Článek
(Požitek z článku nebude úplný bez poslechu pětice vybraných hudebních čísel. Kliknutím na název skladby si ji přehrajete na YouTube.)
Německý kapelník Bert Kaempfert byl rovněž šikovný skladatel. Obrovské popularity se dočkala především jeho skladba Strangers in the Night, ale to nebyl zdaleka jediný Kaempfertův úspěch. Melodie, kterou složil k milostnému písňovému vyznání L-O-V-E a kterou zpíval (s textem Milta Gablera) Nat King Cole, lákala i další zpěváky, aby si ji vypůjčili.
U nás byl tím zlákaným Karel Štědrý. A šlo to rychle – Písmena natočil ani ne za rok a půl po vydání originálu. Český text napsal v duchu toho původního Ivo Fischer: „L dvě ruce značí – mou a tvou / A je stan a střecha nad hlavou / S, to v sobě tají / hada, co byl ráji / K je kytka v květu / a to slovo náhle je tu…“
Dnes však dáme přednost původní verzi. Nat King Cole nás vezme do roku 1964 a potvrdí nám známou pravdu, že slova jsou poskládaná z písmen.
Také Bob Frídl nám připomene, že z písmen můžeme složit, nač si vzpomeneme. Doslova celý svět. Ale zatímco Nat King Cole a Karel Štědrý hledali obrazy jen ke čtyřem písmenům, Frídl to v písničce Abeceda bere pěkně od A do Z. Sám si k ní složil hudbu a také se v nahrávce doprovází na kytaru. Text je dílem Oskara Mana, který tehdy s Frídlem hojně spolupracoval.
Skladba dala název Frídlově druhé dlouhohrající desce, jež vyšla v roce 1974. (První bylo o pouhý rok mladší album Jen vítr to ví.)
Písmena mohou označovat neznámé v matematice nebo třeba vrcholy geometrických obrazců. Anebo taky lidi, například pokud chceme utajit něčí totožnost. Potom mluvíme o panu N nebo slečně X.
V Grotesce Luboše Pospíšila snad ani nebylo potřeba tajit totožnost – ta tady totiž vůbec není podstatná. Konkrétní jména by jen zbytečně odváděla pozornost. A básníku Pavlu Šrutovi, který písničku (společně se skladatelem Petrem Skoumalem) napsal, se asi taky hodila abecední posloupnost. Celou abecedu neobsáhl, skončil u K, ale i to už je pěkný spletenec.
Podle kousku refrénu se jmenuje celé album, na kterém Groteska vyšla: …a nestřílejte na milence. Je to asi nejznámější Pospíšilovo album. Navíc je to letos rovných čtyřicet let, co deska vyšla. Písničky z ní zpívá Pospíšil na koncertech dodnes.
Připomenout si zaslouží také Morseova abeceda. Dnes je to spíš kuriozita, pro kterou bychom v málokteré situaci našli uplatnění. Pokud už se ji někdo učí, tak nejspíš jen pro zábavu. Alespoň signál SOS však v morseovce stále pozná leckdo.
Karel Plíhal se ve své Morseovce zaměřil na jiné (jediné) písmeno. Značí se čárka, tečka a čárka a je to písmeno K. Proč zrovna K? Poněvadž tak začíná (ne)jedno dívčí jméno… A přesně o tomhle ta písnička vypráví.
Připomínat, že hlásky se dělí na souhlásky a samohlásky, by znamenalo opakovat zde učivo prvního stupně základní školy. Jenže ono se tohle dělení zdá tak samozřejmé, že zapomínáme, jak je důležité. Konkrétně: jak důležité jsou v řeči samohlásky. Zkuste si představit, jak by naše řeč zněla bez nich.
Proto si myslím, že si samohlásky zaslouží svoji písničku. Složil ji Marek Eben a natočil ji na desku Co my víme (2023). V Samohláskách skryl do zdánlivě banálního rýmování Gottovu oblibu dlouhého Á i kritiku pražského přízvuku. Inu, Eben je rafinovaný písničkář…
(Nové číslo Hudebních toulek vychází na Médiu pravidelně každý čtvrtek. Starší vydání naleznete v archivu autorových článků.)
