Článek
Viennese Tuning Times je uskupení mladých umělců, které publiku zprostředkovává starou muziku. Tvoří jej dva hráči a zpěvačka. Jejich repertoár je postaven na souhře dvou nástrojů: violy a violonu. Violon dříve plnil funkci kontrabasu a je to také jeho přímý předchůdce. Hlavní rozdíl spočívá v ladění. V období baroka a klasicismu se používal takzvaný vídeňský způsob ladění. Odtud také pochází název souboru Viennese Tuning Times. Hráčem na violon je v něm Sebastian Brettfeld.
Viola často zůstává ve stínu houslí a houslisté si z violistů rádi utahují. Zde žádné housle nebyly a violu tudíž nemělo co zastínit. Dokázala zastoupit i celý orchestr, a to v Koncertu č. 1 pro violon a orchestr od Karla Ditterse. Tento koncert totiž zazněl na koncertě v úpravě pro violon a violu. Part violy odehrála absolventka brněnské JAMU Ariana Suleiman Shakh.
V Dittersově Koncertu č. 1 nezní zpěv. Zpěvačka si tedy mohla dát pro tu chvíli pohov. A která zpěvačka že to byla? Mezzosopranistka Iva Táborská. Jinak ovšem měla pěveckých příležitostí dostatek. Žačkám pěveckého oboru ze zdejší základní umělecké školy, které koncert zahajovaly, dala Táborská krásný příklad, jak se mohou ve svém studiu dále rozvíjet (a nebylo to jen časté – a půvabné – mhouření očí značící pilné soustředění na přednes).
Zmínkou o Karlu Dittersovi jsem ovšem zcela porušil chronologii programu. Vraťme se tedy na začátek, těsně za vystoupení žákyň základní umělecké školy. Baroko se nevylouplo ze vzduchoprázdna. Předcházela mu renesance a také první skladba večera byla ještě renesanční. Půl tisíciletí starou píseň Sú, sú leva, alza le ciglia složil Bartolomeo Tromboncino a Iva Táborská se při jejím zpěvu doprovodila na tamburínu, což byl, vzhledem ke vzpomínanému kulturnímu období, skvělý nápad.
Následně Táborská zazpívala árii Ombra mai fu z opery Xerxes Georga Friedricha Händela a poté už mohla odejít do zákulisí, neboť první polovinu před přestávkou uzavřel již zmíněný Dittersův Koncert č. 1 pro violon a orchestr.
Po přestávce zazněla nejprve árie Quanto magis generosa z Vivaldiho oratoria Juditha Triumphans z roku 1716. Oratorium oslavující vítězství Benátské republiky nad Turky při obléhání ostrova Korfu bylo zajímavé tím, že všechny party – tedy i mužské role vojáků – zpívaly ženy. V Třebíči ovšem zpívala jediná žena: Iva Táborská. Hned se ovšem odmlčela, neboť na programu byla skladba napsaná speciálně pro violon a violu – třívětý Duet Me C I/8, který složil valtický rodák Johannes Matthias Sperger.
Tím se pomalu dostáváme k závěru večera. Vešla se do něj už jen dvě pěvecká čísla: Sì dolce è'l tormento (Claudio Monteverdi) a Fuggi, fuggi, fuggi da questo cielo neboli La Mantovana (Giuseppe Cenci alias Giuseppino del Biado). (Pokud někomu závěrečná skladba připomíná Smetanovu Vltavu, doporučuji si otevřít letos vydanou knížku Michala Bystrova V brokátu radosti, v kytici žalu a v ní nalistovat kapitolu věnovanou lidové písničce Kočka leze dírou. Bystrovem popsané souvislosti jsou pozoruhodné.)
Koncerty třebíčského Kruhu přátel hudby se často zaměřují na populární melodie, případně se odklánějí od klasické hudby k jiným žánrům. Tentokrát to bylo jiné: pravověrná klasika neohlížející se na známost té které melodie. Pro někoho možná zklamání, pro jiné objevný večer. Rozhodně však dobrá muzika.
S využitím propagačních materiálů Městského kulturního střediska Třebíč.
