byla doopravdy?“
Neznala jsem odpověď. Šedesát let jsem ji měla za mámu a teď jsem zjistila, že jsem neznala ani polovinu jejího života.
Otázky, co nemají odpovědi
V noci ležím a přemýšlím o mámě. O té mladé ženě na fotce. Co se jí stalo v devatenácti? Kdo byl otec toho dítěte? Proč ho dala pryč?
Milovala ho? Myslela na něj? Všechny ty roky, co nás vychovávala, myslela na syna, kterého neměla?
Byly chvíle, kdy se dívala na nás a viděla jeho? Kdy nás objímala a představovala si, jaký by byl on?
Proč nám to nikdy neřekla? Proč čekala až na závěť? Proč to napsala na papír místo toho, aby nám to řekla do očí?
Bála se? Styděla se? Nebo prostě nevěděla jak?
